Štítek: 4 Stránka 6 z 11

Nikdy jsem nedovolila, aby mi cenzura mrzačila básně

Rozhovor se Sepíde Džodejríovou

Z perštiny přeložila Zuzana Kříhová

Praha již pár let poskytuje zázemí v Íránu zakázané autorce, a tudíž nedobrovolné emigrantce Sepíde Džodejríové, která správně upozorňuje, že otázky rovnosti mužů a žen zdaleka nejsou tématem jen v muslimských zemích. 

Zuzana Kříhová: Stála jste u zrodu literární ceny Choršíd – Slunce –, udělované od roku 2008 každoročně íránským autorkám za nejlepší sbírku poezie. Poté, co jste roku 2011 z Íránu emigrovala, byla cena zakázána a zrušena. Co vás přimělo iniciovat cenu určenou pouze ženským autorkám? Domníváte se, že jsou básnířky v Íránu opomíjeny čtenáři i literárními kritiky a zasluhují si tedy více pozornosti?

4/2016 – Femírán



Šeherezádino dědictví

Rozmach literární tvorby íránských autorek

Zuzana Kříhová

Mohou íránské autorky tvořit svobodně, či nikoliv? A bylo tomu tak vždy? Nečekáte-li schematické, jednoznačné odpovědi, můžete díky naší přední odbornici na toto téma nahlédnout do pestrého fenoménu feministického i konzervativního psaní žen žijících jak v Íránu, tak v exilu. 

Před psaním této reflexe jsem si udělala drobný průzkum mezi svými známými – neíránisty –, kolik kdo zná autorek íránského původu. Jak jsem předpokládala, následovalo úporné pátrání v paměti, sem tam někdo zavtipkoval, že snad Šeherezáda byla perského původu. Skepse ale nebyla zcela na místě, protože jakmile jsem naťukla název Persepolis,

Kniha stvořená z trosek

Michal Špína

Špůrek, Milan. Přečtený život.
Jazyková redakce Markéta Hofmeisterová.
1. vydání. Praha: Dybbuk, 2014. 414 stran.
 

Přestože jsem byl zprvu v pokušení sestavit tuto recenzi výhradně z citátů, brzy jsem se toho nápadu vzdal a zkusím tedy pojednat o Špůrkově Přečteném životě způsobem zcela konvenčním. Na úvod si dovolím pouze jeden citát o citátech: Citujeme-li druhé, citujeme tím zároveň sami sebe, napsal kdesi Julio Cortázar (jehož vypravěči i postavy ostatně citují s velkou chutí). Jakkoli to zní banálně, těžko hledat knihu,

Literatura věnovaná arménské genocidě

Se zaměřením na české a arménské literární prostředí

Hakob Asatrjan

Z arménštiny přeložila a doplnila Milada Kiliánová
 

Až do roku 1965 bylo téma genocidy Arménů v umělecké literatuře víceméně tabu. Tento přístup prolomilo teprve padesáté výročí genocidy v roce 1965. V 60. a 70. letech tak arménskou poezii a prózu obohatila taková slavná díla jako romány Hořící sady Gurgena Mahariho, Křik oráčů Chačika Daštence a Rákosy se nepoklonily Stephanose Aladžadžjana, novely Hračji Khočara SteskPraotec,

4/2015 – Sto let poté



Být vděčný za vnitřní prázdnotu

Silvie Mitlenerová

Murakami, Haruki. Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování.
Z japonského originálu
Šikisai wo motanai Tazaki Cukuru to, kare no džunrei no toši přeložil Tomáš Jurkovič.
1. vydání. Praha: Odeon, 2015. 280 stran.
 

Haruki Murakami se v Česku uchytil. Dá se diskutovat o příčinách, o tom, zda je to vlivem odeonského marketingu, kvalitních překladů Tomáše Jurkoviče, nebo tím, že Murakami na rozdíl od jiných Japonců vycházejících mnohem víc z tradice (Óe, Mišima a další) píše vlastně výrazně západním stylem. Nicméně množství prodaných knih hovoří jasně už od prvního česky vydaného románu Norské dřevo (č.

Genocida není tragédií jen jednoho národa, ale celého lidstva

Rozhovor s Alexandrem Thophčjanem

Z arménštiny přeložila Anna Sochová

Hakob Asatrjan, šéfredaktor arménsko-evropského měsíčníku Orer (Dny), který od roku 1999 vychází v Praze, hovořil s arménským literárním kritikem, prozaikem a překladatelem Alexandrem Thophčjanem — žijícím zčásti v domovské Arménii, zčásti v arménské diaspoře ve Francii — o jeho románech, tématu genocidy v umění a o recepci soudobé arménské literatury v Evropě. 

Hakob Asatrjan: Vážený pane Thophčjane, letos si budeme připomínat sté výročí arménské genocidy. Autoři často vyjadřují svůj vztah k podobným výročím ve svých dílech. Vy jste se tématem vyhlazování Arménů začal zabývat již v uplynulých deseti letech, kdy jste vydal dva významné romány Dokonce i po smrti

Překlad jako dobrodružství

Alena Morávková

Autoportrét Aleny Morávkové seznamuje čtenáře s ukrajinistickou stránkou profesního životopisu této významné překladatelky a literární a divadelní historičky.
 

Každý překlad je svým způsobem dobrodružství. Překladatel objevuje neznámou pevninu, neznámý svět, hájemství a záleží na něm, zda takové dobrodružství skončí zdarem nebo neúspěchem. Nezbytnou podmínkou je chuť je podniknout. Vynucená výprava za dobrodružstvím byla by už předem odsouzená k nezdaru. Vzpomínám, jak jsem nedočkavě hltala stránky konečně uveřejňovaných Deníků Oleksandra Dovženka – psal se rok 1964. Dovženkovy filmy jsem v té době už znala a obdivovala jsem je.

Co se do čísla nevešlo

Milovala jsem tvé ženy Anna Malihonová

Milovala jsem tvé ženy… Ty, které jsem znala, i ty z fotek, které mě neznaly, ale o nichž mi vyprávěli tví přátelé. Nejvíc jsem však milovala ty smyšlené, odkojené modrým mlékem bezesných nocí.

Věříš? Hledala jsem přátele,

tvé staré přátele, z nichž se skládá vaše společná minulost jako puzzle, s nimi bych si o tobě mohla povídat. Pouštěla jsem si je blízko k srdci – jednoho po druhém, číhala na ně a přepadávala je jako maniak, abych se… spřátelila.

A také jsem se dotýkala tvých stromů,

když jsem našla ulici, kde jsi vyrůstal.