Rozhovorem s dvěma mladými překladateli ze slovinštiny, Alešem Kozárem a Hanou Mžourkovou, otevíráme číslo věnované literatuře tohoto jazyka. Především na postavení slovinské literatury a jejího překladatele u nás i na jihu se ptal Jan Chromý.
Jan Chromý: Začněme obligátní otázkou. Jak jste se dostali ke slovinštině a slovinské literatuře?
Aleš Kozár: Dost prozaicky. Slovinsko mě oslovilo jako krásná země s příjemnými, vstřícnými lidmi ,,té milé slovanské povahy“. Za dobu, kdy jsem na fakultě studoval češtinu, byl pro mě obor čím dál tím víc těsný. A jak se ukázalo, slovenistika byla ideální alternativa. Slovinská literatura byla té české dost blízká, ale zároveň i dost vzdálená. Zejména pokud šlo o současnou literaturu, oslovovala mě mnohdy víc než česká, která mi přišla hodně uzavřená do jakýchsi interních mindráků, diskontinuitní, odtržená od vlastní vnitřní tradice i vnějších souvislostí. Ve Slovinsku jsem našel kontinuitu i aktivní komunikaci s evropskými směry posledního půlstoletí. Slovinská literatura mi najednou připadala sebevědomější než ta česká. Ale dnes už bych k ní byl spravedlivější…
Hana Mžourková: Nejprve musím říct, že tuhle otázku jsem za dobu svého slovenistického působení slyšela aspoň stoosmapadesátkrát, od Čechů i od Slovinců, a vždy byla pokládána s určitým nádechem kurióznosti (poté, co jsme si nezřídka vyjasnili, že nestuduji slovenskou – to by bylo snad ještě kurióznější – ale slovinskou literaturu). Ale teď vážně – jak jsem se dostala ke slovinské literatuře? Dalo by se to nazvat šťastnou náhodou. Chtěla jsem studovat především bohemistiku, ale k tomu ,,ještě něco navíc“, náhoda mě tedy přivedla ke slovenistice, která rozhodně není jen ,,něčím navíc“, a jsem velmi vděčná, že mohu v poznávání slovinské literatury a kultury pokračovat.
JCh: Překladatelů ze slovinštiny není mnoho, zároveň jako celek působíte mnohem sevřeněji. Funguje mezi vámi nějaká spolupráce?
AK: Nevím, jak působíme zvenčí, ale rozhodně existují i vnitřní vazby. Vždyť s výjimkou Františka Benharta, jeho dcery Kateřiny Literové a Milady K. Nedvědové (což jsou tři jména těch, kteří se slovinské literatuře věnovali během 90. let nejvíce) jsou ti mladší zplozenci fakult v Praze a Brně. Známe se tudíž ze společných přednášek a dalšího studijního veselí. A protože nás bylo celkem málo, atmosféra na fakultě byla mnohem rodinnější. Snažili jsme se i o jakousi komunikaci s Brnem, takže se dobře známe i s nimi. Dneska, i když jsme už z fakulty, ty kontakty vydržely.
HM: Z vlastní zkušenosti můžu říct, že mezi většinou slovenistů z Brna a z Prahy spolupráce funguje, často jsme i přátelé a zdá se mi skvělé, že ,,soupeřící“ města spojuje tak trochu zájem o Slovinsko. Musím však doplnit, že s některými slovenisty z Brna jsem se spřátelila právě ve Slovinsku – na neutrální půdě…
AK: Na druhou stranu by to chtělo provázat činnost i s dalšími slovenistickými centry v Mariboru a Koperu a mimo slovinskou půdu třeba v Polsku, Rusku a na jiných místech. Těch ,,profesních“ setkání není zase tak moc, přitom např. v Lublani se jich na letních školách sejde tolik, že je to docela síla.
JCh: Možná je trochu překvapivé, že velká část textů v tomto čísle jsou básně. Přitom obecně dnes v překladové literatuře jednoznačně vévodí próza. Dá se v tomto směru mluvit o určitém specifiku slovinské literatury?
