Vojtěch Varyš

Pražský festival amatérských a nezávislých divadel Apostrof oslavil koncem června své první kulaté narozeniny. Jeho desátý ročník proběhl v divadlech Celetná a DISK a v baru Krásný ztráty. Zázemí festivalu ale i nadále zůstalo v divadle Na Zábradlí, které nyní prochází rekonstrukcí.

Apostrof je komorní festival pro pár desítek diváků, především pro členy pozvaných souborů a okruh organizátorů – má koneckonců i minimální propagaci. Není proto divu, že poté, co se letos nad Celetnou ulicí objevil propagační transparent, se návštěvnost široké veřejnosti ihned zvedla na dvojnásobek. (Z těchto počtů vynecháváme svébytný jev masové návštěvnosti arménského divadla Elbakyan arménskou menšinou žijící Čechách.) Tato určitá uzavřenost dává festivalu možnost neobvyklé otevřenosti – v setkávání mezi tvůrci a kritiky, v živelnosti hovorů i popíjení v barech obou divadel a zmíněné festivalové hospodě. Zrovna tak je Apostrof zcela jednoznačně personifikovatelný svým ředitelem – hercem a režisérem Akramem Staňkem, který se účastnil všech představení, podílel se na řízení všech diskusí a hojně debatoval se všemi účastníky ve foyer i zákulisí. Organizačním mozkem a centrálou festivalu je produkční Marie Fišerová a jeho tváří se letos stal divadelní kritik a moderátor diskusí Vladimír Hulec. Díky jeho a Staňkově účasti, ale také díky vzácné souhře překladatelů, herců a diváků, se diskuse stávaly nefalšovanými afterparties a přerůstaly v samostatné divadelní inscenace a zábavní čísla. Nepřehlédnutelnou postavou se stal též fenomenální vypravěč a bavič, slovenský herec a režisér Štefan Orság z Prievidze. Poté, co hned první večer zazářil svým výkonem v inscenaci Brechtovy Maloměšťácké svatby v roli Otce nevěsty (Divadlo A a Shanti, režie Jozef Krasula), další dny již bavil svými vstupy při diskusích a vtipy v zákulisí. Podobně výrazný byl rakouský režisér a šéf souboru Freies Theater Bozen, německy hrajícího tělesa z jižních Tyrol v severní Itálii, Reinhard Auer, který více nežli svou opulentní, leč přece jen tradiční inscenací Sofoklovy Elektry nadchl obecenstvo nefalšovaně estrádním a přátelským vystupováním a historkami z pestrého života. A abychom doplnili obraz neformálnosti a zábavnosti festivalu na úplný čtverec, nemůžeme nezmínit rozverný a svérázný zpravodaj časopisu VOICE – na kterém jiném festivalu najdete takový?

Kromě těchto, pro někoho snad bulvárních drbů bude jistě záhodno nadhodit také něco o divadlech, která byla k vidění. Diváckou cenu vyhrálo jihokorejské divadlo Art-3 se svou nepolitickou, velmi originální a perfektně zahranou interpretací Genetových Služek. Maďarský taneční soubor Kompánia, který se loni přestavil nezapomenutelnou inscenací Romea a Julie, letos nadchl tu část publika, která loňské představení neviděla, a naopak zklamal tu druhou. Rakušané ukázali, že umí, jak se o nich ví, krutě výstižně říznout do palčivých otázek – Michaela Rischka z projektu NIÔ v inscenaci love.machine předvedla precizní studii osamělé nezajímavé ženy středního věku. Dvojice Veronika Pernthaner a Matthias Hochradl, šéfové salzburských amatérských souborů Abtenau a Holzhausen, pak ve svém podání Mittererovy hry Mé příšery provedli nemilosrdnou sondu do dlouholetého manželství. Trochu zklamala mexická skupina Carpa Carlos Ancira pod vedením Pabla Morena Viverose, která kočuje se svým „divadlem pro nevidomé“ – de facto spíše zážitkovým divadlem pro vidoucí diváky se zavázanýma očima – Dům touhy. Jejich vystoupení sice umožnilo vyzkoušet si, jaké to je postrádat zrak a být odkázán na ostatní smysly, přineslo také trochu té manipulace a nepříjemností, ale ve výsledku nepředvedlo nic, co by tnulo do živého. Divák tak po příjemně strávené hodince mohl v klidu odejít na limonádu. Přitom by stačilo trochu víc odvahy a bylo by možné návštěvníkům zprostředkovat tak silný zážitek, že by místo čekání ve frontě na nápoje utíkali skočit z mostu. Mexicko-český projekt (ne)hodné náhody se pak ukázal jako suverénně nejhorší kousek festivalu, zcela nekoncepční, nudné a trapné a po všech stránkách naprosto nezvládnuté představení. Zato druhá česká inscenace uvedená na festivalu, společné představení Vyskočilových žáků Evy Čechové a Alexandera Komlosiho Láska is love, Love je láska, které celý festival zahajovalo, bylo příjemnou a vtipnou zábavou. Zábavným a také bizarním bylo představení Město, ve kterém jsem sibiřského souboru Vstreča, které naopak přehlídku ukončovalo. Suverénně nejsilnějším zážitkem ale bylo absurdní, šílené, surreálné, filmové, strhující, třeskuté dílo Plazenie trnavského souboru DISK a legendárního režiséra Blaho Uhlára.

Autor je členem umělecké skupiny Sekvestoři nového žití.



Zpět na číslo