Rozhovor s Irynou Zabiiakou vedla Olga Pavlova

S ukrajinistkou a překladatelkou Irynou Zabiiakou jsme mluvily o postavení české literatury v současném ukrajinském literárním světě, o potížích a radostech překladatelské práce a také zákonech fungování knižního trhu.
 

Olga Pavlova: Českou literaturu jste nikdy nestudovala, jak jste se dostala k jejímu literárnímu překladu?

Iryna Zabiiaka: Studovala jsem ukrajinštinu a tvůrčí psaní na Kyjevské univerzitě. Jeden semestr jsme měli kurs české literatury. Přednášela nám skvělá profesorka a i samotná literatura mi přišla strašně zajímavá. Řekla jsem si, že toho chci vědět více a začala jsem studovat jazyk různými způsoby. Teprve během doktorského studia na komparatistice na téže univerzitě v Kyjevě jsem se začala zabývat českou avantgardou.

OP: Jak se tedy stalo, že vaše diplomová práce obsahovala překlad a analýzu Kunderovy hry Jakub a jeho pán?

IZ: Mým hlavním oborem bylo tvůrčí psaní. Po pěti letech studia jsem zjistila, že jsem v této sféře úplně neplodná, že bohužel nejsem předurčená k vymyšlení příběhů, že potřebuji původního autora a jeho dějovou linku. Zároveň baví mě práce s jazykem. Touto cestou jsem dospěla k překladu.

OP: Překládáte především současnou českou literaturu, Jiřího Hájíčka nebo Irenu Douskovou. V posledních letech jste se nicméně přeorientovala na Bohumila Hrabala a Zdeňka Jirotku. Překvapuje mě nejen skok do minulosti, ale i rozdíl mezi způsoby psaní vámi vybraných autorů. Co stálo za rozhodnutím se vrátit k Hrabalovi a následně k Jirotkovi?

IZ: Zdeněk Jirotka mě posunul do klasiky. Zjistila jsem, že jen málo starších děl bylo přeloženo do ukrajinštiny. V době, kdy jsme byli součástí Sovětského svazu, jsme měli dobrou školu překladu, ale ta se věnovala hlavně literatuře oficiálního, politicky konformního proudu. Zakázaným autorům nebo těm na pomezí šedé zóny, jako je například Hrabal, se překladatelé skoro nevěnovali. V devadesátých letech nevycházelo téměř nic. Myslím si, že tuto mezeru je potřeba vyplnit. Hrabala považuji za autora, který nejlépe ztvárnil českou realitu.

OP: Do jaké míry sovětské období poznamenalo intenzitu překladu do ukrajinštiny? Nakolik silná byla rusifikace?

IZ: Do ruštiny se překládalo v Rusku a odtud se potom knihy distribuovaly na Ukrajinu. Ukrajinští překladatelé překládali samozřejmě do ukrajinštiny, ale vybíralo se z povolené literatury. Velkou roli hrála autocenzura, potom už samotná cenzura měla málo co zakazovat. Například Antologii české poezie (1964), která obsahovala mimo jiné i Nezvalovy texty, ale pouze tu pozdější tvorbu z období padesátých let, připravovali skvělí redaktoři a překladatelé Maksym Rylskyj a Hryhorij Kočur. A jsou tam zastoupeni dobří čeští autoři. Ale u každého je výběr básní strašně opatrný, texty jsou buď neutrální nebo zaměřené politicky „správně“.

OP: Když jste se v rámci disertační práce zabývala českou avantgardou, nezvažovala jste možnost vydání českých autorů z meziválečného období?

IZ: To je těžká otázka. Dílo Vančury, Nezvala nebo Seiferta je jistě hodnotné, ale ročně těch knih nemůže vyjít tolik, abychom mohli překládat úplně všechno. Každá česká kniha je trošku takový boj. Musí se protlačit, být vydána a také se prodat. Z tohoto hlediska, když budu volit mezi Hrabalem a Nezvalem, vyberu Hrabala. Také bych dala přednost současnému autorovi. Nežijící autor nepřijede na festival a nepomůže s propagací knihy.