AK: Vždycky se o Slovinsku říkalo, že má nejvíc básníků na počet obyvatel v Evropě, takže to platí asi pořád. Také např. přeložit román a sehnat na něj vydavatele nějakou dobu trvá. Za poslední dva roky mám ale už pocit, že se to trochu srovnává, protože vyšlo i hodně prózy, možná jako odraz 90. let. Byla to doba ve znamení velké konjunktury románu a povídky.
HM: Jak už řekl Aleš, Slovinci sami sebe chápou jako národ básníků a snaží se tomuto ,,národnímu znaku“ dělat čest, ale prozaická tvorba není o nic horší. Potíž je jedině v tom, tedy pokud to můžeme nazvat potíží, že tvorba mnoha vynikajících slovinských básníků a básnířek by zasloužila být dobře přeložena a vydána, avšak dnešní doba není poezii příliš nakloněna, nebo aspoň já mám takový dojem. Nakladatelé raději sáhnou po románu.
AK: Nakladatel se teď na poezii hledá hůř. Přitom je dost lidí, kteří by si tu samostatnou knížku v češtině zasloužili, jako třeba Kovič, Grafenauer, Semolič, Kramberger, Ivo Svetina, Milan Dekleva, Boris A. Novak ad., mj. také proto, že ukázky pro časopis jsou obvykle limitovány rozsahem básně. Větší celek (tak, jak píše třeba Kramberger) se do časopisu vtěsná jen s obtížemi, taková ukázka je pak použitelná jedině knižně. Zkrátka je to limitováno i rozsahem. Vnímat Slovinsko jako národ básníků – osobně na takový národní ,,znak“ moc nevěřím, spíš je to tak, že poezie dlouho plnila roli prestižního ,,sdělovadla“, proto jí bylo a je tolik. Z prózy by měli být do češtiny přeloženi autoři, jako jsou Rožanc, Kovačič, Tomšič (tady je trochu překážkou dialekt) a nejspíš i Rebula.
HM: Ještě k těm ,,národním znakům“ – často si pro sebe národ takové šuplíky vytváří sám, někdy ironicky, někdy snad z rozpačitosti, když je po něm žádáno jakési představení se okolnímu světu. Osobně doufám, že v nejbližší době vymizí obrázek Čechů – okrojovaných pivařů, z nichž každý je muzikant nebo hokejista.
JCh: Básně publikované v tomto čísle jsou dosti různorodé. Na jedné straně zde nalezneme takřka ,,ferlinghettiovská“ epická pásma Uroše Zupana, na straně druhé zase verše imaginativní a lyrické. Existuje nějaký převládající básnický styl? Můžeme například mluvit o nějakých literárních skupinách, nebo jsou slovinští autoři spíše takoví literární solitéři?
HM: Na to se těžko odpovídá, ve Slovinsku je mnoho básnických individualit, ale nedokážu posoudit, zda je jich více nebo méně než v jiných zemích. Básníky spíš spojují jednotlivá nakladatelství než konkrétní poetiky, ale to už tu taky bylo.
AK: A hodně také časopisy. Ano, mám dojem, že jsou spojeni spíš okolnostmi, prostředím, než konkrétním programem nebo poetikou. Troufl bych si tvrdit, že u nás to nebude o moc jiné. Klasickým skupinám, které mají společnou snahu nebo program asi u nás i ve Slovinsku odzvonilo. Takže spíše než o společné skupině nebo poetice, bych mluvil třeba o blíženectví.
JCh: Ukázka z Moře při zatmění slunce Mateho Dolence vyvolává ve čtenáři zřetelné asociace s Hemingwayovou novelou Stařec a moře. U Hemingwaye se často mluví o ,,metafoře lidské existence“, podporované navíc četnými křesťanskými motivy. Lze Dolencovo dílo charakterizovat taky tímto způsobem, nebo si myslíte, že s Hemingwayem spíše polemizuje?
