Michal Ježek
Cosentino, Annalisa. Vědecký realismus a literatura. Česká teorie, kritika a literární historie v letech 1883–1918.
Z italského originálu Realismo scientifico e letteratura: Teoria, critica e storiografia letteraria ceca (1883–1918) přeložila Zita Obstová.
Praha: Univerzita Karlova, 2011. 126 stran.
Profesorka Annalisa Cosentinová přednáší bohemistiku na univerzitách v Udine a Římě, je editorkou, překladatelkou a zároveň vytrvalou popularizátorkou české literatury a kultury v Itálii. Její studie vyšla poprvé v italštině roku 1999, podruhé letos v ediční řadě Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Mnemosyne. Napsala ji sice před patnácti lety pro italského čtenáře a nijak ji neaktualizovala, přesto ale i dnešnímu čtenáři českému může ukázat, jak nepředsudečně nahlédnout zdánlivě dávno prozkoumaná témata českých literárních dějin.
Jak čteme v předmluvě, autorka chce vyčlenit faktory, které byly určující pro utváření a zejména pro následný rozvoj literární kritiky a historiografie (8) a ozřejmit plodnost vzájemného působení estetického bádání, literární kritiky a historického studia literatury. (8–9) Vývoj myšlení o literatuře přitom sleduje především ve vztahu k problému realismu; bude o něm řeč. Zkoumané období vymezuje činem prof. T. G. Masaryka, který v roce 1883 zakládá „listy pro literaturu a kritiku vědeckou“ Atheneum, časopis, jehož zásadami vědecké práce se pak inspiruje skupina vlivných univerzitních badatelů. Horní hranici období tvoří rok vzniku Československé republiky, protože jím vrcholí potřeba literátů a vědců reflektovat úroveň literárního bádání.
Kniha je rozčleněna do čtyř kapitol. Ta první, Česká kultura na konci devatenáctého století, stručně přibližuje dobový literární kontext, zaměřuje se na debatu o smyslu českých dějin, soupeření mezi zastánci nacionalismu a kosmopolitismu či zaměření nejvlivnějších literárních časopisů.
Kapitola druhá, Estetické myšlení Tomáše G. Masaryka, tvoří tematické jádro knihy, protože se nejpodrobněji zabývá právě realismem, tedy různými podobami myšlení, jímž Masaryk významně ovlivnil způsob vědecké práce, literární historii, teorii i kritiku. Autorka rozebírá cíle a obsah zmíněného Athenea, které Masaryk koncipoval jako prestižní vědecké periodikum. Jeho největší význam vidí hlavně v tom, že časopis výrazně prolamoval uzavřenost českého literárního prostoru recenzemi cizojazyčných děl a stal se platformou, na níž Masaryk realizoval zásady svého „vědeckého realismu“ pro vědeckou práci. Její tři pilíře by měly tvořit věcnost, srovnávání pramenů a jejich důsledná kritická analýza. Třetí ročník Athenea Masaryk plně zasvětil debatě o platnosti Rukopisu královédvorského a Rukopisu zelenohorského a velmi se zasloužil o to, že se ukázaly být největší českou literární mystifikací. Tato kapitola pak neméně podrobně postihuje i Masarykův vliv na mladého F. X. Šaldu, vášnivého kritika, který nejvíce probudil českou literární kritiku k životu.
Následná kapitola, Novodobá česká literární historie, charakterizuje souvislosti mezi prací tří významných literárních historiků: člena Masarykovy myšlenkové školy „vědeckých realistů“ Jaroslava Vlčka, příslušníka Vlčkovy školy Jana Jakubce a Arna Nováka.
Kapitola poslední, Uvažování o literární kritice, se pak soustředí na literárně kritický styl Arna Nováka a také osobitého Otokara Fischera, který se pro svoji kritiku inspiroval v psychoanalýze.
Jak bylo řečeno, jádro knihy leží v kapitole Estetické myšlení Tomáše G. Masaryka. Cosentinová uvádí, že Masarykovo estetické myšlení nebylo pochopeno, protože pokusy definovat povahu českého realismu vyústily ve značný terminologický i koncepční zmatek. (49) Akcentuje, že je třeba rozlišovat Masarykův realismus jako politické hnutí a myšlenkovou školu „vědeckých realistů“ a zároveň Masaryka jako teoretika realismu literárního, totiž autora osobitých náhledů na literární tvorbu.
