Plav
archiv




Detektivní román ve frankofonní subsaharské Africe

Myriam Louviotová

Z francouzštiny přeložil Vojtěch Šarše

Historie africké frankofonní detektivky, její nejdůležitější charakteristiky a nejznámější a nejvlivnější představitelé, to všechno a ještě mnohem víc vám nabídne esej Myriam Louviotové, specialistky na tento žánr. Velmi obsáhlou bibliografii se všemi užitečnými odkazy naleznete na našich internetových stránkách. [1]
 

Detektivní román se zrodil v Evropě v průběhu 19. století jako nástupce fejetonových románů publikovaných na pokračování v novinách. Za jednoho z pionýrů tohoto žánru většinou považujeme Edgara Allana Poea. Ve své povídce Vraždy v ulici Morgue (1841) autor představuje neměnné charakteristiky detektivního románu: odhalení kriminálního činu, průběh vyšetřování, které má za cíl objasnit jeho příčiny a okolnosti, a následné odhalení zločince či vraha.
Od té doby zaznamenal detektivní román pozoruhodný úspěch, v počátcích byli jeho autory převážně Angličané, Francouzi a později Američané. Byl-li úspěch u čtenářů okamžitý, literáti naopak pohlíželi na tento žánr se shovívavostí. Periferní postavení tohoto žánru v rámci literatury potvrzuje například už pouhý termín detektivka a jeho pejorativní konotace. Dlouho byl také považován za populární žánr bez jakýchkoliv literárních ambic. I přesto všechno je dnes vyučován na univerzitách a zdá se, že si konečně vydobyl své místo mezi vysokou literaturou. Jeho čtenářské publikum mu však zůstává věrné [2]. Existuje stále více forem detektivního žánru a můžeme mluvit o třech velkých typech, které definoval Todorov v roce 1971 [3]. Jsou to: román s tajemstvím, černý román a román s napětím. Ty se dále rozvětvily na mnoho podžánrů, které občas zpochybňují samu kategorizaci. Navíc se k výše jmenovaným zemím původu přidalo mnoho dalších. Vlna severských detektivek (s autory jako Stieg Larsson, Henning Mankell, Arnaldur Indriðason, Jo Nesbø, Camilla Läckbergová a jiní) přináší v současnosti do tohoto žánru svěží vítr.
V posledních letech vyvodili autoři několika článků – na základě publikovaných detektivek psaných frankofonními Afričany – projev jisté nové tendence. Ačkoli je zatím spíše nenápadná, je zjevné, že se čím dál víc afrických autorů vrací k tomuto žánru i poté, co se stali uznávanými v takzvané „bílé literatuře“, tedy beletristickém ne-detektivním románu. Máme to chápat tak, že se nakladatelé pouze snaží podnítit zvědavost veřejnosti, která lační po exotických detektivkách? Nebo tento fenomén představuje nový směr vývoje v oblasti subsaharských literatur? Tato tendence je ovšem zatím příliš mladá na to, abychom mohli na tyto otázky s určitostí odpovědět.
Musíme si mimo jiné uvědomit, jak je francouzské nakladatelství pro afrického spisovatele důležité. Každé literární dílo je závislé na kontextu, v němž bylo vydáno, a abychom se vyhnuli mylným interpretacím, je důležité vymezit jeho charakteristické rysy. Ke studiu literatury subsaharské Afriky můžeme proto přistoupit jen tehdy, když vezmeme v potaz význam její recepce ve Francii. Případ detektivního románu není výjimkou z tohoto pravidla. Jak uvidíme, některé z charakteristik žánru jsou úzce spojeny s podmínkami vzniku a recepce těchto děl.
Nejprve krátce připomeneme okolnosti zrození a počátky detektivního románu v Africe, zdůrazníme některé orientační body a teprve pak se pustíme do detailnějšího vysvětlení toho, jak podmínky psaní, vydávání a distribuce děl ovlivňují jejich formu i obsah. Což nám následně dovolí nastínit velká témata a intence soudobé africké detektivky.

