Rozhovor s Alexandrem Thophčjanem

Z arménštiny přeložila Anna Sochová

Hakob Asatrjan, šéfredaktor arménsko-evropského měsíčníku Orer (Dny), který od roku 1999 vychází v Praze, hovořil s arménským literárním kritikem, prozaikem a překladatelem Alexandrem Thophčjanem — žijícím zčásti v domovské Arménii, zčásti v arménské diaspoře ve Francii — o jeho románech, tématu genocidy v umění a o recepci soudobé arménské literatury v Evropě.
 

Hakob Asatrjan: Vážený pane Thophčjane, letos si budeme připomínat sté výročí arménské genocidy. Autoři často vyjadřují svůj vztah k podobným výročím ve svých dílech. Vy jste se tématem vyhlazování Arménů začal zabývat již v uplynulých deseti letech, kdy jste vydal dva významné romány Dokonce i po smrtiOsmanská banka. Mohl byste českým čtenářům přiblížit, proč tyto romány vznikly a o čem pojednávají? A v neposlední řadě jaké je hlavní poselství těchto dvou děl?

Alexandr Thophčjan: Román Dokonce i po smrti vypráví o arménském lékaři a básníkovi Rubenu Sevakovi, který se stal obětí genocidy v roce 1915. Popisuje jeho studium v Lausanne, lásku mezi ním a Němkou Janni Apelovou, manželství, návrat do Istanbulu a nakonec vyhnanství a poslední dny jeho života v jednom tureckém provinčním městě. Sevak tam pokračoval ve své lékařské praxi a často zdarma léčil nemajetné pacienty. Povídá se, že jeho poslední pacientkou byla osmnáctiletá dcera jednoho významného měšťana, kterou lékař zachránil před smrtí a jež se do něj zamilovala. Její otec Sevakovi prozradil, že z Istanbulu přišel tajný příkaz zabít všechny Armény žijící ve městě ve vyhnanství, a na oplátku za uzdravení dcery lékaři navrhl, aby přijal islám a oženil se s ní. Sevak však nechtěl obětovat víru za záchranu svého života a odmítl. Tím se odsoudil k dobrovolné, bolestivé smrti.

Román Osmanská banka vypráví o jedné nevšední události světových dějin: v srpnu roku 1896 obsadilo třicet pět arménských mstitelů francouzsko-britskou Osmanskou banku v Istanbulu, aby tímto způsobem upoutali pozornost světa, netečného k osudu 300 000 západních Arménů, povražděných krvavým sultánem Abdulhamidem. Tato kniha byla přeložena do francouzštiny, ruštiny a rumunštiny. V současné době se připravuje její převod do angličtiny.

HA: Téma genocidy bylo čtenáři citlivěji vnímáno a více žádané v sovětské éře, kdy nemělo zastání ve vládních kruzích. V některých případech se o něm dokonce nesmělo psát. Jak přistupuje čtenář k literatuře s podobnou tematikou dnes, kdy je možné publikovat svobodně a bez vnějších zásahů?

AT: Neřekl bych, že v době Sovětského svazu nebyla literatura zabývající se genocidou podporována, nebo že by se dokonce zakazovala. Vzpomeňme například obsáhlé básnické sbírky Hovhannese Širaze, které vyšly v 60. až 70. letech minulého století, nebo rozsáhlou poemu Neutišitelná zvonice Parujra Sevaka, jež byla publikována v roce 1959 a je věnována jedné z obětí genocidy, Komitasovi [1]. Nezapomeňme zmínit překlad románu Čtyřicet dnů Franze Werfela, jenž vyšel v nákladu 50 000 výtisků. A mohl bych v tomto výčtu pokračovat. Nepopírám však, že Sovětský svaz v rámci své vnitřní i zahraniční politiky zaujal k tragédii jednoho ze svých národů zcela netečné stanovisko.

Co se současnosti týče, domnívám se, že není ani tak podstatný přístup čtenáře k dílu, jako přístup autora k materiálu v daném politickém kontextu. Nejlépe moje slova dokládá zmiňovaný skvělý román pražského židovského autora Franze Werfela, který autor psal v politickém kontextu počátku 20. století a fakticky s předstihem deseti let předjímal holokaust. Werfel prostřednictvím této knihy dokázal, že genocida není tragédií jen jednoho národa, ale celého lidstva. Jinými slovy, autor, který se věnuje tématu genocidy, přijímá dvě úlohy: úlohu politologa a úlohu umělce. Není však vždy snadné určit, která z nich je důležitější.

HA: Literatura vždy vyjadřuje atmosféru daného období. Jaká je dnešní arménská literatura ve srovnání s literaturou sovětské éry?

