Jana Koliášová

Bahdanovič, Maxim. Přetržený náhrdelník. Výbor z díla.
Vybral, uspořádal, z běloruských originálů přeložil a komentářem opatřil Max Ščur, do češtiny přebásnil Jan Frolík.
1. vydání. Praha: Národní knihovna České republiky – Slovanská knihovna, 2017. 118 stran.
 

Knižní překlady běloruské literatury jsou (nejen) v českém prostředí vzácné. Snad je to dáno i tím, že běloruštinou v současné době podle odhadů mluví pouze pětina obyvatel země, a díla psaná tímto jazykem tak mají malý okruh čtenářů i v samotném Bělorusku. I proto je nutno ocenit činnost Slovanské knihovny (při NK ČR), která již r. 2006 vydala výbor z díla významného běloruského básníka Ryhora Baradulina. [1] Avšak možná ještě záslužnější je její počin z minulého roku, jenž nepřímo osvětluje nelehkou dobu na počátku 20. století, kdy Bělorusko prožívalo národní obrození a snažilo se o konstituci své národní, kulturní i jazykové identity a její vymanění z polského a ruského vlivu. Jednou z klíčových osobností pro vytvoření moderního běloruského jazyka a literatury byl Maxim Bahdanovič (1891–1917), jehož tvorba se nyní alespoň formou výboru dostává také k českému čtenáři. Ačkoliv zemřel velmi mlád a knižně vydal za života jedinou básnickou sbírku Věnec (Vjanok, 1913), zanechal po sobě myšlenkově koherentní umělecké i publicistické dílo. V obém usiloval především o to, aby se běloruská literatura vyrovnala literaturám „vyspělejším“ a záhy přinesla vlastní plnohodnotný vklad do světové produkce. Básníkovo dílo představuje pozoruhodný (nikoli pouze svým prvenstvím) pokus uvést do stále ještě se rodící běloruské literatury výboje západní, především francouzské, modernistické poezie. Do svého díla absorboval řadu básnických směrů od romantismu k symbolismu a dekadenci, aniž přitom zavrhl běloruskou lidovou tvorbu. A právě Bahdanovičovo neustálé tvůrčí hledání a snahu o formální vytříbenost veršů zdůrazňuje předkládaný výbor, uspořádaný běloruským spisovatelem Maxem Ščurem, dlouhodobě žijícím v Praze, a přebásněný Janem Frolíkem, který je sám autorem několika básnických sbírek.

Hned na počátku je třeba říci, že pokud jde o výběr a překlad básní, zhostili se oba svého úkolu se ctí. Vybrané básně rozdělili do pěti tematických oddílů, věnovaných přírodní lyrice, vlastenecké i sociální tematice, milostné poezii, úvahám nad smyslem a posláním vlastní tvorby; celý výbor uzavírají básně věnované smrti a existenciálním otázkám. Toto dělení jednak částečně odráží uspořádání Bahdanovičova Věnce, jednak připomíná, jak ve své recenzi trefně poznamenal Ivo Pospíšil [2], vnitřní lyrický deník básníka, čímž přidává výboru další, hlubší rovinu čtení.

Taková koncepce s sebou nese také nedostatky. Jednotlivá témata Bahdanovičova básnického díla před námi sice vyvstávají poměrně detailně, ovšem celek básníkovy tvorby zůstává nejasný. Každému ze zmíněných oddílů výboru předchází vlastní úvod, osvětlující, jaký byl kupříkladu Bahdanovičův vztah k přírodní lyrice, jací básníci mu byli vzory a jaké ženy jeho múzami. Z toho se jakýs takýs obraz života a tvorby poskládat dá, přesto však v knize citelně chybí komplexnější úvodní studie, která by Bahdanovičovu osobnost pevněji ukotvila v dobovém kontextu a usouvztažnila tři hlavní složky jeho tvorby – básnickou, prozaickou a literárněkritickou. Všechny tři odrážejí přesvědčení, které se ostatně v jisté fázi objeví v písemnictví většiny národů procházejících tzv. národním obrozením – potenciál jazyka je třeba realizovat v literatuře, která si postupně osvojuje bohatství žánrových útvarů, jimiž disponuje většina vyspělých literatur. Jak Bahdanovič toto pravidlo aplikoval na poezii, výbor přesvědčivě ukázal. Překladateli nepovšimnuta však zůstala jeho tvorba literárněkritická, která v té době svým akcentem na čistě estetickou povahu literárního díla sehrála v běloruské literatuře dodnes plně nedoceněnou roli. Především se nebál kritiky starých, přežitých kánonů; zejména brojil proti neplodnému vyčerpávání motivů lidové poezie (ač se k ní zejména v závěru života sám obracel) a sociálních motivů – kvůli nedostatečně vybroušené formě otevřeně kritizoval i Janku Kupalu, považovaného již ve své době za největšího běloruského básníka první poloviny 20. století.