Zrození africké detektivky

Zdá se, že předchůdcem afrických detektivkářů je tožský spisovatel Félix Couchoro, který v průběhu roku 1960 publikoval na pokračování v novinách Togo-Presse detektivní román s názvem Ici-bas, tout se paie (Za všechno se pyká). Nicméně, na tyto začátky dlouho nikdo další nenavázal a bylo nutné čekat dalších dvacet let, než se tento žánr dále vyvine. Proto může být za okamžik zrodu detektivního románu v subsaharské Africe považován až rok 1984. Tehdy jsou totiž publikovány dva důležité texty: L’Archer bassari (Basarský lučištník, 1984) od malijského spisovatele Modiby Sounkaly Keity a první díl La vie en spirale (Život ve spirále, 1984) od Senegalce Abasseho Ndioneho.
Detektivní román se však mohl v subsaharské Africe objevit ještě dřív: Abasse Ndione napsal svůj román už v sedmdesátých letech, ale muselo uběhnout osm let, než se dočkal vydání. Autor, vzděláním a povoláním zdravotník, bez jakéhokoliv vztahu k Francii, se samozřejmě stran vydání obrátil na dakarské nakladatelství, které ještě v té době nebylo plně zavedené. Ale nakladatelství Nouvelles éditions africaines du Sénegal (NEAS) ještě v té době nevydávalo detektivní romány, a proto rukopis nepřijalo. Také mu mimo jiné vytýkaly rozsah románu: čím objemnější kniha, tím vyšší náklady. Nakladatel tudíž požadoval zkrácení textu, což autor odmítl. Nakonec, po výměně vedení, byla kniha vydána ve dvou dílech, první vyšel v roce 1984 a druhý o čtyři roky později. Díky milovníkovi Afriky, Francouzovi Luciu Madovi, rovněž autorovi detektivních románů, byl text roku 1998 znovu vydán v nakladatelství Gallimard. Kniha měla úspěch. Jedna z charakteristik africké detektivky (a také afrického románu) je tedy od začátku daná: velmi často se dílu dostane uznání až po vydání v Paříži.
Z děl publikovaných v 80. letech musíme také uvést Cercueil et Cie (Rakev a spol., 1985) od Simona Njamiho, spisovatele francouzsko-kamerunského původu, který se inspiroval postavami amerického romanopisce Chestera Himese; No woman no cry (Žádná žena, žádný pláč, 1986) Senegalce Asse Gueyeho, což je špionážní román, který se dotýká tématu apartheidu, nebo také La D.A.S.S. passe à l’attaque (D.A.S.S. přechází do útoku, 1987) od gabonského spisovatele Evina Abessola a Cannibale (Kanibal, 1986) od Konžana Bolyy Baengy. V 90. letech se objevují další jména, například Moussa Konaté (Mali), Achille Ngoye (Kongo), Aïda Mady Diallo (Mali) a později Janis Otsiemi (Gabon), Théo Ananissoh (Togo) či Sunjata (Francie/Guinea). Mimo jiné se k románu noir obracejí i uznávaní autoři „bílé“ literatury, kupříkladu Kamerunec Mongo Beti, Konžan Alain Mabanckou či Beniňan Florent Couao-Zouatti.

Proč detektivka?

Rostoucí zájem subsaharských autorů o detektivní román je bezpochyby známkou snahy oslovit co nejširší čtenářské publikum. Nutno podotknout, že románový žánr se v Africe objevil pozdě, což je spojeno s koloniální minulostí. V začátcích byl hlasem vzdělané elity, hluboce ovlivněné evropskými „kanonickými“ modely. Tyto texty, jakkoli se někdy dočkají širokého mezinárodního uznání a nakonec si mohou najít cestu na univerzity a do škol, si však často jen s obtížemi hledají své publikum v Africe, a proto jsou velmi závislé na tom, jakého přijetí se jim dostane ve Francii a v Evropě. Kdežto detektivka, která je žánrem populárním, by si mohla snadněji získat přízeň čtenářstva hladového po méně elitářském čtení.

