Michala Marková

Před šesti týdny jsem žila jiný život. Po bezmála dvaceti letech v oboru literárního překladu jsem se v průběhu loňského roku finančně dopracovala ke stavu, který bych neváhala označit za fajn: tak například před Vánoci jsem už nebulela kvůli dilematu „ještě jeden dárek pro děti, nebo pořádné jmelí?“ a přestala jsem se pravidelně budit ve čtyři ráno kvůli kombinaci tragického pracovního skluzu a nulového zůstatku na účtu.

A hlavně se mi hrou osudu a férových licenčních smluv povedlo našetřit na měsíc digitálně nomádského života v Bretani, kde jsem hodlala přeložit knížku a kam jsme se s rodinou zcela nezřízeně těšili. Blížící se měsíc u drsného moře se stal pro celou naši rodinu úběžníkem, ke kterému jsme z vnitrozemí celý rok úpěnlivě upínali zraky.

Zkrátka jsem si říkala, že se mi vlastně konečně žije tak, jak jsem si vždycky přála.

Pak přišel začátek března.

Sledovala jsem první ohniska nákazy ve Francii a poprvé mi bleskla hlavou ta zcela nepravděpodobná možnost, že nikam nepojedeme.

Pak se zavřely školy a obě naše děti zůstaly doma.

A pak se zavřely hranice a bylo jasné, že doma zůstaneme všichni. Peníze, které jsem shromáždila na ten měsíc ve Francii, se paradoxně stávají naším finančním polštářem.

O další den později mi telefonuje nakladatel, pro kterého jsem měla celý zbytek roku překládat jeden velmi rozsáhlý a velmi krásný román. „Radši si začni hledat nějaké komerční překlady.“ Román se odkládá, honorář, který nás měl půl roku živit, taky.

Naštěstí mi ve vzduchu ještě visí jedna velká platba od velkého nakladatelství. S ní tuhle divnou dobu nějak přežijeme.

Stav fajn je v čudu a já se vracím do továrního nastavení – probouzení nad ránem, žaludek na uzel, vědomí, že moje zbožňovaná práce bude asi za stávajících okolností zbytečná, protože kdo by četl knížky, když jsme podle politiků VE VÁLCE – jako bonus se přidávají obavy, že teď už možná fakt nezaplatíme nájem… A k tomu strach z nemoci, mohutně přifukovaný svědomitým mediálním počítáním mrtvých.

Po pár dnech mě počítání mrtvých přestane bavit a strach z nemoci přehodnotím coby iracionální nesmysl. Doma konstruktivně vymýšlíme plány na dobu bídy: s mou detašovanou pracovnou je konec, zkusím ji pronajmout – ale komu? Nikdo nebude mít peníze. No tak si k nám vezmeme podnájemníka! Byt máme velkej, stejně u nás pořád někdo jí… Omezíme spotřebu kafe. Budeme vařit ze zbytků. Najednou to vypadá skoro vesele.

Přicházejí zvěsti o státní pomoci, a následuje tanec. Ošetřovné jen pro zaměstnance. Tak ne, bude taky pro živnostníky. Ale já přece nejsem živnostník! V tom případě asi nic. Nebo ano? Jo, OSVČ není automaticky živnostník? Aha, tak dobře, i vy, co pracujete na autorské smlouvy, máte nárok, my jsme jenom nevěděli, že jste.

A kompenzačních pětadvacet tisíc pro OSVČ. Ale musíte prokázat, že vám klesly příjmy. Jenže mně klesnou příjmy až za pár měsíců! Aha (úřední údiv), něco takového existuje? Dobře, tak si bez obav požádejte, ale možná jste podvodník a my si to zas vezmeme a můžeme vás i zavřít.

Na pochybnosti, jestli se může ven z Prahy na chatu a jestli nás místní nebudou nenávidět, jsme se vykašlali a přesunuli se do Českého ráje. Duben jsme měli trávit dvě stě metrů od moře. Skončili jsme na kopci nad Jizerou. Vítr fičí, řeka v údolí se třpytí, jsme hodně spolu, máme kde bydlet i bez hypotéky, práce přece jen zatím nějaká je, všichni kolem jsou zdraví, děti mají domácí školu, místo na mušle chodíme na medvědí česnek. Bretaň light. Prozatím nám musí stačit. Prozatím.

Užívám si pozdního vstávání, výhledu na řeku a ve čtyři ráno mě budí už spíš řev ptáků než sevřený žaludek. Divím se svému měsíc starému panickému strachu, a hlavně se divím, jak rychle si člověk zvykne skoro na cokoliv. Snad ale ne úplně na cokoliv, říkám si. Na to bude pak potřeba dát hodně pozor.

A těším se do Bretaně.