Kateřina Bártková
Nejoblíbenější motiv popkultury: láska věčná, bolavá, nenáviděná, kýčovitá. Láska je všude, láska je lék i jed, ale to hlavní: láska je „já a ty“. To jsou východiska, které švédská komiksová autorka Liv Strömquistová tematizuje ve své, do češtiny z velké části nepřeložené, tvorbě.
Jeden z jejích prvních komiksů, nazvaný Prins Charles Känsla (Pocit prince Charlese), začíná čtyřmi okénky, na kterých jsou princ Charles s Dianou na tiskové konferenci týkající se jejich zasnoubení. Are you in love? ptá se někdo z přítomných prince. Yes, odpoví Charles v druhém okénku, ve třetím se zamyslí, aby v posledním dodal: Whatever love is. Tímto citátem začala Strömquistová svou cestu divokými vodami lásky, bezpečně lemovanými břehy kapitalistické ekonomiky.
Kromě charakteristického výtvarného stylu, který se vyznačuje velmi jednoduchou, někdy až kýčovitou kresbou, je pro tvorbu Liv Strömquistové příznačná jednak tematika, která stojí hlavně na demytologizaci kulturních struktur z pohledu feministické kritiky, ale také způsob argumentace. Začíná letmým představením klasických „artefaktů“ současné popkultury: ať už se jedná o talk show Charlieho Sheena, motiv tučňáčí nukleární rodiny, nebo o milostná vzplanutí Leonarda DiCapria. Poté přejde na ukázky typických situací či konverzací každodenního života, podívá se do minulosti, aby ukázala kontrast nebo evoluci tématu, které je pro ni v tom či onom komiksu klíčové, zároveň kontinuálně cituje z odborné literatury. Tím se dostane k samotnému jádru své teze, kterou právě díky médiu, jež ke své analýze využívá, ukazuje ještě jasněji. Argumentační linie, která je přítomná především v bublinách, je paralelně doprovázena vizuálním narativem, jenž na textový obsah přímo reaguje. Proto může Strömquistová například napsat, že Ve společnosti, v níž se muži těší větší úctě než ženy, mají ženy často nižší míru sebeúcty, a tento výrok doprovodit obrázkem švédské spisovatelky 19. století Victorie Benedictssonové, která znuděně říká Surprise. Komiks má však oproti ostatním literárním médiím ještě jednu velkou výhodu, umožňuje viditelně mlčet. Buď jednotlivé aktérky či aktéři komiksu nemají, co by k tématu řekli, nebo může celé okénko zůstat „němé“. Strömquistová poznámkuje a pečlivě odkazuje na zdroje, čímž přetváří žánr komiksu na „grafický esej“. Zároveň je obsah vtipný a ironický, ale jeho postupná gradace přinejmenším zpochybňuje mnohé sociokulturní stereotypy.
A co ta láska, sexualita či intimita? Ať už se jedná o ženské pohlavní orgány, nukleární rodinu, monogamní partnerské vztahy, či lásku, ukazuje Strömquistová, že v pozadí všech stojí kapitalistická ekonomika a víra ve všemocnou, i když neviditelnou ruku trhu. Autorka píše, že láska se stala nejchtěnějším produktem vůbec. Slovní spojení typu „investovat do vztahu“, „být znovu na trhu“ nebo „někoho ulovit“ dokazují, že v naší na konzumu založené společnosti podléhají této ideologii i láska a milostné vztahy. Ty, které milujeme, považujeme za vlastní majetek, na který si činíme exkluzivní nárok. Ale v momentě, kdy zamilovanost opadne, máme pocit, že si zasloužíme někoho nového. V kapitalistické společnosti se klíčovým slovem vztahů stalo „já“ – na prvním místě je, jak se já cítím, co si já zasloužím nebo co já chci. Strömquistová jde ale ještě dál a citujíc sociology Ulricha Becka a Elisabeth Beck-Gernsheimovou ukazuje, že láska se stala moderním sekulárním náboženstvím. Autorka snad až s nadsázkou píše: Dříve se 90 % veškerých písní, básní, obrazů nebo vyprávění týkalo Boha. Není těžké si domyslet hlavní aktérku většiny současných filmů, hudby a knih dnes.