Rozhovor s Juliou Różewicz vedla Olga Pavlova
S překladatelkou Juliou Różewicz, která v roce 2010 ve Vratislavi založila nakladatelství Aféra, zaměřené na českou literaturu, jsme mluvili o dlouhotrvající lásce Poláků k české literatuře, o záludnostech překladu a také o oblibě českého humoru jak u starších, tak i mladších čtenářů.
Olga Pavlova: Zanedlouho uplyne skoro 10 let, co ses profesionálně pustila do překladu české literatury. Změnilo se za tu dobu něco?
Julia Różewicz: To je zajímavá otázka. Autoři, které překládám, se za tu dobu, myslím, moc nezměnili. Třeba v roce 2011 jsem překládala Zmizet Petry Soukupové. Teď od ní překládám už čtvrtou knihu – Nejlepší pro všechny –, ale způsob psaní a rodinná témata tam jsou pořád; stejně to vypadá s Petrou Hůlovou, novější Macocha výrazně připomíná Umělohmotný třípokoj z roku 2006. Šabach, Balabán také psali celý život víceméně „stejnou knihu“. Mám to na těch autorech ráda, čtenáři také. Vědí, co dostanou, a na velká překvapení nejsou moc zvědaví. Nicméně samotná literatura se změnila. Nikdo teď přece nebude psát hospodské historky, aby taková vznikla, musí se totiž jít ven, do hospody, a tam si povídat. Dnes se píše o samotě ve světě sociálních sítí, jak to mimochodem vynikajícím způsobem dělá Marek Šindelka. Mám dojem, že je nejnovější česká literatura také trochu depresivnější. Možná se objevuje víc knih ze zahraničního prostředí, teď jsem četla Probudím se na Šibuji od Anny Cimy, která se odehrává převážně v Japonsku.
OP: Je stále česká literatura na polském trhu tolik žádaná?
JR: Chtěla jsem překládat nejnovější českou literaturu, tak jsem si musela pořídit nakladatelství. Existující nakladatelé neměli výrazný zájem o nová, tady neznámá jména. Mezitím v Polsku vznikly i další nakladatelství, která českou literaturu vydávají. Teď jich máme pět nebo dokonce šest. Přitom jen já z nakladatelství Afera a můj spolužák z vysoké Mirek Śmigielski z nakladatelství Stara Szkoła vydáváme výhradně českou tvorbu. Určitě je vydávaná, nevím, jestli ne příliš. Za rok, v roce 2020, bude Česká republika čestným hostem Varšavského knižního veletrhu, přijede spousta autorů, takže se ten zájem určitě ještě zvýší.
OP: A co Gówno, stále się pali? Stále si Poláci dávají Šabacha k Valentýnu?
JR: S tím, že si Poláci dávali Šabacha k Valentýnu, přišel nějaký novinář. Šlo o to, že Hovno hoří v Polsku vyšlo na Valentýna, ale jo, je to přece vlastně knížka o lásce, takže se jako dárek hodí. Šabach nás mezitím opustil, ale jeho knížky se tady pořád mají dobře, přeložila jsem pět knih a v plánu mám další. Lidé, jako byl Petr Šabach, už prostě nejsou a nebudou.
OP: Který z tebou překládaných autorů nebo autorek zůstává nejoblíbenější a proč?
JR: Popravdě řečeno snadnější by bylo odpovědět na otázku: „Kdo se tady čtenářům zas tolik nelíbil?“, protože se líbí opravdu skoro všechny. O Šabachovi jsem se už zmiňovala. Skvěle zde fungují Lichožrouti Pavla Šruta. Čtenáři – nebo spíš čtenářky – si oblíbili Kateřinu Tučkovou a Petru Soukupovou. Hodně fanoušků má také Petra Hůlová, která sice píše náročnější prózu, takže se samozřejmě nemůže líbit úplně všem, má ale skvělé recenze a navíc ji čtenáři znají a mají rádi díky tomu, že sem často jezdí a mluví polsky. V roce 2016 jsem založila sérii České krimi, kde vyšly mimo jiné dvě knížky od Ivy Procházkové, které tady sbírají výhradně nadšené recenze. Teď jsme měli v nakladatelství velký a vlastně nečekaný úspěch se Saturninem Zdeňka Jirotky.
