Zdenka Švarcová
 

V jednom japonském textu ze začátku 15. století – libretu ke středověké divadelní hře – jsem narazila na působivou metaforu. Hlavní postavou v té hře je básnířka hodnotící verše, které jí posílá císař. Říká, že je to poezie čerpající ze starých pramenů, jejichž hladinu básník čeří. Máme zde šest set let staré obrazné vyjádření vztahu k tradici, vztahu v japonském prostředí příslovečně pevného, skýtajícího pocit jistoty spojený s povědomím vlastní identity a posilovaný vždy novým „čeřením“ hýčkané kulturní tradice. Co je současné, roste přirozeně z podhoubí všeho minulého.

Téměř hmatatelně se „čeření starých pramenů“ připomíná i ve verších básníka první poloviny 20. století: Hagiwara Sakutaró (1886–1942), literát moderní doby, ovšem už čerpal nejen ze starých pramenů japonských, ale i z dědictví kultury euro-americké, kterou Japonci začali vehementně přijímat za svou od poloviny 19. století. Báseň Pustiny je toho dokladem:

Hle, tu jsou opuštěné postranní ulice z osmnáctého století,
někdo sem zajde jen tak na procházku, loudat se!
Modré a zelené a červené praporky se třepotají,
plechové přílby udivují, honosné ve starodávné výloze.
Proč jsou ve městech čtvrti, jež mě do hloubi srdce zasáhnou?
Čas na slunečních hodinách se zastavil,
nevidět tržiště, ba ani obchod, kde by si člověk nakoupil.

Hle, tu jsou ze země vykopané úlomky starých
dělových koulí do černa zrezivělých v písku hradního opevnění!
Nevím, co si s tím počít,
mám se procházet po samých pustinách?

Stará paní
jako kachna, jak slepice

chvění rudého hadříku zračí se jí v sítnici oka.
Je nevýslovně smutné to stmívání,
lidé se houfují jak sloni
u pošty pobíhají sem a tam.
„Ach kam mám psát své hlasité listy?“

Ve stati Ši no genri (Poetický princip) nechává Hagiwara stranou formální stránku básní, a otázku směřující k obsahům básnické imaginace si klade takto: „Co je to poezie? Jaký je jazyk té nevyzpytatelné ‚poezie‘, již máme na zřeteli, stojíme-li tváří v tvář přírodě a lidskému údělu? Troufám si nazvat poezii nevyzpytatelnou, protože jazyk, týž, který každodenně užívá spousta lidí a v němž se odbývá naše přemýšlení, zde není věrohodně uchopitelný v jediné definici, naopak, jeho pravá podoba je nejasná, zastřená, stěží rozeznatelná kdesi v mlhách.“ Básník zdůrazňuje duchovní rozměr poezie a zamýšlí se nad tím, co a proč připadá lidem „poetické“ nebo naopak „prozaické“. Říká, že byť je užití těchto přívlastků v mnoha případech velmi subjektivní, většinou se shodneme na tom, že „vítr v piniích“ je poetický, zatímco „pálící polední slunce“ je spíše prozaické. Podobně jsou podle něj Benátky poetické a Manchester prozaický. Obecně vzato, patří podle něj přívlastek „poetický“ lidskému životu bohatému na změny a osudové zvraty, přívlastek „prozaický“ naopak lidskému životu prožitému obyčejně a nevzrušeně. V tomto zobecnění však ztrácí Hagiwarova argumentace přesvědčivost, zejména aplikuje-li oba přívlastky na různé osobnosti. Rousseau je pro něj poetický, Robespierre prozaický. Všichni ovšem víme, že druhý jmenovaný rozhodně neprožil život „obyčejně a nevzrušeně“. I tak je ale úvaha tohoto básníka-teoretika v mnohém inspirativní.

