Rozhovor s Carlosem A. Aguilerou

Přeložila Dita Aguilera

Carlos A. Aguilera usiloval o společensky angažovaný život spisovatele na Kubě. Takové snahy ovšem castrovci neodpouští, a tak byl nucen odejít do evropského exilu, kde se po vystřídání několika různých destinací nakonec usídlil v Praze. Jeho projevu nechybí černý humor, nebojí se experimentovat. Neustále si pohrává s nadsázkou, a tak čtenář stále váhá, ne čem vlastně je…
 

Pavla Nehasilová: Jste jedním z exilových kubánských spisovatelů. Jak se vám přihodilo, že jste zakotvil zrovna v České republice, a jak se vám tu žije?

Carlos A. Aguilera: Do Prahy jsem se zamiloval už před lety, hned při své první návštěvě. Zamiloval jsem se do jejích mostů, synagog, jejího humoru, do způsobu, kterým tu lidé chodí – vždycky to působí, jako by je zrovna bolelo koleno –, do architektury Nové scény Národního divadla, do tramvají… Takže když se mi naskytla příležitost přestěhovat se sem, neváhal jsem ani chvilku. Stát se Čechem byl po léta jeden z mých tajných snů.

PN: Dětství jste prožil v Číně. Mohl byste nějak porovnat váš tehdejší život v Číně a na Kubě?

CA: To je těžké. V Číně jsem s bandou dalších dětí organizoval únosy západních žen ze Západu. Prodávali jsme je do opiových domů v provincii, kde je zaměstnávali jako „číšnice“. Tím jsem se živil několik let v prostoru Peking jih a Peking sever, až mě jednou chytili a poslali do polepšovny v Chuang-šej-chuangu. Na Kubě ne. Na Kubě jsem psal a nahlas říkal, co si myslím o kubánské kulturní politice, což vyústilo v to, že jsem v roce 2002 musel odejít do exilu. Takže šlo o dva rozdílné způsoby života, i když v podstatě jsou oba stejně zábavné a riskantní.

PN: Čtenář, který vás osobně nezná, si teď možná není úplně jistý mírou nadsázky – kterou ve svých knihách s oblibou používáte… Těžko pochopit, jak se mohou v jednom člověku skloubit na jedné straně únosy žen za účelem prostituce a morální vystupování proti diktatuře z pozice disidenta na straně druhé. Řeknete nám k tomu trochu víc?

CA: Neřekl jsem, že jsme je nutili k prostituci. V Číně je vše mnohem subtilnější, dokonce ironičtější. Nutili jsme je pracovat jako číšnice. Neznám krásnější povolání. Člověk musí „sloužit“ druhým, starat se o ně, usmívat se na ně, občerstvovat je… Celou dobu podává důkaz své skromnosti. Nevidím proto nic násilného v tom, co jsme dělali. Právě naopak. Šlo o možnost poskytnout krásu lidu (v tomto případě čínskému), který není zrovna zalidněn rusými lidmi a u nějž je možnost být takovým ženám nablízku vyvažována zlatem. Kdybyste viděla úsměv Číňanů v blízkosti této „rudé“, nejspíše byste mi tuto otázku vůbec nepoložila. Není nad to být nablízku fetiši, který vás činí šťastnou. Nic vás nepřesvědčí o tom, že svět je v pořádku tolik, jako zahlédnout úsměv Číňana.

PN: Společně s několika kolegy jste v devadesátých letech vydával na Kubě samizdatový časopis Diáspora(s), který byl však po nějaké době zakázán a vy jste odešel do exilu. Jakými cestami se vydali vaši kolegové – také Kubu opustili, anebo zůstali a pokoušejí se dál o „undergroundovou“ literární tvorbu?

CA: Někteří zůstali, jiní odešli. Někteří se dál snaží fungovat v undergroundu, jiní ne. Ale všichni naštěstí dál píšou.

PN: Jste autorem několika sbírek experimentální poezie. Bývalý český prezident Václav Havel se v mládí experimentální poezii také věnoval. Četl jste některá jeho díla?

CA: Pár jeho divadelních her a Dopisy Olze. Četl jsem je ještě na Kubě, v době, kdy mezi životem, který Havel popisoval ve svých textech, a životem mnoha Kubánců bylo možné najít bezpočet paralel.

PN: V rozhovoru pro kulturní čtrnáctideník A2 v roce 2006 jste svůj spisovatelský styl nazval jako „fašistický“. Mohl byste prosím trochu rozvést, co tím míníte?

CA: Použil jsem ten výraz k vyjádření stylu, který je ve válce proti všemu a všem, dokonce ve válce proti stylu samému. Jde o styl, který se nechce mumifikovat. Ale ve skutečnosti je to dost nešťastný výraz. Bývalo by bylo lepší říct partyzánský, guerillový, malý styl. Styl se spoustou očí, jako moucha. Spisovatel, který čas od času nezmutuje, mě osobně nezajímá.

PN: Ale nehrozí pak nebezpečí, že bude dílo plné rozporů? Že bude postrádat vnitřní konzistenci?

CA: Hrozí, ale nebezpečí je samo o sobě hodnotou. Nebo snad někdo po románu Sto roků samoty ještě četl Garcíu Márqueze? Moc lidí ne. Jeho dílo je opakováním opakování. A to má velmi malou hodnotu, alespoň pro mě. V případě literatury mám jen málo trpělivosti.