Svízelné podmínky při vydávání a distribuci díla v Africe

Pravdou je, že situace je paradoxní: Janis Otsiemi, jenž výslovně tvrdí, že se záměrně uchýlil k detektivce, aby jej četli přátelé, byl nucen obrátit se na francouzského nakladatele, třebaže jeho prvotina (která se neřadí do detektivního žánru) vyšla v Gabonu. Gabonští nakladatelé totiž nevydávají detektivní romány… Důsledek vydáni ve Francii je nasnadě, za takových okolností jsou pro čtenáře z Libreville knihy příliš drahé, a přitom kniha byla na počátku určena právě pro ně.
Výše jsme také zmínili problémy, se kterými se setkal Abasse Ndione, když se snažil, aby jeho román byl vydán, a dostalo se mu tak institucionálního uznání. Ve skutečnosti valná většina afrických autorů (ať už detektivek, nebo jiných žánrů) vydává ve Francii. Existují jistě výjimky. Můžeme jmenovat dva příklady: jedním je Iba Dia, který vydal své dvě knihy Fureur noire à Kango (Černý vztek v Kangu, 1988) a Les nuits rouges de Dakar (Dakarské červené noci) v již zmiňovaném nakladatelství Nouvelles éditions africaines, druhým je Jean-Luc Djéa, jemuž vyšel román Crimes crapuleux à N’Glowama (Odporný zločin v N’Glowamě, 2007) v nakladatelství Sésame v Pobřeží Slonoviny, avšak další osudy těchto textů nejsou jisté. Nelze dohledat jakékoliv recenze těchto knih, které navíc nejsou dostupné ani v žádném internetovém knihkupectví. Nouvelles éditions africaines již dnes neexistují, co se týče nakladatelství Sésame založeného v roce 2006, to nemá žádnou svoji internetovou stránku a zdá se, že jej vlastně založil sám autor. A pokud má několik málo knihoven na světě po jednom exempláři Fureur noire à Kango, existuje jen velmi málo zmínek o předchozích dvou titulech. To však neznamená, že by tyto knihy nebyly v oběhu v Senegalu nebo v Pobřeží slonoviny, ale dokládá to, že výskyt knihy v Africe je velmi nejistý.
Nejenom, že je nakladatelství pomálu, ale především musejí čelit velkým obtížím s distribucí a šířením knih: existuje jen málo knihkupectví, málo novin či televizních a rozhlasových programů, které by se zabývaly literaturou, knihy jsou často až moc drahé, když bereme v potaz příjmy, papír je většinou špatné kvality, jsou problémy s dopravou, úroveň gramotnosti je stále nízká [4], zmiňme také nedostatek či úplnou neexistenci knižní politiky a tak dále. Ve skutečnosti bylo v roce 2003 ve frankofonní Africe více než 90 % z prodaných knižních titulů dovezených. Pravděpodobnost, že by se kniha vydaná v Dakaru, Kinshase nebo v Abidžanu dostala až na prodejní pulty francouzských knihkupců, je také skoro mizivá, zatímco v opačném případě k tomu dochází denně. Proto když román Abasseho Ndioneho vyšel v nakladatelství Gallimard, dostal se také do programů univerzitních kurzů. Což přiznává i Janis Otsiemi, když s trochou hořkosti říká: U nás se nedostane věcem přijetí, pokud nejsou dovezené ze zahraničí. Nejdřív je nutné, abychom byli uznáni ve Francii, než dosáhneme uznání u nás doma…
Nepochybně je nutné dodat, že čtení pro potěšení – mimo studium – představuje činnost, která je v subsaharské Africe relativně málo rozšířená (a i v tomto faktu existují velké rozdíly mezi jednotlivými zeměmi).
Z těchto složitých podmínek vysvítá, proč se velká většina autorů raději obrátí (nebo je donucena se obrátit) na francouzského nakladatele, mají-li tu možnost. Protože ten má skoro vždy sídlo v Paříži – a to dokonce i pokud oni sami žijí ve své rodné zemi, jako například Abasse Ndione, Janis Otsiemi či Aïda Mady Diallová.

Několik charakteristických rysů afrického detektivního románu

Autoři tohoto žánru africké provenience se nacházejí v nelehké pozici, musejí se totiž zalíbit dvojímu publiku, svým krajanům i francouzským čtenářům [5]. Z této situace samozřejmě vyplývají důsledky, které se promítnou do děl samých.

