Číslo ve vaší ruce nemá tradiční podobu Plavu. Od původního plánu představit čtenáři co nejvíce lužických autorů a jejich soudobých českých překladatelů redakce upustila, protože uvěřila, že platnější bude představit vám autorů méně, zato důkladněji. Jestliže tedy úvodník připomněl, co také můžete během své četby najít, tento komentář přináší opak, vždyť by bylo neslušné cokoli zamlčovat. Při zaměření na současné autory jsme z těch důležitých vynechali z prozaiků Jurije Kocha, Měrku Mětovou nebo Jěwu-Marju Čornakovou, z lyriků chybí Měrana Cušková, Timo Meškank nebo Beno Budar. Ještě více chybí ti, kteří už dnes tvořit nemohou, a zcela jsme pominuli autory píšící v dolní lužické srbštině.

Rozhovorem s dvěma mladými překladateli ze slovinštiny, Alešem Kozárem a Hanou Mžourkovou, otevíráme číslo věnované literatuře tohoto jazyka. Především na postavení slovinské literatury a jejího překladatele u nás i na jihu se ptal Jan Chromý.

Jan Chromý: Začněme obligátní otázkou. Jak jste se dostali ke slovinštině a slovinské literatuře?

Aleš Kozár: Dost prozaicky. Slovinsko mě oslovilo jako krásná země s příjemnými, vstřícnými lidmi ,,té milé slovanské povahy“. Za dobu, kdy jsem na fakultě studoval češtinu, byl pro mě obor čím dál tím víc těsný. A jak se ukázalo, slovenistika byla ideální alternativa.