Plav
archiv


Pražský Schiller

Jan Hon

Karlova univerzita se vyznačuje jedním anomálním úkazem, totiž ústavem germánských studií na Filozofické fakultě. Již delší dobu vypadá, jako by se pohroužil do zimního spánku – o to pozoruhodnější jsou ovšem výkony, ke kterým se jednou za čas probere. Za tím posledním stojí ojedinělý spiritus agens české germanistiky Alice Stašková, díky níž se pražský germanistický ústav mohl na podzim roku 2005 prezentovat jako spoluorganizátor konference o Friedrichu Schillerovi pořádané v pražském Goethově institutu k dvoustému výročí jeho úmrtí. Letos na jaře se nám pod názvem Friedrich Schiller und Europa. Ästhetik, Politik, Geschichte (Friedrich Schiller a Evropa. Estetika, Politika, Dějiny) konečně dostal péčí heidelberského nakladatelství Winter do rukou sborník z této konference.
Velkou předností práce editorky Alice Staškové není jen to, že se jí na konferenci, resp. pro sborník podařilo získat příspěvky předních „schillerologů“. Je to především celková koncepce, díky níž máme co do činění s komplexním, mnohostranným kompendiem, které čtenáře poměrně vyváženě a na úrovni současného stavu bádání seznamuje s Schillerem jakožto literátem, estetikem, filosofem (dějin) i bezděčným hybatelem českého národního obrození a jeho recepce.
Ve středu zájmu úvodních příspěvků věnovaných Schillerově filosofii stojí otázka jeho pojetí svobody a její pozice v napětí mezi dějinami, revolucí a krásou, resp. konceptem estetické výchovy člověka. Jako společnou tendenci v úvahách Norberta Oellerse, Waltera Hinderera i Dietera Borchmeyera lze spatřovat snahu relativizovat Schillerovu nálepku (dějinného) idealisty: Oellers na to jde zejména přes Schillerovo vystřízlivění z obdivu k francouzské revoluci, Hinderer pak zkoumá Schillerovy úvahy o svobodě jak v jeho dramatech, tak ve filosofických spisech a přitom si všímá, jak se v nich artikuluje nebezpečí, které člověku přineslo osvícenství – totiž že se „ve věcech morálky vzdaluje přirozenému praktickému citu směrem k obecným abstrakcím“ (s. 58). V Schillerově poznámce, že „bude nejprv třeba stvořit občana pro ústavu, než bude možno občanům ústavu dát“, nakonec spatřuje „spíš rukopis politického realisty než skutečnosti vzdáleného idealisty“ (tamtéž). Ještě dál jde v této relativizaci Borchmeyer. Ten zejména skrze analýzu Schillerových tragédií ukazuje, že „ve skutečnosti nikdo nedával [svobodě] tak malou šanci jako [on]“ (s. 62). Taková přehodnocení Schillerova tradovaného idealismu přitom nespočívají v popření jeho ideálů, nýbrž v přesvědčení, že jde o ideály reflektované jakožto ideály, které ovšem právě tím odhalují temnou stránku skutečnosti. Tak je třeba rozumět i Dieteru Borchmeyerovi, když na závěr své přednášky píše: „A tak lze děkovat už jen ‚múze‘, že dějiny do jisté míry denaturalizuje a v souladu s prologem k Valdštejnovi ‚přehrává temný obraz pravdy do umění‘, aniž by přitom chtěla či směla podvodně podvrhovat její ‚zdání‘.“ (s. 82)
Jinak než zmínění přednášející se Schillerovy filosofie zmocňuje Milan Sobotka. Jeho dosavadní recepci nechává stranou a na pozadí vztahu k Řecku podává vlastní ucelený obraz Schillerova myšlenkového světa, v němž antické Řecko figuruje jako všestranný ideál – téměř bychom mohli říct: osobní mýtus –, a proto i jako odrazový můstek veškerých dalších Schillerových úvah, do kterých se nadto neustále promítá zejména filosofie Kantova a Herderova.
Rozdílný přístup zmíněných německých autorů a Milana Sobotky je patrně charakteristický pro rozdíl mezi českým a německým germanistickým diskurzem vůbec. Soudě podle tohoto sborníku jako by měli němečtí autoři zapotřebí vymezit se proti dosavadní hermeneutické tradici tím, že Schillerovo uvažování vracejí zpátky „na zem“, empirii, zatímco pro ty české je empirie východiskem jejich pozorování zkrátka z toho důvodu, že jsou rozbujelým německým akademickým diskurzem nezatíženi. V umírněné podobě jsou oba přístupy jistě přínosné: kontext debaty nad Schillerovým dílem samozřejmě nelze zcela ignorovat, na druhou stranu však nelze ani stavět jenom na čirém přeskupování tohoto diskurzu.