Role zprostředkovatele
První charakteristický rys je nasnadě: určitý počet prvků, které jsou samozřejmé pro čtenáře pocházejícího ze stejné africké země jako autor, musí být alespoň částečně zpřístupněn francouzskému čtenáři, který nemusí být odborníkem na africkou kulturu. Abasse Ndione řekl v jednom rozhovoru, že když se připravovala reedice románu La vie en spirale v nakladatelství Gallimard, vypustil několik afrikanismů, aby se vyhnul velkému počtu poznámek pod čarou. Florent Couao-Zotti nabízí čtenáři v závěru své poslední knihy La traque de la musaraigne (Honba za rejskem, 2014) slovníček typicky beninských výrazů. Jiní autoři včleňují nezbytná vysvětlení přímo do textu. A tak se v Les cocus posthumes (Posmrtní paroháči, 2001) od Konžana Bolyy Baengy musí inspektor Nègre informovat v pařížském Muzeu člověka o významu dvojčat v africké mytologii, aby mohl své vyšetřování zdárně dovést do konce. Pozice Moussy Konatého je ještě více poznamenaná tímto problémem, neboť se explicitně rozhodl ukázat a popsat malijské kultury. Řekl k tomu mimo jiné: Detektivní zápletka je jen záminka. To, co je pro mě nejdůležitější, je ukázat různé tváře Mali. A tak všechny jeho romány – sestavené vždy podle konvenčních pravidel žánru (zločin, na který navazuje vyšetřování vedené dvěma postavami, které jsou velmi rozdílné, ale zároveň se vzájemně doplňují: komisařem Habibem a inspektorem Sossem) – pokaždé čtenáři nabídnou jeden malijský region s jeho tradicemi, zvyky i záhadami. Většinou označujeme jeho knihy jako „etnologické detektivky“. Trpělivý, zvídavý a uctivý k víře ostatních – aniž by se jim sám podřídil – komisař Habib tedy ztělesňuje ideální figuru kulturního zprostředkovatele mezi francouzským čtenářem a malijskou kulturní realitou. V Meurtre à Tombouctou (Vražda v Timbuktu, 2014) jde Moussa Konaté ještě dál, nechá na scénu vstoupit agenta francouzské tajné služby, specialistu v boji proti terorismu vyslaného francouzskou ambasádou po zdejším útoku na jednoho Francouze. Naivita, otevřenost a zvídavost této postavy – viděné vždy v pozitivním světle – umožňují řadu odboček ke kulturnímu dědictví kraje, jeho historii, tradicím a turistickým zajímavostem.

Poukázat na nedostatky společnosti
Dobře sestavené zápletky v románech Moussy Konatého, s mnoha falešnými indiciemi a nečekanými zvraty, zdůrazňují jeho spojení s tradicí románu s překvapením – aniž by se úplně poddal jeho pravidlům – většina afrických autorů detektivek ovšem dává přednost černému románu, o němž Jean-Patrick Manchette řekl, že je to román s velmi silným sociálním nábojem. Pod touto slupkou druhořadého žánru určeného k rozptýlení se může detektivní román – a především černý román – jevit jako velice účinný prostředek ke kritice společenských nedostatků. Afričtí autoři někdy explicitně poukazují na svůj dluh vůči americkému černému románu (zvanému hard-boiled), jedná se o reference k námětům. Jak Alain Mabanckou, tak Janis Otsiemi napsali příběh přímo inspirovaný americkými spisovateli: African Psycho (Africké Psycho, 2005) od Mabanckoua samozřejmě odkazuje k American Psycho (Americké Psycho, 1991) Breta Eastona Ellise, zatímco poslední Otisemiho román African Tabloïd (Bulvární Afrika, 2013) vzdává hold knize American Tabloïd (Bulvární Amerika, 1995) od Jamese Ellroye. Mnoho afrických autorů se odkazuje také k afroamerickému romanopisci Chesteru Himesovi. Především Simon Njami, jehož román Cercueil et Cie (Rakev a spol., 1985) je přímo inspirován postavami tohoto amerického spisovatele.
Na mnoho z těchto autorů černý román zapůsobil svou formou obzvláště vhodnou ke zdůraznění pocitu osamělosti hlavní postavy – detektiva – uvnitř upadajících společností. Ve skutečnosti se jedná o analýzu podlosti světa, v němž spravedlnost téměř nikdy nemá své místo. Vyšetřovatel tedy již není opravdovým vykonavatelem práva, ale spíše pouhým svědkem chaosu.
A tak ve svých románech Trop de soleil tue l’amour (Příliš mnoho slunce zabíjí lásku, 1999) či Branle-bas en noir et blanc (Černobílý rozruch, 2000) Kamerunec Mongo Beti, angažovaný spisovatel a aktivista, pranýřuje korupci, ale také neschopnost a tyranii elit, stejně jako upuštění od starých hodnot. Svět, který čtenářům předkládá, se zdá být ovládán absurditou, postavy soudnictví, které jsou skrz naskrz zkorumpovány, vůbec nic neočekávají. V prvním z výše uvedených románů je popsáno několik zločinů, ale kriminální zápletka a vyšetřování slouží jen jako záminka k vykreslení sžíravého portrétu dekadentní společnosti.
Záměrem románu od Aïdy Mady Diallové Kouty, mémoire de sang (Kouty, paměť krve, 2002) je naopak popsat svět, ve kterém existuje jen ta spravedlnost, kterou sami vykonáme. Detektivka Kaveena (Kaveena, 2006) od Senegalce Boubacara Borise Diopa také vypráví příběh pomsty v Africe, plné násilí, ovládané nezodpovědnými a zkorumpovanými vládci a stále pod nadvládou odporné Françafrique [6], jež je připravena pro udržení své vlády udělat cokoliv. V knize La bouche qui mange ne parle pas (Ústa, která jedí, nemluví, 2010) Janis Otsiemi popisuje hon dvou policistů na kriminální síť, zapletenou do únosů dětí a do rituálních zločinů. A i když vyšetřování přece jen končí zatčením zločinců, v zemi, jež je ovládána korupcí, se rychle ukáže, že spravedlnost není nic než maškaráda.
Všechny tyto romány se zapsaly do historie žánru detektivního románu, který se potýká s realitou své doby a se společností, v níž se příběhy odehrávají.