HM: Když jsem v nedávné době četla tuto Hemingwayovu novelu znovu, nacházela jsem mnoho motivů, ba dokonce i pár podobných formulací, které čteme u Dolence. ,,Metaforou lidské existence“ už byl nazván nejeden román. Pokud někdo chce, může tak nazývat i tento. Jisté je, že Dolencův příběh budou literární kritikové ,,měřit“ s ohledem na Hemingwaye, ale to je pouze jeden rozměr, snad lze říci základní linie tohoto románu, který je pavučinou příběhů minulých i právě probíhajících, příběhů, které se mísí, protože čas je relativní a ,,jisté je jen moře“. Můj názor jako překladatelky nemůže být nezaujatý, přesto musím zopakovat, že Dolenc vytvořil knihu v mnoha ohledech úžasnou, okouzlující a bohatou. Stejně tak skvělou, jako je i Hemingwayova novela, v tomto ohledu jsou oba texty stejné, ale jak čtenáři uvidí, liší se v mnohém.
JCh: Jak fungují kontakty překladatelů s autory? Pokud vím, slovinští literáti jsou v Praze poměrně častými hosty. Slovinsku byl ostatně věnován i letošní ročník Světa knihy…
AK: Nestor František Benhart chtěl s autory spolupracovat vždycky. Snažíme se o to, myslím, i my mladší. Překladatelé jsou schopni poradit nám s ,,louskáním oříšků“ v textu a každý sám za sebe působí jako osobnost, která vás do určité míry vede při chápání intenzity a síly textu. Zejména mladším Slovincům nevadí cestování, a tak je dost obvyklé, že se při prezentaci nové knihy objeví v Praze i autor. A to je fajn.
HM: Nemám příliš zkušeností, jak fungují kontakty překladatelů a autorů jiných národů, ale autoři slovinští (ano, především ti mladí, kterým nevadí trocha nepohodlí při cestování) jsou ke svým ,,služebníkům“, překladatelům, velmi vstřícní a vzájemná setkání často nejsou pouhými pracovními návštěvami, ale i posezením v přátelském duchu.
AK: Ano, pohostinnost a vstřícnost je obvyklá. Poznávám to teď velmi konkrétně při práci na antologii slovinské poezie, kterou připravujeme s dr. Benhartem. Domlouvali jsme se s každým autorem jednotlivě a většinou to bylo z jejich strany vstřícné, byť jim z toho nekyne žádný zisk. Ale dobře to funguje i jinak – např. Svaz spisovatelů je překladatelům pravidelně nesmírně nápomocen, stejně jako redakce časopisů a nakladatelství nebo i ministerstvo kultury. Občas přijdu do styku s podobnými institucemi u nás a zatím to vůbec nejde porovnat. Když tam někdo může slovinské literatuře pomoci, udělá to.
HM: To je pravda, také jsem zažila vlídné přijetí Svazu spisovatelů, například tehdy, když mi pomáhali zkontaktovat jednotlivé autory, nebo když mi poskytli přeložený materiál k výstavě o slovinské literatuře, která proběhla v květnu v Národní knihovně. Také lidé z nakladatelství Študentska založba vyjdou překladateli hodně vstříc.
JCh: Když se řekne slovinská literatura, většina lidí si vybaví jméno Drago Jančar, některým dalším se snad ještě vybaví ,,slovinský Mácha“ – France Prešeren. Zdá se vám, že je mezi mladšími slovinskými autory někdo, kdo by se v budoucnosti mohl k těmto velikánům připojit?
AK: Mám zastoupit Pýthii? Ze slova ,,velikán“ mám trochu hrůzu. Takže se mi to vybaví dost těžko. Vyhraněnější jména jsou spíš mezi střední a starší generací – Grafenauer, Osti, Zajc, Makarovič. Ale zase nemáme třeba vůbec přeloženého Lojze Kovačiče, který je doma i v zahraničí nesmírně ceněn a jeho ústřední románová trilogie loni vyšla v Německu. Z mladších autorů je určitě zajímavý básník a esejista Aleš Debeljak, kterému u nás vyšlo mnoho věcí. Ještě mladších je relativně dost, ale váhám někoho označit za nějakou superstar, možná by se tak dal označit svěží vypravěč Andrej Blatnik.