Do sbírky nebyly zahrnuty ani Bahdanovičovy prózy. Pravda, často se jedná o juvenilie či texty torzovité, ovšem mnohé v zhuštěné podobě prezentují jeho umělecké krédo, např. Apokryf (1913). Je otázkou, zda byly vynechány kvůli koncepci výboru, nebo z obavy, aby tyto v mnohém nedotažené pokusy příliš neobnažily některé nedokonalosti Bahdanovičovy tvorby, z níž Ščur s Frolíkem právem vyzdvihují především snahu o dokonalost formy. Nejzávažnějším nedostatkem však je, že až na několik výjimek (Agáta, Vrána a čížek) výbor zcela opomíjí pozdní období básníkovy tvorby, kdy se Bahdanovič uchýlil k epické poezii a více čerpal z folklórních zdrojů. Zejména lze litovat, že do svazku nebyla zařazena burleskní poéma Muška zelenuška a komářík s nosatou tváří ({Мушка-зелянушка і камарык – насаты тварык, 1915) či Maxim a Magdalena ({Максім і Магдалена, 1915), v níž se v tradičním romantickém klíči vypráví o nešťastné lásce. Výbor tak rozbíjí celistvý obraz Bahdanovičovy tvorby a její vnitřní kontinuitu a ukazuje vybrané části jeho díla spíše fragmentárně.

Po stránce formální je na překladu třeba ocenit zejména plodnou spolupráci filologa s básníkem. Autoři se nebojí ani složitějších básnických forem, pro Bahdanoviče typických, i když zde zdaleka není zastoupeno celkové jejich bohatství – chybí například rondo, oktáva či perské rubá’í. Překladu lze vytknout – po sémantické i formální stránce – snad jen jednotlivosti. Jsem například na rozpacích, je-li pro českého čtenáře významově v pořádku číst o tom, jak zářila Venuše (Romance, 51), a zda nebylo na místě v tomto případě běloruský výraz Венера interpretovat sémanticky přesněji jako „Večernici“. Stejně tak zamrzí, že zejména ve vícestopých verších se občas vyskytne přebytečná stopa, kterou originál nemá – tak je tomu např. ve 2. verši básně Ve stínu temných lip… (50) či v 7. verši jediné přeložené terciny (84). Ostatní nedostatky (např. odlišné strofické členění sonetu věnovaného A. Pogodinovi na straně 34) jsou skutečně pouhým detailem, padajícím navíc možná na vrub tiskařským šotkům. Celkový dojem z překladatelovy i básníkovy snahy je zkrátka velmi působivý, a to především pro formálně přesný a zároveň plynulý a čtivý převod trioletů a sonetů.

Čtenářský zážitek bohužel značně kazí zbytečně stručné paratexty, jimiž je český výbor opatřen. Kupříkladu francouzská motta a úvodní citáty k básním nejsou přeloženy vůbec, třebaže jde o autory známé (Victor Hugo, Paul Verlaine, Sully Prudhomme), u nichž rozhodně měly být dohledány výchozí texty, případně české překlady. Vysvětlivky k méně známým pojmům či jménům se zase vyznačují až telegrafickou stručností a lze pochybovat o tom, zda mohou nicneříkající výroky typu Évariste de Parny (1753–1814) – francouzský básník (116) tápajícímu čtenáři funkci příslušných odkazů v textech pomoci rozklíčovat. Jinak řečeno, pokud čtenář nedisponuje dostatečně širokou kulturní encyklopedií, jen těžko bude chápat, proč se určitý pojem či jméno vyskytuje právě v té či oné básni.

Výbor tak jaksi uvázl na půli cesty – oběma editorům/překladatelům se sice podařilo připravit reprezentativní výběr z Bahdanovičovy básnické tvorby, navíc v precizním překladu, ale potenciál celistvě představit české veřejnosti jednoho z nejpozoruhodnějších běloruských autorů (jehož tvorba, otvírající se širokému spektru interpretací, nebyla dosud adekvátně probádána ani v samotném Bělorusku) zdaleka naplněn nebyl. Je sice třeba ocenit, že 28 let po vydání slovenského výboru [3] z Bahdanovičova díla si můžeme číst v jeho básních i v češtině, jedná se však „pouze“ o působivý čtenářský zážitek. Zájemci, který touží hlouběji poznat cesty, po nichž se rodící se běloruská literatura na počátku minulého století ubírala, však nic navíc nabídnout nemůže.

Poznámky:

1. Baradulin, Ryhor. Žít!: výbor z veršů = Žyc’! : vybranyja veršy. Přel. Františka Sokolová. Praha: NKP ČR –Slovanská knihovna, 2006. [Zpět]

2. Pospíšil, Ivo. „Těžké počátky nové běloruské poezie“. Proudy 2/2017. 1. 8. 2018 <http://www.phil.muni.cz/journal/proudy/filologie/recenze/2017/2/pospisil_tezke_pocatka_beloruske_poezie.php>. [Zpět]

3. Bahdanovič, Maksim: Nov. Přel. Juraj Andričík. Bratislava: Tatran, 1990. [Zpět]



Zpět na číslo