Černá Paříž na scéně
Jestliže většina frankofonních afrických romanopisců publikuje v Paříži, mnoho z nich tam také žije a vybírá si někdy toto město za dějiště svých románů. Vzniká tak určitá tradice pařížské detektivky „po africku“, jejíž nejvýznamnější představitelé jsou jistě Konžané (Demokratická republika Kongo) Bolya Baenga a Achille Ngoye. Poslední zmíněný je také prvním africkým autorem, jehož román Agence Black Bafoussa (Detektivní kancelář Black Bafoussa, 1996) vyšel v proslulé edici Série noire v nakladatelství Gallimard. Po románu Sorcellerie à bout portant (Kouzla z bezprostřední blízkosti, 1998), jehož zápletka je situována do Zaïru, Ngoye publikuje další román Ballet noir à Château-Rouge (Černý balet v Château-Rouge, 2001), jenž vzdává hold 18. pařížskému městskému obvodu a africké Paříži. Problémy ilegálních přistěhovalců, ale také životní podmínky imigrantů ve Francii obecně jsou hlavními tématy těchto románů charakteristických mimo jiné jazykem plným humoru, který je výjimečně kreativní a obvykle míchá argot s africkými výrazy. Romány od Bolyy Baengy, La polyandre (Polyandrická, 1995) a Les cocus posthumes (Posmrtní paroháči, 2001), v nichž vyšetřování vede francouzský inspektor Robert Nègre, rovněž s humorem prozkoumávají podsvětí černé Paříže a narážejí na otázky rasismu a vzestupu krajní pravice, stejně jako rituálního obětování, mýtů spojených s dvojčaty, obchodu s drogami či prostitucí.
Romány Simona Njamiho, Cercueil et Cie (Rakev a spol., 1985) nebo Alaina Mabanckoua Tais-toi et meurs (Mlč a zemři, 2012) jistě také patří do této linie příběhů, které spojují neuvěřitelné zápletky s ostrou kritiku rasismu, afrických diktatur či korupce a vynalézavý jazyk, který často evokuje přemrštěnost Frédérika Darda.
K pařížské detektivce situované především v „afrických“ čtvrtích 18., 12. či 10. městského obvodu je nutné přidat určité množství černých románů, které si za své dějiště vybraly periferii. To je případ knihy Gueule de bois (Kocovina, 2009) od Insi Saného nebo Thomtého Ryama a jeho detektivky Banlieue noire (Černé předměstí, 2005) či černého románu z budoucnosti s názvem René (René, 2012) od Disize.