OP: Když už jsme u české poezie, jak vznikl váš překlad Wernischových básní, na němž jste pracovali společně s Olehem Kocarevem?

IZ: Oleh Kocarev je známý ukrajinský současný básník střední generace. Náš překlad začal přednáškou v Českém centru. Jednalo se o projekt, v rámci kterého jsme uváděli současné autory. K té přednášce jsme přeložili první texty. Spolupráce probíhala skvěle, napřed jsem něco napsala, pak to opravil Oleh a naopak. Potom se to rozjelo, zúčastnili jsme i překladatelské soutěže. Ve výsledku jsme těch textů měli dost a vedlo nás to k myšlence, že bychom naši práci zkusili vydat knižně. Nejedná se o překlad jedné konkrétní knihy, je to spíše průřez celou Wernischovou tvorbou. Nejnáročnější ale bylo sehnat nakladatele a přesvědčit ho, že překlad již existuje a že má cenu ho vydat. Ve výsledku ale máme velmi pěknou knihu.

OP: Jaké prvky českého textu potřebují nejčastěji dovysvětlení v ukrajinském kulturním prostoru? Co se při překladu ztrácí?

IZ: Myslím, že toho je hodně. Literární překlad není o převedení slov do jiného jazyka. Můžete umět hromadu slov ze současné i staré češtiny, ale v literárním překladu je zakódováno něco navíc. Mohou to být literární reálie nebo fakta, u kterých nestačí vědět, co jednotlivá slova, která je popisují, znamenají. Redakci Saturnina dělala překladatelka Rita Ida Kindlerová. Díky ní jsem zjistila, že jsou v něm místa, kterým bych nerozuměla. Například, když na konci románu dědeček předstírá šílenství, recituje básničky, které jsou větami umístěnými v tramvajích ve čtyřicátých letech v Praze. Tyto a jiné podobné případy musíte konzultovat s někým, kdo o tom ví víc. Tímto chci říct, že překlad mě vždy dokáže překvapit novými věcmi, o kterých jsem dříve neuvažovala. Díky němu také pořad poznávám českou kulturu.

OP: A jaká je pozice české literatury u ukrajinského čtenáře?

IZ: Ještě v devadesátých letech mezi těmito literaturami neprobíhala skoro žádná komunikace. V současné době je situace na obou stranách výrazně lepší. I v Česku se dnes mnohem více ví o tom, co se děje v ukrajinské literatuře, mimo jiné díky činnosti Českého centra a tomu, že aktivity kolem literatury jsou pravidelné. Dnes již existuje stálá skupina zaujatých čtenářů a postupně se připojují i další.

Také už několik let pracujeme spolu s Táňou Okopnou na projektu o deseti nejvýznamnějších českých autorech. Chceme něco změnit na situaci, kdy průměrný ukrajinský čtenář dnes stále zná pouze taková jména jako Hašek, Čapek, Kundera, u kterého samozřejmě ještě zaváhá, zda je to český nebo francouzský autor. Knihy od Milana Kundery navíc do minulého roku nevycházely v ukrajinštině. V devadesátých letech v časopise světové literatury Vsesvit vyšel jeho román Nesnesitelná lehkost bytí bez autorského povolení. O Kunderovi je známo, že se velmi pečlivě stará o své překlady. Tehdy se naštval a zakázal překlad své tvorby do ukrajinštiny. Takže se dlouhodobě četl hlavně v ruštině. Loni se situace změnila. V nakladatelství Vydavnyctvo Staroho Leva vyšel po náročné dohodě s autorem nejdřív Valčík na rozloučenou, letos vychází Nesnesitelná lehkost bytí. Bohužel překlad je z francouzštiny, ale mám velkou radost, že teď je možné tyto knihy číst i v ukrajinštině. Určitě to přispěje k zájmu o českou literaturu a další české autory.

 

Zpět na číslo