Pavel Bakič
Členové Obce překladatelů to s největší pravděpodobností zaznamenali, ostatní nechť zbystří a již podávají přihlášku: od loňska OP nabízí členům lednové rezidenční pobyty v broumovském klášteře, a protože letos prvních čtrnáct dní připadlo mně, sotva přijatému obecnímu holobrádkovi, a svědomí i podepsaná smlouva velí „propagovat podle svých možností broumovský klášter“, sepsal jsem o tom pár slov. (Druhou stipendijní místnost obývala Silvie Mitlenerová, která stihla víc výletů, v kraji se líp vyzná už z dřívějška, a navíc na rozdíl ode mě pozná kvalitní kávu, možná tedy přijde s vlastním bedekrem. Na druhou polovinu ledna se do Broumova sjeli Vlasta Dufková a Radek Malý, kteří závěrem měsíce také debatovali o překladu v místní knihovně.)
Nebudu si hrát na Petra Borkovce a pokoušet se o precizní popis zvláštních letokruhů rzi na oprýskaných rozvodných skříních, a phenomenon which I have often noticed. Ale zároveň, jako filosofové píší jen futnouty k Platonovi, vlastně nemůžu nabídnout víc než poznámky k Ladislavu Šenkyříkovi: ten strávil v klášteře celý minulý leden (nejdříve s Hanou Fořtovou, již posléze vystřídala Alena Lhotová) a vypsanou rukou o tom podal zakladatelskou zprávu dostupnou na webu Kláštera Broumov.
V první řadě musím podtrhnout varování před místním bludným kořenem, jelikož vyrazit na Broumovské stěny po letmém nahlédnutí do mapy a jen s hloupým telefonem v kapse se skutečně nemusí vyplatit. Soustava turistických stezek tu poněkud připomíná olympijské kruhy, z některých rozcestí jde zřejmě po zelené odejít do třech směrů, cestu vám záhadně kříží poutnická stezka do Santiaga, toponyma na cedulích neznalci kraje dvakrát nepomůžou a šipka „Martínkovice – neznačeno“ ukazuje do labyrintu jezevčích cestiček v pískovcových skalách. Všem, kdo se vydají v mých stopách, můžu jen přát, aby před nimi ze země rovněž vyrostli ochotní domorodci mířící pro potomka „ke Karloj“ a pomohli jim nalézt nejkratší cestu zpět.
Místní ostatně nejsou žádní na slovo skoupí sudetští horalé a mohli by si dát do štítu slova, s nimiž mi vrchní na horské chatě Hvězda naservíroval kyselo, zatímco jsem teprve obracel kapsy, nevěda, zda na něj vůbec mám: „Musíme se k sobě chovat jako lidi. Dokud to jde.“ Ani starší pán v maskáčové bundě, který se mnou zapředl hovor na hřbitově, nakonec neměl na srdci nic o iluminátech a broumovských sociálně vyloučených lokalitách, nýbrž mě necelou půlhodinu seznamoval s nejpozoruhodnějšími místními rovy a útěšným fungováním krajanských – rozuměj sudetoněmeckých – spolků. Někde bych na něj měl mít kontakt, který mi dal požehnání svobodně šířit.
Pár poznámek k místním podnikům: Nejdelší otvírací dobou sluje nádražka, kde je atmosféra (většinou) až překvapivě domácká. V bar-restaurantu Alka se oproti všem zvnějšku vzbuzovaným očekáváním nemusíte na menu dočkat smažáku. V útulné pizzerii Sudetka (sic!) doporučuji nad místními slanými koláči věnovat pozornost historickým fotografiím na stěnách, které se rozhodně nesoustředí na dobovou idylku. Hotel Veba možná při prvním ohledání nabídne zvláštní směs futuristické kafkárny s americkým motelem, ale přinejmenším vinný lístek jeho pozdě objevené restaurace stojí za pozornost. Klášterní restaurace a kavárna jsou podniky zcela moderní a velkosvětské. A než kousek za Lidlem otevře veganské bistro Kočka na kari, můžete si na Facebooku vždy prohlédnout obědové menu na příští týden a objednat si ho až ke dveřím.
Tolik letem světem a bez většího fejetonistického oblouku, jehož dojem se jen pokusím vytvořit závěrečným zvážněním a obrácením se k překladu jako takovému, tedy důvodu, proč nás do Broumova vůbec někdo vysílá: řiďte se mou radou, nikoli mým příkladem, a dobře si rozplánujte práci, ať si skutečně můžete vzít jen takovou, které prospěje dlouhé poklidné sezení v prostorném pokoji v domku pro kuchaře, zadumané výhledy do klášterní zahrady a bloumání barokizovanou krajinou. Jinak se, připoutaní termínem k „žernovu“, „železné panně“, „strojům“ a jak ještě tomu kdo láskyplně říkáme, budete jen bohapustě proklínat.