Dnes je africký detektivní román i přes svůj pozdní vznik velmi životaschopným žánrem. Titulů přibývá a dosahují také určitého uznání jak ze strany čtenářů, tak i kritiků. Autoři, kteří se pustili do takzvané „bílé“ literatury, se k tomuto žánru, jenž je dnes zvláště oceňovaný, znovu vrací. Možná proto, že nejenže promlouvá k velkému množství čtenářů, ale také poukazuje na nedostatky dnešní společnosti.
Detektivka, jakožto literární útvar obzvláště příhodný k popisu světa zmítaného krizí, se také věnuje tématům, jako jsou zkorumpované elity, rasismus, vzestup francouzské krajní pravice, nekontrolovatelné jednání Françafrique, obchod s drogami či rituální oběti a pověrčivost. I přes svůj často násilný obsah a vykreslení velmi temného obrazu světa je však charakteristická svým vynalézavým jazykem, jemuž nechybí humor. Často s sebou nese také dimenzi výchovnou, neboť je nucena obracet se na dvojí čtenáře, a občas se dokonce ocitá na hranici „etnologické detektivky“. Pro evropského čtenáře bezpochyby představuje výsadní prostředek, jak objevit Afriku (či africkou Paříž) z nové perspektivy. Ale musíme si také položit otázku, jestli tito „druzí“ čtenáři, k nimž se africká detektivka obrací, nejsou také nakonec jejími jedinými čtenáři. Pokud se určité množství autorů oddalo tomuto žánru proto, že se jim jevil jako vhodnější k získání širokého publika v Africe, tak tamní problematická distribuce knih je natolik závažnou překážkou, že většina těchto děl zůstává z velké většiny tak jako tak závislá na úspěchu ve Francii. Podpůrné iniciativy, jako například festival Polar à Dakar v únoru 2000 nebo přehlídka Lire en fête pořádaná roku 2004 v Mali a mající za ústřední téma detektivní román, vyzněly spíše naprázdno. A tak autor, jako je Janis Otsiemi, který žije v Libreville a píše pro své blízké, je nakonec paradoxně čten převážně ve Francii. Proto se ptáme: není africká detektivka redukována jen na prostředek, jímž lze uspokojit zálibu evropského čtenáře v exotice? Jelikož v Africe neexistuje jakákoliv promyšlená a efektivní knižní politika, jen těžko si představíme, jak se tyto romány – bez ohledu na to, jaká je jejich kvalita – mohou dostat k těm čtenářům, jimž jsou primárně určeny.

Bibliografie

Abessolo, Evina. La D.A.S.S. passe à l’attaque. Paris: L’Harmattan, 1987.
Ananassoh, Théo Ananissoh. Un reptile par habitant. Paris: Gallimard, „Continents noirs“, 2007.
Baenga, Bolya. Cannibale. Laussane: Pierre-Marcel Favre, 1986.
Baenga, Bolya. La polyandre. Paris: Serpent à plumes, 1998.
Baenga, Bolya. Les cocus posthumes. Paris: Serpent à plumes, 2001.
Beti, Mongo. Trop de soleil tue l’amour. Paris: Julliard, 1999.
Beti, Mongo. Branle-bas en noir et blanc. Paris: Julliard, 2000.
Bourgueil, Isabelle. Où va le livre en Afrique ?. Paris: L’Harmattan, 2003.
Couao-Zotti, Florent. Si la cour du mouton est sale, ce n’est pas au porc de le dire. Paris: Serpent à plumes, 2010.
Couao-Zotti, Florent. La traque de la musaraigne. Marseille: Jigal, 2014.
Couchoro, Félix. Ici-bas, toute se paie (román na pokračování). Lomé: Togo Presse, 05/12/1967 do 16/01/1968.
Dia, Iba. Fureur noire à Kango. Dakar: Nouvelles éditions africaines, 1988.
Dia, Iba. Les nuits rouges de Dakar. Dakar: Nouvelles éditions africaines, datum vydání neznámé.
Diallo, Aïda Mady. Kouty, mémoire de sang. Paris: Gallimard, „Série noire“, 2002.
Diop, Boubacar Boris. Kaveena. Paris: Philippe Rey, 2006.
Disiz. René. Paris: Denoël, 2012.
Djéa, Jean-Luc. Crime crapuleux à Nglowama. Millau: Sésame, 2007.
Gueye, Asse. No woman no cry. Paris: L’Harmattan, 1986.
Halen, Pierre. „Constructions identitaires et stratégies d’émergence : notes pour une analyse institutionnelle du système littéraire francophone“. La littérature africaine et ses discours critiques, Études françaises, č. 2, 2001.
Keïta, Modibo Sounkalo. L’archer bassari. Paris: Karthala, 1984.
Konaté, Moussa. L’empreinte du renard. Paris: Fayard noir, 2006.
Konaté, Moussa. La malédiction du lamentin. Paris: Fayard noir, 2009.
Konaté, Moussa. Meurtre à Tombouctou. Paris : Métailié noir, 2014.
Lawson-Héllu, Laté. Entre la frontière et l'espace régional culturel dans l'écriture de Félix Couchoro. London: Les Cahiers du GRELCEF, n°7, 2015.
Mabanckou, Alain. African psycho. Paris: Serpent à plumes, 2003.
Mabanckou, Alain. Tais-toi et meurs. Paris: Éditions La Branche, „coll. Vendredi 13“, 2012.
Mad, Lucio. Dakar en barres. Paris: Éditions Baleine, 1997.
Manchette, Jean-Patrick. Chroniques. Paris: Rivages, 1996.
Michel, Nicolas. Moussa Konaté, le Mali à cœur. Paris: Jeune Afrique, 8 septembre 2009.
Ndione, Abasse. La vie en spirale, vol. 1 et 2. Dakar: Nouvelles éditions africaines du Sénégal, 1984 et 1988.
Ngoye, Achille. Agence black Bafoussa. Paris: Gallimard, „Série noire“, 1996.
Ngoye, Achille. Sorcellerie à bout portant. Paris: Gallimard, „Série noire“, 1998.
Ngoye, Achille. Ballet noir à Château-Rouge. Paris: Gallimard, „Série noire“, 2001.
Njami, Simon. Cercueuil et cie. Paris: Lieu commun, 1985.
Otsiemi, Janis. La bouche qui mange ne parle pas. Marseille: Jigal, 2010.
Otsiemi, Janis. African tabloïd. Marseille: Jigal, 2013.
Sané, Insa. Gueule de bois. Paris: Sarbacane, « Exprim’ », 2009.
Ryam, Thomté. Banlieue noire. Paris: Présence africaine, 2006.
Sunjata. Kalachnikov blues. Fort-de-France, 2009.