AT: Možná to bude znít zvláštně, ale spisovatelé sovětského období se více zabývali obecně lidskými problémy a stále se měli k čemu vyjadřovat, jednalo se totiž o literaturu nesouhlasu. Pro básníka je jednodušší žít v totalitní společnosti, napsal zřejmě nejpřísnější kritik totalitarismu George Orwell. Slovem žít neměl samozřejmě na mysli „žít“ v běžném slova smyslu, nýbrž „tvořit“. Podobnou myšlenku v roce 1983 pronesl německý dramatik Heiner Müller při setkání se švýcarskými spisovateli v Ženevě. Tehdy řekl: „Jako občané jste ti nejšťastnější na světě, avšak jako spisovatelé ti nejnešťastnější.“ Postoj nesouhlasu v podmínkách totality nutil spisovatele a umělce neustále hledat nové tvůrčí zdroje. Zatímco dnes, v demokratické společnosti, jako by autor neměl vážný důvod k nesouhlasu. Přirozeně se pak ocitá v situaci, kdy je sám se sebou, a literatura se mu stává zrcadlem, v němž vidí pouze svůj odraz. V nejlepším případě může čerpat ze svého vnitřního já, které však nebývá vždy bohaté, někdy může být dokonce chorobné až patologické.

HA: Část roku žijete ve Francii, kde po většinu času překládáte do arménštiny z evropských literatur, které se snažíte představit arménskému čtenáři. Jakým způsobem je naopak moderní arménská literatura prezentována v Evropě?

AT: Dovolte, abych na vaši otázku odpověděl otázkou: Jakým způsobem je arménská literatura prezentována v České republice? Stejně tak je prezentována i v Evropě. V tomto směru neexistuje žádné systematické úsilí, neexistuje žádný postoj ze strany státu, naše velvyslanectví nevyvíjejí žádnou aktivitu. Samozřejmě nemůžeme říci, že by nevycházelo vůbec nic, avšak to, co je publikováno, vychází většinou díky soukromým iniciativám, nebo náhodou. Například Osmanská banka vyšla ve třech jazycích výlučně díky mému úsilí. Brzy vznikne i čtvrtý překlad, opět mým přičiněním. Je to smutné, zvláště vzhledem k tomu, že máme hodnoty, klasické i moderní, které stojí za to světu představit.

HA: Dokážete jako znalec literatur evropských i té arménské posledních desetiletí říci, jaký typ literárního hrdiny je v současnosti nejrozšířenější a které téma či žánr se objevuje nejčastěji? K jakým změnám v tomto ohledu došlo?

AT: V naší literatuře dnes dochází k procesu deheroizace. A domnívám se, že se to netýká pouze naší, arménské literatury. Jedná se o nevyhnutelný důsledek politicko-sociálních změn, k nimž došlo na celém světě v posledních dvaceti, pětadvaceti letech. Člověk již není tvůrcem dějin, nýbrž zanedbatelným článkem, obětí, chcete-li. Poznává, že ho společnost již nepotřebuje, že o ničem nerozhoduje, vše je rozhodnuto za něj. Nezbývá mu nic jiného než se podřídit a stát se toliko statistickou (demografickou) jednotkou, obyvatelem. Cožpak je náhoda, že hrdinové mnohých dnešních románů více přemýšlejí, než konají, a přemýšlejí více v minulém než v přítomném čase? Je snad náhoda, že si v arménské próze nalezly své pevné místo marginálnost, anonymní bytosti a dokonce zombie s vlastní estetikou a morálkou?

HA: Soudě podle vašich odpovědí, je budoucnost literatury v dnešním světě nejasná, neřkuli temná.

AT: Natolik předvídavý nejsem. Literatura jednoduše koná svou povinnost vůči společnosti, odráží současný svět, který je neklidný a kde je člověk – jednotlivec – přesunut do druhé linie. Přesto jsem optimista. Nevěřím v apokalyptické předpovědi. Život na světě se musí změnit, není možné, aby takto pokračoval. A to znamená, že se změní i literatura.

Poznámky:

1. Soghomon Soghomonian, vysvěcený a běžně známý jako Komitas (1869–1935), byl arménský kněz, muzikolog, skladatel, aranžér, zpěvák a sbormistr, který je považován za zakladatele arménské národní hudební školy. V dubnu 1915 byl Komitas tureckou vládou zatčen a deportován do zajateckého tábora. Brzy byl za nejasných okolností propuštěn. Psychicky se zhroutil a rozvinula se u něj závažná posttraumatická stresová porucha. Do roku 1919 byl umístěn v turecké vojenské nemocnici a následně byl přepraven do psychiatrické léčebny v Paříži, kde v agónii strávil poslední léta svého života. (Pozn. red.) [Zpět]



Zpět na číslo