Monika Sechovcová
’t Hart, Maarten. Osud tažných ptáků.
Z nizozemského originálu Een vlucht regenwulpen (1978 [1971]) přeložil Lukáš Vítek.
1. vydání. Praha: Prostor, 2019. 232 stran.
Hlavní hrdina a vypravěč ’t Hartovy prózy Maarten pozoruje cestou do Bernu scenerii míhající se za okny auta. Vyzývá přitom své neviditelné spolujezdce, aby se také rozhlédli kolem sebe po nizozemských poldrech, kde je takřka nemožné nespatřit kůlnu na spadnutí, zaneřáděný dvorek, lesík poničený větrem, malý větrný mlýn se zprohýbanými rameny nebo sesutý plot s mnoha vytrhanými plaňkami. Jako by mu za předobraz posloužily plátna ze zlaté éry holandské malby, na kterých má krajina často podobu ruiny a prohrává svůj boj proti nepořádku a rozkladu. (164) Příroda je v jeho popisech oduševnělá, sdílí s člověkem utrpení, pomíjivost i smrt.
V literární tradici se se smrtí mnohdy pojí vodní živel a ani Maarten se nevyhne Oféliinu komplexu. Přitahuje ho hladina Aary: Napadlo mě náhle, jak snadné a jednoduché by bylo tady přelézt zábradlí a skočit dolů, kde by se člověk nechal unášet živoucí vodou. Ovšem čelo jsem teď měl zchlazené dost. Nicméně proud vábil dál. Jak požehnaně rychle by voda člověka odnesla – nikdo by o vás již nikdy neslyšel. (179) Ještě před odchodem do Švýcarska začne jeho každodennost rytmizovat varovné poklepávání prstu Smrti. Neodbytná představa vlastního zániku zapadá do složité sítě obrazů pomíjivosti obsažené v textu – touha zrušit čas na sebe bere podobu zastavených ciferníků a cykličnost je přítomná i v samotném členění románu, některé kapitoly jsou totiž nadepsány názvy ročních období. Jedna z postav dokonce recituje Rilkovu báseň Podzim.
Povaha hlavního hrdiny je souhrnem několika typicky melancholických rysů – kromě posedlosti smrtí jsou jimi snivost, přemýšlivost a samota. Tvrdí, že samota je pro něj jediným odpovídajícím stavem a potřebou, zároveň je ale také příčinou toho, že bývá zahořklý. Jakkoli se může vysmívat surogátům vychvalovaným coby prostředky na zahánění osamělosti: lásce, přátelství a společnosti (63), někdy právě po nich prahne. I při zkoumání světa ptáků, který hraje v románu důležitou roli, zaměřuje svou pozornost na osamělé luňáky červené, přirozeně samotářské skorce vodní nebo monogamní kavky.
Maarten vypráví milostný příběh, jehož je jediným aktérem. Objektem jeho touhy je bývalá spolužačka Marta, která o něj nikdy nejevila zájem. Vše se tak odehrává spíše ve sféře imaginace. Marta je ideálem a ostatní ženy, se kterými se po ní setká, jsou jen její nedokonalou kopií: Ideálu se podobaly, ačkoli jím nebyly. Teď jsem mohl konstatovat, že muka takřka úplné podobnosti jsou horší než muka naprostého zapomnění. (21) Zdá se, že je spíše zamilován do představy lásky, kterou si vytvořil. Před očima má neustále scénu z manželského života svých rodičů, poklidnou a s nádechem smutku, osvobozenou od sexuality, která předem vše pokazí, protože se do ní promítají četná páření býků a krav na lučinách [jeho] dětství. (63) Maartenovy úvahy mě nutí představit si ho, jak kráčí po amsterodamské „čtvrti červených luceren“ a zaclání si oči oběma směry – před nasvícenou výkladní skříní s prostitutkami, zosobňujícími zvířecí sexualitu, která se mu hnusí, i před kostelem, který je zpředmětněním podvodného křesťanství.
’t Hart zvolil za motto románu 27. otázku heidelberského katechismu a jeho kalvinistická výchova je také jednou z nejskloňovanějších biografém. Autorovo alter ego Maarten se staví k protestantským obřadům kriticky. Tvrdí například, že konfirmace je holý nesmysl (…) jde o nebiblickou tradici, stejně jako mariánský kult v katolictví. (87) Mnohokrát odříkávané sentence křesťanské nauky a verše Žalmů se však staly součástí jeho jazyka, jejich prostřednictvím se vztahuje ke skutečnosti a v některých kritických situacích mu vytanou na mysli takřka automaticky.
Osud tažných ptáků je precizně vystavěný text, sestává z propracované sítě navracejících se obrazů, má dramatickou gradaci, obsahuje literární odkazy i působivé meditativní pasáže o přírodě, smrti, samotě, lásce a víře. Udivilo mě však, že se knihy prodalo dva a půl milionu výtisků (pravděpodobně tomu dopomohla i úspěšná filmová adaptace z roku 1981). Tento bestseller stojí na periferii literárních trendů, a nakonec možná právě jistá anachroničnost je důvodem jeho úspěchu. Lze z něj cítit nostalgii člověka žijícího v krajině zničené silnicemi, položenými bez ohledu na přírodu, a vysokými ošklivými paneláky, postavenými ve zranitelných poldrech (223) a je návratem k archetypálnímu tématu – neustálému pachtění se za vzácným modrým ptákem.