12/2012 – Vzhůru na palubu

Úvodník

Vážené plavčice, vážení plavčíci,

v tomto čísle křtěném slanou vodou se seznámíme s moři a oceány v rozmanitých podobách – stanou se metaforou univerza, lidské duše, lásky, úniku a hledání. Zasníme se v příboji poezie, ukolébají nás námořnické pohádky, dostaneme se pod kůži pirátům, zarybaříme si a dokonce se pokusíme oceán „vědecky“ poměřit.

Co vnitrozemec nikdy nepochopí? Existuje česká terminologie spojená s mořem? Na tyto i mnohé jiné otázky odpoví mořský vlk, překladatel a spisovatel Lubomír Martínek. Ještě než zvedneme kotvy, zasvětí nás do námořnického řemesla Joseph Conrad.

Zpočátku se budeme plavit podél románských břehů Atlantského oceánu. Naší první zastávkou bude poezie portugalského básníka Al Berta, pak se zaposloucháme do veršů Luise Cernudy. V esejistickém textu Gillese Lapouge zavzpomínáme na doby koloniální a zašlou slávu cechu pirátského. Následně poplujeme ze slunného Katalánska do mlhami opředené Bretaně – ani tentokrát tedy neopomineme bohatství menšinových kultur. Obeplujeme mys Finistère, strhneme kormidlo na východ a z Hamburku vyšleme jednoho podivného vědátora do Valparaísa. V Černém moři budeme svědky poněkud svérázného rybolovu. Svou odysseu zakončíme podobenstvím o potápějící se lodi z pera arménského mnicha Řehoře z Nareku a novým překladem básně Johna Masefielda Volání moře.

Jako poslední ze seriálu textů odměněných Cenou Evropské unie za literaturu jsme zařadili ukázku z románu Syn černohorského spisovatele Andreje Nikolaidise.

Příští číslo bude věnováno slovenské literatuře, jež se u nás v posledních dvou desetiletích ocitla v nezáviděníhodné situaci: překládat slovenské knihy do češtiny se zdá zbytečné, a zároveň je o ně v původním znění jen velmi omezený zájem.

Luděk Liška, Vít Pokorný