Druhé z těchto krajností se blíží pokus Antje Büssgenové uvést do souladu Schillerův dějinný koncept s úvahami Friedricha Nietzscheho. Motivem pro tuto paralelu je to, že oba dějinné koncepty proti sobě kdysi postavil Gottfried Benn a že se tímto (možným) vztahem jinak dosud málokdo zabýval. Při důkladné četbě těchto třiceti stránek však zjišťujeme, že jediný průnik mezi historicko-filosofickými pojetími obou myslitelů Büssgenová vlastně spatřuje v jejich vztažení dějin a historiografie k praxi současnosti, k otázce možnosti činu (Handeln) – a tento gestus společný oběma autorům v pojetí Büssgenové zcela převažuje nad všemi jejich protichůdnými tendencemi i motivy. Büssgenová jako by se ve své argumentaci místy dostávala na takovou rovinu abstrakce, kde lze propojit všechno se vším. Její příspěvek přitom není nezajímavý – jen by zřejmě stálo za to podívat se na danou problematiku v opačném sledu: na pozadí průniku obou filosofických koncepcí by velmi dobře mohla vyniknout podstata rozdílů mezi nimi.
Jakákoli abstrakce, respektive schopnost syntézy, je naopak cizí některým českým přednášejícím: hodnota článku Jiřího Munzara o historii schillerovských překladů do češtiny je čistě bibliografického rázu, a tak si klidně mohl ušetřit postřehy o „novém, dobrém, ale poněkud tradičním překladu“ (s. 273) – chronologický nebo třeba alfabetický seznam by byl alespoň přehlednější. Velmi informativní, ale také bohužel jen z faktografického hlediska, je pak text Lenky Vodrážkové-Pokorné o schillerovském bádání mezi pražskými germanisty po rozdělení univerzity roku 1882.
Tyto příspěvky k recepci Schillera v českém kontextu ještě doplňuje shrnutí velmi turbulentních událostí kolem pražských schillerovských oslav roku 1859; všechny je však co do hloubky převyšuje vynikající stať Geschichte und polemos: Schiller, Palacký, Patočka (Dějiny a polemos: Schiller, Palacký, Patočka) Alice Staškové. Ta sleduje cestu od Schillerova konceptu estetické výchovy člověka k Palackého myšlence výchovy národa a podíl obou na filosofii dějin Jana Patočky. Tato studie o vzájemné inspiraci a reinterpretaci těchto myslitelů různých dob i míst je příkladnou ukázkou toho, o čem na jiné konferenci nedávno mluvil Dalibor Tureček jako o dynamickém prostoru (nejen) literárních dějin.
Další skupinu tvoří příspěvky, které se týkají Schillera-literáta. Klaus Schenk ukazuje na Schillerově korespondenci, jak tento spisovatel předznamenal význam nevědomí pro literární produkci, charakteristický pro modernu, a vůbec tak začal klestit cestu spontánní umělecké kreativitě; Ingeborg Fialová-Fürst pak ilustruje na textu Die Sendung Moses (Mojžíšovo poslání) Schillerovo čtení bible „proti srsti“. Nejpřínosnější mezi literárně historickými příspěvky sborníku je ovšem bezpochyby stať Alexandera Košeniny, která sleduje Schillerovu literární tvorbu v kontextu dobové dobrodružné literatury vycházející z tradice kriminálních protokolů, jak ji rozvíjel např. Pitaval. Cenné na Košeninově textu je, že Schillera vrací do dobového diskurzu, v němž tvořil a z nějž jej postupem času izolovala tradovaná aureola starého mistra.
Rozšířit schillerovský kontext se pokusil Tomáš Glanc, když společně s Bělinským nazval Schillera „ruským národním básníkem“. Glancův text sice načrtává zajímavé podněty týkající se sebeidentifikace ruské literatury, ale meritu věci, totiž recepci Schillera v Rusku, a zejména u Dostojevského, se de facto vyhýbá. Že je to přitom otázka značně inspirativní, už kdysi ukázal ve svých esejích Thomas Mann – na její rozvedení si ovšem budeme muset počkat na příště.
Snad nás pražská germanistika nenechá na takto podnětné příště čekat moc dlouho.






© 2005 občanské sdružení Splav!