9/2014 – Toto není mystifikace!

Úvodník

Milé čtenářky, milí čtenáři,

národu, jenž se obrozoval s Rukopisy a za největší postavu svých dějin si zvolil Járu Cimrmana, dozajista není třeba obšírně vysvětlovat, co je to mystifikace. Její podoby mohou být mnohé, rozprostřené zhruba na oné škále nastíněné v předchozí větě: od literárních podvrhů, jejichž podvrženost se autoři snažili ze všech sil zastřít a o kterých se ještě po letech vedou spory, až po hru s prolínáním skutečného a smyšleného, která se nesnaží klamat, ale spíš bavit.

V podobném rozmezí se pohybují i texty tohoto čísla Plavu. Blíže prvnímu pólu je například poezie Arakiho Jasusady, údajně japonského básníka, jenž přežil Hirošimu, na druhé straně se zas nachází povídka Joana Perucha, v níž se Bram Stoker potkává s hrabětem Drákulou. Několikrát se také vrací téma identity, ať již autorské, či obecněji lidské: zatímco v případě Jiřího Groška jde podle všeho jen o marketingový tah, u australského spisovatele Mudroorooa tušíme za jeho falešnými aboriginskými kořeny touhu někam skutečně patřit.

Fabulace v té či oné podobě je nedílnou součástí literatury – i u těch nejvěrnějších popisů skutečnosti je přítomna alespoň ve volbě úhlu pohledu – a není proto s podivem, že občas z textů samých přetéká i do světa kolem, do životopisů autorů, nebo třeba rozhovorů s nimi. Zájemce o toto téma odkažme třeba na Plav 4/2012, kde jeden takový rozhovor s Carlosem A. Aguilerou, pojímajícím autorskou sebekonstrukci na hraně fikce, vyšel. V rozhovoru, který najdete v tomto čísle, se naopak několik fikcí, jimž uvěřil celý literární svět, pokoušíme uvést na pravou míru.

Skutečně mistrovské mystifikace zde pochopitelně nenajdete – neboť o jejich existenci zatím nemáme tušení a stále žijeme v přesvědčení o jejich naprosté autenticitě. Buďte tedy bdělí, neboť texty nejsou tím, čím se zdají být.

V tomto čísle také začínáme vydávat vítězné překlady z Překladatelské soutěže Jiřího Levého: jako první vám přinášíme ukázku z Aeneidy v překladu Michala Ctibora. Vergiliovi se cesta do Řecka stala osudnou, ale doufáme, že vy se na ni vydáte s potěšením, protože právě tam vás zavedeme v příštím čísle našeho časopisu – tedy pokud se nepřikláníte k názoru, že celá řecká literatura je výtvorem několika oxfordských profesorů.

Vratislav Kadlec