Jan Zikmund
McGuire, Ian. Severní vody.
1. vydání. Brno: Host, 2017. 288 stran.
Strhující román Iana McGuirea nazvaný Severní vody začíná v anglickém přístavním městě Hullu. Píše se rok 1859, Britské impérium vstupuje do období svého největšího rozmachu. Velrybářský průmysl v Anglii je ovšem v přesně opačné situaci – ztrácí na významu, neboť tuk z velryb, používaný jako palivo do lamp, se postupně nahrazuje petrolejem. Velryb navíc ubývá a jsou ostražitější, a lovci s harpunami se za nimi často pachtí až do zrádné a mrazivé oblasti Grónska. Právě tam z Hullu míří velrybářská loď Dobrovolník. Její hamižný majitel Baxter však nehodlá spoléhat na nejistý zisk z prodeje tuku. Místo toho vymyslel ohavný plán: loď pojistil na vysokou částku a její kapitán Brownlee ji má potopit, jakmile nastane vhodná chvíle. Vše musí vypadat jako nešťastná nehoda. Ztráty na životech jsou záhodné.
Většina posádky samozřejmě nic netuší. Námořníci mají jiné starosti. Brzy po vyplutí se na Dobrovolníkovi začnou dít šeredné věci. Lodní doktor Patrik Sumner náhodou zjistí, že jeden z plavčíků byl znásilněn. A protože se vystrašený klučina zdráhá prozradit jméno útočníka, atmosféra na lodi se nenávratně změní. Opojení z prvních úlovků vystřídá strach, nedůvěra a osočování. Jakou stvůru tu mezi sebou máme, bědují lodníci. Vše se ještě zhorší, když později plavčíkovo tělo najdou v sudu na velrybí tuk potrhané, mrtvé a nahé (…) napůl ponořené ve zbytcích zátěžové vody, jako nějaký obludný houbovitý spletenec, který se zrodil a vyrostl ve smrduté Petriho misce lodního skladu. (117)
Posádka včetně kapitána je v šoku a z ošetřovatele Sumnera se chtě nechtě stává detektiv, který se snaží vraha vypátrat. Tím se poprvé dostane do křížku s Henrym Draxem, ostříleným harpunářem, ale především brutálním, nelítostným arcipadouchem. Doktorova racionalita (na pověrami zmítané velrybářské lodi tak vzácná!) se v Severních vodách střetává s naprosto iracionálním, nenasytným zlem Draxe, který věci neplánuje. Jenom jedná a každý čin je oddělený a sám o sobě úplný: souložit, zabíjet, kálet, jíst. (131) Nebylo by vhodné čtenáři odhalovat další děj, prozraďme však, že oba muži se v závěru knihy opět setkají v Hullu, odkud se Dobrovolník na strastiplnou plavbu vydal.
Volba Hullu jako pomyslné kotvy románu nebyla nahodilá. Spisovatel Ian McGuire se zde narodil a nedaleko odtud vyrostl. Později studoval v Manchesteru, kde nyní pracuje jako univerzitní lektor americké literatury. Tento biografický údaj je zásadní; McGuire v sobě totiž nezapře vášeň pro Hermana Melvilla, o němž napsal několik kritických prací. Autor Bílé velryby (1851) také nepřímo stojí za vznikem Severních vod. Po vydání svého debutu Neuvěřitelná těla (2006) McGuire původně zamýšlel napsat román o Melvillově nevšedním životě. Když v rámci přípravy načítal knihy o lovu velryb, náhodou narazil na deník jiného klasika anglicky psané literatury – Arthura Conana Doyla. Ten jako osmnáctiletý student medicíny strávil léto na arktické velrybářské lodi. Jak McGuire řekl v jednom rozhovoru, skutečnost, že deník pochází od autora Sherlocka Holmese, ho přiměla napsat fiktivní thriller o tajemné vraždě mezi velrybáři.
Okořenit drsný, dobrodružný román prvky detektivky se vyplatilo. McGuireova druhá kniha kritiky zaujala, o čemž svědčí její zařazení do širšího výběru na prestižní Man Bookerovu cenu pro rok 2016. Když ji však někteří recenzenti připodobňují k Bílé velrybě či nejlepším románům Josepha Conrada a Cormaca McCarthyho, prokazují knížce medvědí službu. Že McGuirea tito velikáni ovlivnili, je patrné, ale jejich významu zatím nedosahuje. Nabízí se nicméně šetrnější srovnání s jiným uměleckým dílem, a to s působivým filmem Revenant: Zmrtvýchvstání (2015). Snímek zachycuje těžký úděl lovců kožešin v divoké přírodě Severní Ameriky začátku 19. století. Hraničář Hugh Glass, jehož ztvárnil Leonardo DiCaprio, zázračně přežije souboj s grizzlym, poté zraněný prchá před útoky indiánů a zachrání si život ve vyvrhnutém těle svého mrtvého koně.
McGuireova knížka má podobné slabiny i přednosti jako Revenant. Kritici filmu vyčítají příliš plochý, prostý děj. Také v případě Severních vod zápletka není kdovíjak složitá, román v závěru (poté, co Sumnera zachrání Eskymáci) ztrácí na překvapivosti a spádu. Rovněž pokusy dát knize duchovní přesah skrze postavu zbožného harpunáře Otta místy působí nuceně a ne zrovna nápaditě: Zlo znamená odvrácení se od dobra. (215) Přesto jde o napínavý a čtivý román, a to zejména díky bravurní jazykové výbavě autora. Severní vody nejvíce zaujmou nádhernými vyobrazeními přírody, surovými, drásavými scénami násilí a dechberoucím bojem o přežití, který čtenáře dostane do transu.
Překladatelka Petra Johana Poncarová si s McGuireovými popisy – které jsou hutné, výživné a temně elegantní – poradila na výbornou. Umírající muž se sune vpřed jako kajícný mrzák, potom se svalí, chvěje se jako ryba lapající na háčku po vzduchu a nakonec se přestane hýbat. (212) Na čtenáře číhají i šokující, leckdy až nechutné pasáže: Jakmile prorazí stěnu břišní dutiny, z nově vytvořeného otvoru volně vytryskne přibližně půl litru ošklivého vločkovitého hnisu, kalného a narůžovělého, který se rozstříkne po stole a potřísní Sumnerovi ruce a předloktí. (255) McGuireovo líčení zapojuje všech pět smyslů, a především čich. Tolik rozličných pachů snad v jiné knize nenajdete. Zde je hned druhá věta románu, jež uvádí Draxe toulajícího se Hullem: Vleče se z Clappisonova dvorku na Sykes Street a nasává vzduch obsahující spoustu pachů – terpentýn, rybí moučku, hořčici, grafit a obvyklý těžký ranní smrad moči z právě vylitých nočníků. (9) A konečně, zdařilé jsou též Sumnerovy vzpomínky na působení v Indii, kde zažil obléhání města Dillí, a na Londýn. Čtenář se dozví více o hlavní postavě románu a aspoň na chvíli zmizí z úchvatného, leč tak tísnivého a chladného světa, který posádka Dobrovolníka objevuje a zároveň spoluvytváří.