Rozhovor „L’ours polar“ s Abasse Ndionovou <http://patangel.free.fr/ours-polar/auteurs/ndione1.php>.
Rozhovor „Polars dakarois dans un monde de violence“ s Abasse Ndionovou <http://www.africultures.com/php/?nav=article&no=1667>.
Rozhovor „Janis Otsiemi, écrivain et essayiste gabonais“ s Janisem Otsiemim <http://www.rfi.fr/emission/20140323-janis-otsiemi-ecrivain-essayiste-gabonais/>.
Rozhovor „Causerie avec Janis Otsiemi - Écrire au Gabon“ s Janisem Otsiemim <http://www.dailymotion.com/video/x2b79ly_causerie-avec-janis-otsiemi-ecrire-au-gabon_news>.
Rozhovor „Otsiemi, écrivain gabonais : le polar permet aussi de dire des choses“ s Janisem Otsiemim <http://blogs.rue89.nouvelobs.com/rues-dafriques/2014/07/05/otsiemi-ecrivain-gabonais-le-polar-permet-aussi-de-dire-des-choses-233199>.

Poznámky:

1. V eseji užívám ze stylistických důvodů označení africká detektivka či detektivní žánr v Africe, mám však na mysli pouze produkci frankofonních autorů z černé Afriky. V žádném případě netvrdím, že se v obdobné situaci nacházejí autoři z celého kontinentu. Pro srovnání viz například: Ferreira-Meyers, Karen. „Le polar africain. Le monde tel qu’il est ou le monde tel qu’on aimerait le voir“. Afrique contemporaine 241 (2012): 55–72. [Zpět]
2. Každá čtvrtá prodaná kniha ve Francii je detektivka. [Zpět]
3. Todorov, Tzvetan. Poetika prózy. Přel. Jiří Pelán a Libuše Valentová. Praha: Triáda, 2000. [Zpět]
4. Poznamenejme, že existuje velká nerovnost mezi zeměmi. Zpráva o lidském rozvoji z roku 2013 (publikovaná PNUD) odhaduje procento gramotnosti v Mali na 31 %, v Senegalu na 49 %, v Gabonu na 89 %. [Zpět]
5. To však nutně neznamená, že autoři tvoří a přitom neztrácejí ze zřetele toto dvojí publikum, ale je jasné, že žádný francouzský nakladatel by nepublikoval knihu, o které by si myslel, že svou tematikou či svým stylem zaujme pouze malijské či senegalské recipienty. [Zpět]
6. Tento pejorativní termín označuje negativní nekoloniální vliv Francie v jejích bývalých koloniích. Jedná se o politické, ekonomické a vojenské vztahy, které jsou součástí systému zahraniční francouzské politiky na africkém kontinentu. (Pozn. překl.) [Zpět]






© 2005 občanské sdružení Splav!