HM: Mohla bych jmenovat třeba právě Mateho Dolence, ale asi by mě všichni podezírali z podjatosti, proto také uvedu úžasnou básnířku Svetlanu Makarovič, jejíž poetika je něčím výjimečným i v celoevropském literárním prostoru, a k Alešovým autorům doplním ještě Edvarda Kocbeka, kterého zatím plně neocenili ani Slovinci.
AK: Makarovič určitě ano, ale obtížně se překládá. Kocbek je už taky klasik. Také Šalamun a Jesih. Já velmi osobně prožívám Ostiho.
HM: Osti samozřejmě – váhala jsem ho zařadit do ,,ryze slovinské poezie“ (pochází z Bosny, do Slovinska se dostal kvůli válce a nyní píše slovinsky), ale asi se ukazuje, že poezie je ,,věc nadnárodní“. Mimochodem Ostiho poezie je pro mne po dokončení překladu Dolence úkolem číslo jedna. Snad se mi podaří najít nakladatele.
JCh: Slovinsko je země, která měla k Čechám vždy poměrně úzký kulturní vztah. Funguje to tak dodnes? Jak je tomu s českou literaturou ve Slovinsku? Znají tam například Hrabala nebo Kunderu?
AK: Znají, a dokonce velmi dobře. Zrovna s Kunderou jsou na tom lépe než my, protože na rozdíl od nás mají dostupné všechny Kundery texty včetně jeho francouzských věcí. Minule jsem si přivezl dva jeho texty slovinsky, protože česky se jich asi nedočkám. Řada lidí se také hlásí k Hrabalovi. Obecně ale zase tolik českých autorů ve Slovinsku nevychází, donedávna se o to starala v podstatě jediná osoba, a to Nives Vidrih.
HM: Také si myslím, že je česká literatura Slovincům velmi dobře známa. Jedenkrát jsem zažila i drobný šok, když se mi před lety jeden Slovinec ve vinárně snažil imponovat znalostí Erbena a Jiráska, ale to je spíš kuriozita; rozhodně ale není ve středu zájmu jen Kundera a Hrabal, ale i Hašek…
AK: Hašek stoprocentně, nebo Němcová, která v Korutanech sbírala slovinské pohádky. Ze současných autorů vyšli ve Slovinsku nějací Havlové, Vieweghové (Viewegh vycházel dokonce na pokračování v hlavních novinách Delo), ale upřímně nevím, jak velkou odezvu to mělo. Každopádně Nives Vidrih, která se o český jazyk i literaturu stará sama, dělá úžasnou práci. Snad se zlepší i situace s otevřením bohemistiky na fakultě v Lublani (zatím tu byl jen lektorát), a rozšíří se tak obec znalců a čtenářů.
HM: Ze slovinské strany se mi žádné reakce na Viewegha také nedonesly, možná proto, že jsem po nich nepátrala. Ale blíží se vydání Urbanova Sedmikostelí ve slovinštině. A na to zvědavá jsem.
Aleš Kozár se narodil roku 1975 v Mostě. Na FF UK v Praze vystudoval češtinu a slovinštinu, nyní je na doktorandském studiu oboru slovanské literatury. Věnuje se především překladu ze slovinštiny. Přeložil romány Vladimira Bartola Alamut (1938, česky Alamut, 2003) a Feri Lainščeka Namesto koga roža cveti (1991, česky Halgato, 2005) a výbor z poezie Iztoka Osojnika V tobě ožiju (2005). Příležitostně píše a přednáší o slovinské literatuře.
Hana Mžourková (rozená Chmelíková) se narodila roku 1979 v Praze, kde později na filozofické fakultě vystudovala obory češtinu a slovinštinu. V současnosti pokračuje v externím doktorském studiu se zaměřením na slovinskou literaturu a je zaměstnána v oddělení jazykové kultury Ústavu pro jazyk český AV ČR. Zároveň překládá slovinskou poezii a prózu – za poslední rok vyšla v jejím překladu Hudolinova sbírka Govori ženska (2001, česky Mluví žena, 2004), podílela se rovněž na antologiích Toneho Pavčeka (Krajina na návštěvě, 2005) a Drago Jančara (Brioni, 2005). Píše recenze knih českých i slovinských autorů pro čtrnáctideník Tvar.