OP: Překládáš českou prózu pro dospělé i pro děti. Nikdy jsi neuvažovala o tom, že by ses pustila třeba do divadelních her nebo poezie?
JR: Občas překládám filmové scénáře, to mám ráda. Divadelní hry mi zatím nikdo nenabízel a samotné hry se moc nevydávají. Poslední dobou překládám hlavně texty, které hodlám vydat v Afeře. Nezbývá mi moc času na externí zakázky, mám opravdu hodně práce s provozem nakladatelství: propagace, fakturování, prodej a bohužel i vymáhaní dluhů. Poezii zatím vydávat nebudu, takže ji logicky také nepřekládám. Mám ale jeden takový básnický sen. O tom ale zatím nechci mluvit, nevím, jestli se k tomu vůbec jednou odhodlám.
OP: Nemělas někdy pocit, že překlad a následné vydání českých autorů potřebuje u polského čtenáře větší vysvětlení? Moje otázka konkrétně míří na to, jestli jako autorka překladu máš potřebu dovysvětlovat některé české reálie, nebo to spíš necháváš na čtenářích?
JR: Ano, ráda dělám takové ty kulturní vysvětlivky. U knih Petra Šabacha třeba objasňuji čtenáři, co byla céčka, co je tramp nebo kdo je Brouk Pytlík. Udělali jsme také stránky, kde si čtenář může poslechnout písničky, o kterých se autor zmiňuje. Zalíbil se také nápad s recepty na typické české jídlo a pití, které se objevovalo v literatuře. U Šabacha to byly třeba dejvické drinky jako Vídeňský taxikář – to prý bylo červené víno s kofolou. Ve vážných knihách se takové legrační vysvětlivky samozřejmě nedělají. Mám ale problémy s úplně banálními věcmi, jako je třeba obyčejný rohlík. Většina překladatelů – včetně mě – ho překládá jako náš rogal, rogalik, to ale není přesné, protože náš rogalik není rovný, je trochu zakřivený, a hlavně je občas i sladký. Váš rohlík je vlastně taková suchá, rovná houska. To nemáme, a já bych ten rohlík popravdě řečeno nejradši nechala česky. To ale redaktorky nikdy nedovolují. Obecně vzato občas ráda dovysvětlím, občas věřím ve čtenářskou erudici, občas něco dodám v textu.
OP: Změnilo se nějak povědomí Poláků o typické česky psané literatuře? Stále je Bohumil Hrabal na vrcholu popularity, nebo ho vystřídal někdo ze současných autorů?
JR: Jedno vím jistě: přestože se už skoro 10 let snažíme tady dokazovat, že česká literatura je mnohem víc než vtipné historky, Poláci pořád nejvíc touží po onom „českém humoru“. Nejlepším důkazem je velký úspěch knih Evžena Bočka, série Poslední aristokratka nebo výše zmíněného Saturnina. Kdo by předpokládal, že Poláci tolik touží číst šedesát let starou knihu nějakého Zdeňka Jirotky. První náklad se vyprodal dva týdny po vydání. Takhle to funguje. Jiná věc je, že se podle mne český spisovatel – podobně jako u vás polský – tady na opravdový „vrchol popularity“ dostat nemůže. Tam budou spíš Odstíny šedi, Paulo Coelho, severské krimi nebo z vážnější literatury třeba Julian Barnes či George Saunders. Navíc i my máme své polské bestselleristy, stejně jako vy máte své Vieweghy.
Julia Różewicz
Julia Różewicz (* 1982) – polská překladatelka, vystudovala bohemistiku ve Vratislavi. Soustředí se na současné české spisovatele jako jsou Jan Balabán, Emil Hakl, Petra Hůlová, Kateřina Tučková, Petra Soukupová, Petr Šabach nebo Pavel Šrut. V roce 2014 dostala cenu časopisu Literatura Na Świecie za překlad knihy Umělohmotný třípokoj (2006, pol. Plastikowe M3, czyli czeska pornografia, 2013) od Petry Hůlové.