PN: Myslíte si, že spisovatel může být „společensky neangažovaný“?

CA: Spisovatel dokonce může někdy být společensky angažovaný. A to už je co říct.

PN: V roce 2006 vystřídal těžce nemocného Fidela Castra ve vedení země jeho bratr Raúl. Myslíte, že se od té doby na Kubě něco změnilo?

CA: Ne. Kuba je naprosto nehybná země a díky této nehybnosti se Castrové udrželi u moci pět dekád. Jednou, až se tato sociální a politická nehybnost prolomí, první, kdo padnou, budou právě oni, a následně padne celý ideologický model, který na Kubě nastolili. A bude to naštěstí hodně hřmotný pád, s lebečními frakturami, křečovými stavy, průjmem, dušením…

PN: Sledujete literární činnost kubánské blogerky Yoani Sánchezové? Podle Lucie Nečasové, která její blog překládá do češtiny, je Yoani velmi důležitou osobností, která motivuje Kubánce ke kritice společenských poměrů. Zároveň se ale píše o tom, že na Kubě je velký problém s přístupem k internetu. Jak tedy hodnotíte význam „blogerského aktivismu“ v zemi, kde takřka není připojení k síti?

CA: Yoani Sánchezová je velice inteligentní a statečná žena. To, co dělá, je nedocenitelné. Jediný problém je, že 99 % Kubánců neví, že někdo takový vůbec existuje. Nemají nejmenší ponětí o jejím blogu a myslím si, že i kdyby ho měli, tak by mnozí z nich raději rychle uháněli na jinou stránku, aby její texty ani koutkem oka nezahlédli. To je jev na Kubě známý jako „strachitida“. A právě na téhle nemoci – mimochodem vlastní všem totalitním systémům – staví kubánský režim po celá ta dlouhá léta svůj teror. Teror, jehož nejmocnější variantou je dezinformace a strach.

PN: V souvislosti s vlnou revolucí, která nedávno proběhla severní Afrikou, se hovoří o stále silnější roli rapu jako prostředku vyjádření nesouhlasu. Kubánští představitelé nebezpečí spočívající v rapové hudbě pochopili. Založili organizaci Agencia Cubana de Rap (Kubánskou rapovou agenturu), aby měli rapery pod kontrolou. Myslíte si, že je rap skutečně tak mocným sdělovacím prostředkem, anebo je Kuba natolik paranoidní, že má potřebu kontroly nad veškerou lidskou činností na ostrově?

CA: Vláda, která se udržela u moci posledních třiapadesát let, musí mít nutně paranoiu par excellence, a proto nejenže kontroluje odlišné názory a hudební žánry, kontroluje i život všech, kdo žijí tam, kde ona poroučí. Nepochybuji o tom, že rap je „mocný“, ale na Kubě víc než o kontrolu textu nějaké písně (který se nicméně také kontroluje) jde o to, mít pod kontrolou jakoukoliv možnou „svobodu“, která by mohla z písně pramenit, myšlenku, kterou by mohl každý vyslovit nebo si myslet, kdykoliv to sám uzná za vhodné.

PN: Dovolte mi jednu hypotetickou otázku. Představíme-li si, že by komunistický režim na Kubě padl, chtěl byste se vrátit a strávit tam zbytek života? Nebo už je vaším domovem spíš Evropa?

CA: Cítím se doma na všech místech, kde mám možnost soustředit se na psaní, kde mi za něco takového třeba i zaplatí, kde mě hýčkají a kde mi poskytují masáže. Nejde o Kubu ani o Evropu… Spisovatel je tvor, který nejprve myslí na psaní, a potom teprve na to ostatní.

PN: Včetně masáží?

CA: Na masáže především!

PN: Kterého kubánského autora byste doporučil českým čtenářům a proč?

CA: Virgilia Piñeru. Myslím si, že je ze všech kubánských autorů dvacátého století nejneuctivější, nejbezohlednější, nejsarkastičtější a nejcivilnější. A taková kombinace je u spisovatele vždycky vzácná. Třeba takoví Irové nedokázali v posledních dvou stoletích stvořit druhého Swifta.

PN: Z Piñerových děl je k dispozici v češtině pouze soubor povídek s názvem Studené povídky, autorem překladu je i váš „dvorní“ překladatel Petr Zavadil. Jak probíhá vaše spolupráce? Vzhledem k izolovanosti ostrova prý kubánská španělština oplývá velkým počtem specifických rysů – nastávají tedy při překládání problémy, je třeba častých konzultací autora s překladatelem?

CA: To je otázka spíše pro Petra Zavadila. Odpověď se bude lišit v případě každého spisovatele a překladatele. V mém případě konzultací mnoho nebylo, můj jazyk je jasný, viditelný, teatrální. Takový autor není na překlad nikterak těžký. Navíc Zavadil žil v pubertě několik let v Havaně, kubánštinu ovládá výborně, lépe než mnozí Kubánci.

PN: Co v nejbližší době chystáte, na čem pracujete?

CA: Pracuji na románu. Na románu o Východu, o dekadenci slovanského bláznovství, o zločinné duši Východu Evropy – třeba o způsobu, kterým řezník v Budapešti uchopí nůž a před svojí vlastní tchyní s ním udělá „šmik, šmik“. Mimochodem, tohle gesto řezníků mě fascinuje… Myslím, že v něm je obsaženo to, co Seifert nazýval „všemi krásami světa“.



Zpět na číslo