Původní realismus vznikl ve Francii v polovině 19. století a šlo tehdy o myšlenkové hnutí, které požadovalo od umělců návrat od romantických ideálů ke skutečnosti, tedy věrné zobrazení skutečnosti jejím podrobným popisem a typizací, například lidských charakterů. Jak uvádí Cosentinová, Masarykův realismus byl originálním pokusem skloubit pozitivistický, tj. na faktech založený přístup ke skutečnosti s idealisticko-romantickým, duchovním viděním. „Poznávání umělecké nejvyšší je poznání lidské. (…) kladu důraz na to poznávání umělecké, abychom sobě zvykli viděti v umělecké tvorbě ne hru jakousi, než skutečně velikou, největší a nejvzácnější práci lidskou.“ Potud citace z Masarykova pojednání O studiu děl básnických (38), která spolu s citací následující dokládá romantickou představu umění, která rozrušuje mýtus o Masarykovi jako tradičním pozitivistovi. „Budiž umělec národní, miluj svou vlast, (…) dávej nám veliké ideje, podněcuj v nás mohutné city a tužby,“ (40) nastiňuje Masaryk svoje nároky na umělce, jehož tvorbu vnímá jako výraz ducha národa. Annalisa Cosentinová mnoha citacemi dokládá Masarykovu víru v umělcova génia, jehož dílo je dokladem smyslově jedinečného poznávání skutečnosti. Literární dílo se má proto hodnotit samo o sobě, jako výron zvláštního názoru o světě (39), oproti dílu vědeckému, které se snaží co nejdůkladněji napodobit či popsat realitu.
Autorka také důkladně mapuje, na základě čeho Masaryk navrhoval literární díla hodnotit a jak se mu jeví práce umělců ve srovnání s prací vědeckou. Škoda jen, že se už málo dozvídáme o tom, co jeho pojetí realismu konkrétně znamenalo pro poetiku literárních děl. Naznačuje to jen jeden odstavec na straně 41, který odkazuje na analyzované pojednání O studiu děl básnických.
Výsledkem analýzy Masarykových estetických názorů a předchozího popisu jeho vědecké práce v Atheneu ovšem je, že si čtenář může udělat plastickou představu o Masarykově estetickém myšlení, ve kterém se odráží osobnost mimořádného vědce a idealisty. Autorka tak svojí prací nabízí prostředek k nestereotypnímu vidění Masarykovy vědecké osobnosti. Jeho estetické uvažování totiž bývá upozaďováno, což nahrává vytrvalému mýtu, který zakořenil mezi marxistickými kritiky. Ti totiž Masaryka ocejchovali jako „čistokrevného“, pozitivisticky uvažujícího realistu.
Analýzou vlivu Masarykova estetického myšlení na kritika F. X. Šaldu pak Annalisa Cosentinová rozrušuje další stereotypní šablonu českých literárních dějin. Totiž nadsazování objevného přínosu kritiky 90. let 19. století, které vede k interpretaci desetiletí jako samostatné kapitoly, před níž literární kritika procházela jen fází přípravnou. Autorka uvádí, že 90. léta byla díky mimořádně mohutné a dráždivé Šaldově tvorbě pro českou kritiku vrcholem, zároveň ale přesvědčivě dokládá, že Masarykovo estetické myšlení bylo pro mladého kritika přímou a významnou inspirací.
Kniha Annalisy Cosentinové nabízí hutné čtení, které může být jako celek inspirativní pro studenty bohemistiky bakalářského studia v Itálii i u nás (autor recenze to může osobně doložit, jsa studentem bohemistiky na FF UK s absolvovaným semestrem na univerzitě v Udine). Zejména pro ty italské by jí ale slušel slovníček pojmů, který by vysvětlil literární a myšlenkové směry, jimiž se to občas hemží. Alternativou by mohlo být jejich rozvedení v samotném textu, který je někdy hutný až příliš: Vytvořil pozitivistickou školu ‚vědeckého realismu‘ a zároveň konstruoval realistickou poetiku v protikladu k poetice francouzského naturalismu: navrhoval spiritualistickou alternativu, která hledala řešení krize hodnot postpozitivistické společnosti v náboženství, tedy takovou alternativu, jakou byla například poetika ruských realistických romanopisců. (49) Pokud totiž úvod začíná připomínkou základních momentů českých dějin, vzniká výrazný nepoměr mezi očekávanými a potřebnými znalostmi.