Stránka 2 z 96

Smrt a šprým. Poznámka k šibeniční poezii

Martin Hašek

Christian Morgenstern (1871–1914), básník často tematizující smrt a smrtelnost, od jehož úmrtí uplyne 31. března sto deset let, vložil do básně Šibeniční vrch verše: „To, čemu vyhnutí není, / právě cíl je pro náš šprým.“

Ačkoli tuto báseň najdeme v obvyklé podobě jeho nejslavnější sbírky Šibeniční písně (poprvé 1905), autor sám ji do ní nikdy nezařadil. Objevila se až v pozůstalostním vydání, které v rámci souhrnné sbírky Alle Galgenlieder (Všechny šibeniční písně, 1938) připravila a upravila (ne vždy úplně vhodně) Margareta Morgenstern. Že se báseň do autorských uspořádání sbírky nedostala,

Zatahujme politiku do sportu

Rozhovor s Martinem Pelcem vedl Jan Musil

Historik Martin Pelc v rozhovoru představuje vznik moderního sportu jako proces úzce spjatý s rozvojem pravidel, klubů a diváctví. Na srovnání několika tradic ukazuje, že tento vývoj sice měl svá národní specifika, často se ale jednalo o rozdíly spíše povrchní, které se s konečnou platností setřely na počátku 20. století. To však nic nezměnilo na tom, že sport zůstal i nadále identitotvorným jevem pro celá společenství. Podle Martina Pelce je sport neodmyslitelně provázaný s politikou a měli bychom se mít na pozoru vždy, když nám někdo chce u politicky kontroverzních afér namluvit,

Lotyšská literatura je již od svých počátků plná žen

Rozhovor s Norou Ikstenou vedla a z lotyštiny přeložila Anna Sedláčková

V rodném Lotyšsku patří Nora Ikstena od devadesátých let mezi nejčtenější autory a autorky. Její román Mātes piens z roku 2015, přeložený již do dvaceti jazyků, vyšel v roce 2023 i česky, a to pod názvem Mateřské mléko. Se svou překladatelkou Annou Sedláčkovou autorka rozmlouvala nejen o českém překladu románu, ale také o tom, jak kniha působí na čtenáře třeba v Japonsku, jakými směry se ubírá současná lotyšská literatura nebo nakolik kniha vypovídá o životě v sovětském režimu a o jeho snahách o redefinici ideálu ženství.

Hořké mléko

Klára Soukupová

Ikstena, Nora. Mateřské mléko.
Z lotyšského originálu
Mātes piens (2015) přeložila Anna Sedláčková.
1. vydání. Praha: Paseka, 2023. 192 stran.

 

Lotyšská spisovatelka Nora Ikstena zasadila svou novelu do druhé poloviny 20. století, kdy se tato pobaltská země stala součástí Sovětského svazu. Trojice ženských postav představuje různé vyrovnávání se s totalitním režimem: babička zastupuje přizpůsobení a snahu zapomenout; matka vzdor a porážku; dcera naději. Sebedestruktivní matka je obklopena babičkou a dcerou, které se o ni starají – mateřské role se tak obracejí a zvýrazňuje se i mezigenerační pouto.

Fragmenty překladatelského diskurzu

Ondřej Macl

Ondřej Macl v následujícím eseji představuje svou cestu k ocenění jedinečnosti a nezastupitelnosti překladu. Iniciačním textem mu byla práce na překládání Deníku smutku Rolanda Barthesa, na němž začal pracovat ještě za studií a který vyšel na konci loňského roku v nakladatelství Fra. Kromě toho se v eseji dotýká svých drobnějších překladatelských počinů a shrnuje působení v mezinárodním projektu CELA.

 

Jako dítě jsem byl posedlý smrtí. Chodil jsem po ulicích mezi budoucími mrtvolami. Každý dům byl krematoriem, auto hrobkou, rodinný krb pecí. A dokonce v mém stávání se spisovatelem hrál roli obraz „řeči jako podsvětí“.

Příští stanice Finsko: Finská přistěhovalecká literatura v Brně

Brněnské uvedení aktuálního finského čísla Plavu v Café Paměti národa (Radnická 369/10) v pátek 5. dubna od 19:00. 

Zdivočelé alter eko ve Francouzském institutu aneb Literární kavárna s časopisem PLAV

Pražské uvedení čísla 10/2023 ve středu 27. března od 19:00 ve Francouzském institutu (Štěpánská 644/35).

Příští stanice Finsko. Pražské uvedení čísla

Uvedení čísla 2/2024 v pátek 8. března od 19:00 ve Skautském institutu v Rybárně (U Sovových mlýnů 134/1). Brno 5. dubna!

2/2024 – Příští stanice Finsko

Vychází nový Plav věnovaný finské přistěhovalecké literatuře.

Čtení jako cesta vlakem

Luděk Korbel

V souladu s koncepcí Kendalla Waltona lze věřit tomu, že fikční svět umění vzniká teprve v prostoru mezi dílem a jeho vnímatelem, který jej spoluvytváří a má na jeho podobě také svůj podíl. Ale s každou další dobrou knihou docházím k přesvědčení, že lze s touto metaforou zajít ještě dál. Rozdíl mezi světem fikčním a tím naším spočívá v pouhém čase. V prodlevě mezi okamžikem, kdy jej čtenář měl možnost navštívit a usídlit se v něm, a dobou, kdy zde, v jakémsi svébytném paralelním čase, fiktivní hrdinové rozžívali své osudy; a i když jsme pobývali na daném místě,