Zdá se, že Hagiwara Sakutaró chtěl vyjádřit rozdíl ve vnímání přírody, měst a lidí nejen v rovině poetické vs. prozaické, ale i v rovině poetické vs. dramatické, a že přívlastek „prozaický“ zvolil pro některé ze svých příkladů nešťastně. I když jej používá v přeneseném významu něčeho „obyčejného“ (japonsky heibon), příklady, které uvádí, neodpovídají obecné představě obyčejnosti. Ani anglický Manchester, ani japonské Tókjó nejsou „obyčejná“ města. Oproti „poetickým“ Benátkám a Kjótu jsou to města působící na mnoho lidí dynamičtějším dojmem a v tomto smyslu mohou být označena jako „dramatická“, případně „dramatičtější“ nebo mající, mezi jinými vlastnostmi, také „dramatičnost“. Někdo jim určitě přizná i trochu „poetičnosti“ nebo i „prozaičnosti“ a odhad poměru těchto vlastností bude patrně jiný u člověka, který v daném místě žije, a toho, kdo sem přijíždí na pár dní jako turista.

Žánrové rozlišení „poezie vs. próza“ aplikoval Hagiwara ve své stati na příklady rozlišení modálního, v jehož základu je individuální nebo skupinový postoj vyjadřovaný na škále od nejoriginálnějšího k nejkonvenčnějšímu. Lze se domnívat, že Hagiwara ve výběru svých příkladů příliš podlehl principu „buď, nebo“ na úkor principu „nejen, ale i“. V našem všímání, vnímání, vědomí, vědění, chápání i chování se přece potkává krásné (estetické) s obyčejným (prozaickým), oduševnělým (poetickým), vzrušujícím (dramatickým), poučným (didaktickým) či slušným (etickým). Naše vyjádření nejsou jen oduševnělá, ale mohou být současně i poučná, krásná atp. Upřesněme, že se tyto atributy našich projevů v nějakých proporcích sdružují, a protože jsou všechny součástí naší lidské zkušenosti, nestojí proti sobě ani se navzájem nevylučují. Jako hodnotící přívlastky jsou relativní, protože „hodnota“ (ocenění) toho, k čemu se váží, je proměnlivá, závislá jak na okolnostech, za jakých je hodnocení vyřčeno, tak na situačně podmíněném postoji toho, kdo hodnotí. Hagiwara uvádí, že cizincům připadá Japonsko „poetické“, zatímco pro Japonce jsou „poetická“ města a krajiny za mořem. Obecně lze říci, že prožitek něčeho krásného, duchaplného a vzrušujícího je vzácný, zatímco pocit obyčejnosti, sbírání užitečných zkušeností a umravňování sebe i druhých je nám každodenním chlebem. První je vzdálené, druhé je blízké. „Poetičnost“, zdá se, znamená svět, prostor, svobodnou myšlenku.

V Hagiwarově básni vyznívá snad nejpoetičtěji verš je nevýslovně smutné to stmívání. Za ním se řadí čas na slunečních hodinách se zastavil, ale už následující verš nevidět tržiště, ba ani obchod, kde by si člověk nakoupil nás snáší na prozaickou zem. Báseň nesoucí se v duchu prozaického popisu inspirujícího naši představivost přechází do dramatického výkřiku: „Ach kam mám psát své hlasité listy?“ Byla vybrána do opakovaně vydávané antologie Nihon no meiši (Slavné japonské básně) a přiřazena k tématu „Žití a bytí“. Je napsána volným veršem, neoplývá metaforami, zaznamenáváme pouze přirovnání pobíhajících lidí ke zmatenému stádu slonů a staré ženy ke kachně či slepici. Básník naznačuje bezradnost nad vršícími se pozůstatky minulosti a nakonec zoufalství nad tím, že jeho volání může zůstat oslyšeno. Vytváří verbální obraz „pustin“ naplňujících člověka smutkem, který tu souzní se stmíváním a stářím. Z větší části nás báseň Pustiny vybízí sdílet – citově i racionálně – básníkovy zážitky a zkušenosti, jenom dva verše citované na začátku tohoto odstavce, jež svou, řekněme pravou „poetičností“ vybočují z řady ostatních, otevírají dokořán prostor pro čtenářovu představivost, nutí jej k hlubšímu ponoru do vlastního nitra i k pohledům do dálky.

Zdroje:

Gendaiši njúmon (Vstupní brána do světa současné poezie). Tókjó: Šinčóša, 1983. 198‒201.

Nihon no meiši (Slavné japonské básně). Ed. Eidži Kokai.Tókjó: Jamato šobó, 1993. 286.

Hagiwara, Sakutaró. „Korjó čihó“. Nihon no meiši. Ed. Eidži Kokai. Tókjó: Jamato šobó, 1993. 286.



Zpět na číslo