Džiró Akagawa
Sylva Martinásková
Prokurátor si zapálil cigaretu a pomalu vyfoukl modravý kouř. Před ním na stole ležel rozprostřený bílý papírek a na něm cigaretový nedopalek. Byl to nedopalek cigarety vykouřené téměř až po filtr. Už na něj hleděl přes hodinu.
Cigareta se samozřejmě nemohla vrátit do své původní podoby, třebaže ji tak upřeně pozoroval.
Byl nejvyšší čas se rozhodnout. Vznese proti němu žalobu, nebo ne? Důkazem byl pouze tento jediný cigaretový nedopalek. Během dneška si musí zvolit, co udělá. Byl v těžké pozici.
Ten muž je nejspíš – na devadesát devět procent – vinen. To ovšem znamená, že existuje jedno procento pochybností. A právě tohle nutilo zkušeného prokurátora váhat.
Výsledky z laboratoře jasně potvrzují, že nedopalek byl stejné značky, jakou ten muž pravidelně kouří, a že ho odhodil člověk se stejnou krevní skupinou, jakou má on. Byla to náhoda…?
Telefon na stole zazvonil. Byla to manželka. A zdála se být nějaká popletená.
„Co se děje?“
„Unesli Ajako!“
Ajako byla prokurátorova pětiletá dcera.
„Cože?“
„Unesli ji! Právě volal nějaký zločinec…“
Ruka, kterou prokurátor držel sluchátko, se třásla.
„A… co požaduje?“
„To nevím. Prý ti teď hned bude volat. Prosím tě, udělej, co po tobě bude chtít.“
„Rozumím. Každopádně… se uklidni. Ještě se ozvu, ano?“
Prokurátor zavěsil a v duchu si přál, aby ten telefonát byl jenom sen. Telefon se však téměř okamžitě znovu rozezněl.
„Ty jsi ten prokurátor, že? Volala ti manželka?“
Byl to hluboký hlas muže, který se schválně snažil mluvit tlumeně.
„Jaké máš požadavky? Peníze?“
„Ne. Jde o případ toho pouličního zabijáka, co teď řešíš.“
Prokurátor mimoděk pohlédl na nedopalek před sebou. Tohle byl důkaz v onom případu.
„Co chceš, abych udělal?“
„Už ses rozhodl, jestli ho obžaluješ?“
„Co uděláš, když ti to řeknu?“
„Obžaluj ho.“
„Cože?“
„Prostě ho obžaluj! Ten chlap je zločinec. Musíte ho zavřít do vězení, jinak zase něco provede.“
„Kdo vlastně jsi?“
„Na tom nezáleží. Řekněme člověk milující spravedlnost…“
„Cože? A unesl jsi dítě?!“
„Dítěti nic neudělám. Tedy v případě, že toho chlapa obžaluješ a necháš ho odsoudit. Taky laboratorní výsledky svědčí proti němu. Četl jsem to v novinách.“
„No, to sice ano, ale… Ale cigarety té značky jsou naprosto běžné. Navíc kolik lidí má stejnou krevní skupinu…“
„Takže ho snad neobžaluješ?“
Prokurátor nebyl schopen slova. Takovému nátlaku nesmí podlehnout. To bylo samozřejmé.
Ale dcera, která se jim konečně narodila po deseti letech manželství, pro něj byla cennější než jeho vlastní život. Bylo to tak. A i kdyby byl ten člověk obžalován, stále to ještě neznamená, že dostane trest. Jediným důkazem byl ten cigaretový nedopalek.
„Stačí tedy, abych ho obžaloval?“ řekl prokurátor po krátké odmlce.
„Jo, pochopil jsi to správně. Jakmile se dozvím, že ses rozhodl pro obžalobu, dceru vám vrátím. A neopovažuj se mě podvést!“
Telefon oněměl. Prokurátor zpocenou rukou zavěsil sluchátko. Pak dlouze uvažoval. – Dělám to pro dceru. Musím ho obžalovat… Jestliže ale toho muže obžaluju, nejspíš bude odsouzen. A co když to ten člověk nespáchal? Co když je skutečným pachatelem ten muž, který teď volal?
Prokurátor zaťal obě pěsti tak pevně, až se roztřásly. Upřeně hleděl na předmět doličný a… Po chvíli natáhl ruku k telefonu.
„… No, takže je to tak, máme pouze tento jediný důkaz. A protože chci mít stoprocentní jistotu, určitě to ještě jednou přezkoumejte. Potom ti ho přinesu.“
Prokurátor vstal, nedopalek ležící na papíře opatrně hodil do popelníku, vzal z něj vlastní nedopalek a ten položil na papír. Potom ho pečlivě vsunul do průhledné obálky a zalepil ji.
„Omlouvám se,“ drbal se na hlavě vedoucí laboratoře. „Takový omyl jsme tu měli poprvé. Kdyby alespoň ty výsledky opakované zkoušky přišly před vznesením obžaloby, nemusel jsem ti udělat ostudu.“
„Ále, to je dobrý, tím se netrap. Zmýlit se může každý.“
Po těch slovech mu prokurátor mávl na pozdrav a odešel. Protože toho muže obžaloval, Ajako se v pořádku vrátila. Prokurátor se rozhodl, že pokud ten muž, který mu volal, byl skutečně pachatel, příště už ho určitě dostane.
„Díky bohu,“ oddychl si vedoucí laboratoře a odešel.
Dobře to dopadlo. Tohle je zrovna prokurátor, kterému kdybych pověděl, že toho muže nemá obžalovat, tak by ho zcela určitě obžaloval. Ale když jsem mu řekl, aby ho obžaloval, jeho pochybnosti naopak ještě vzrostly. Bylo směšné, jak na opakovanou zkoušku přinesl úplně jiný nedopalek. Jakožto vedoucí laboratoře nemůžu v žádném případě prozradit, jak jsme získali výsledek první zkoušky – že jsem totiž důkaz omylem vyhodil do popelníku, a protože jsem nevěděl, který nedopalek to je, náhodně jsem jeden vybral…
Originál: Akagawa, Džiró. „Šókohin“. Odoru otoko. Tókjó: Šinčóša, 1986. 150–154.