Wolfgang a Heike Hohlbeinovi
Z němčiny přeložila Markéta Kliková
Justinův život se změní ve chvíli, kdy se jeho babička zřítí ze schodů a skončí v nemocnici. Do městečka, které je kvůli sněhové vánici odříznuté od okolního světa, se vkrade cosi děsivého. Babiččiny kočky Justinovi ukážou původ této hrozby, ohořelé pozůstatky kláštera na kopci. Tam se ve středověku tyčila Černá věž, v níž panoval zlovolný temný vládce. Justinova babička, kterou mnozí označovali za čarodějnici, byla schopná temné síly držet z dosahu, nyní však musí její úlohu převzít Justin, po jehož boku stojí kočky a jedna tajuplná dívka.
Bylo dávno po půlnoci, ale Justin ještě nespal, jen zíral do stropu nad postelí. Na spánek samozřejmě neměl vůbec pomyšlení. Hlavou mu vířilo příliš myšlenek a otázek, užíral se starostmi, obavami a strachem. Táta mu toho během několika málo minut prozradil víc, než kolik Justin vůbec chtěl slyšet; počínaje neblahým tušením, že asi budou nuceni se z domu odstěhovat.
V tom tušení se skrývalo cosi, co táta sice nevyslovil, jenže Justinovi to bylo úplně jasné. Kdyby došlo na nejhorší, museli by opustit nejen dům, ale i město. Justin si nedokázal představit, jaké by bylo nežít v Crailsfeldenu. Sice se tu nenarodil, nicméně zde vyrůstal a městečko stejně jako okolní kopce a lesy mu přirostly k srdci. Často s rodiči jezdil do patnáct kilometrů vzdáleného města. Rád se tam prošel, připadalo mu vzrušující a zajímavé, jako výlet do jiného, exotického světa. Ale bydlet tam? Díky, ale ne.
Nakonec už nevydržel nečinně se převalovat a koukat do tmy. Vstal a skoro bezděčně zamířil k oknu.
Kdesi v domě se ještě svítilo. Na předzahrádku dopadalo bledé světlo, spatřil, že je na trávníku rušno. Vzpřímeně na něm seděly tři nebo čtyři kočky a upíraly zraky k rozvalinám kláštera na kopci. Noc skryla jejich zbarvení, takže Justin nerozeznal, o které kočky se jedná, ale určitě viděl Ódina.
Ten ho předtím vzbudil a přivolal k oknu, možná ne z legrace. Co když mu chtěl něco ukázat…?
Justin se znovu pozorně zahleděl ke zřícenině. Ani teď nezaznamenal nic výjimečného. Jenže kočky se nechovaly normálně. Třeba svými jemnými smysly zachytily něco, co jemu unikalo.
Justin chvilku váhal, ale pak okno rázně otevřel a vyklonil se ven. Stále bylo dost zima a jemně sněžilo. Zarazilo ho skoro přízračné ticho. Bylo možné ho však bezmála vědecky vysvětlit: padající sníh nějak měnil tlak vzduchu, což ovlivňovalo akustické poměry a tlumilo veškeré zvuky. Před časem to Justin probíral ve škole – nicméně také cítil, že toto ticho znamená i cosi jiného. Něco mnohem méně příjemného.
V tichu přítomné varování bylo natolik citelné, že Justin ustoupil a užuž chtěl okno zavřít. Vtom Ódin pootočil hlavu, pohlédl na něj a vyrazil ze sebe skřek, jaký Justin od kočky dosud neslyšel. Jako by se pokusil promluvit.
Justin opět vzhlédl k ruině. Nyní už si nebyl zcela jistý, zda nezahlédl pohyb. Samozřejmě, stačí se dostatečně dlouho dívat na jeden bod, a člověk nabyde dojmu, že se objekt pohnul. Jenže tím to nebylo. Justin měl pocit, jako by se obrys zříceniny měnil, jako by sledoval spícího draka, který se probouzí a protahuje. Ten výjev mu nahnal strach.
Ódin znovu spustil a ostatní kočky se k němu vzápětí přidaly. Justin teď přece jen od okna odstoupil, ale zalézt zpátky do postele nezamýšlel.
(…)
Obklopovaly ho krysy. Probíhaly mu mezi nohama, skákaly přes ruce a jedna mu dokonce drze vyskočila na záda. Jiná mu hryzala do ruky, naštěstí neprokousla tlustou rukavici. Justin krysu odmrštil, z nohavice vytáhl klacek a dvěma ranami si kolem sebe vytvořil prostor.
Pohlédl vpřed. Dívka podřepla na ruce a kolena a opět se proměnila ve stín, nadále se ale zarputile bránila. Připadalo mu, že její pohyby slábnou. Pokud nepodlehne útoku krys, stejně se dříve či později na trámu neudrží a zřítí se dolů.
Snad tomu Justin dokáže zabránit!
Škrábal se dál, v polovině cesty se přece jen napřímil, opatrně balancoval s rukama široce rozpaženýma a zdolal poslední úsek. Dívku už vůbec neviděl. Zmizela pod učiněnou změtí krys. Justin z ní strhl tři, čtyři, pět hlodavců, otočil se na patě a zahleděl se do možná více než dvaceti rozlícených krysích očí.
Zastavily se několik kroků za ním a utvořily sevřenou zuby cenící jednotku. Z bůhvíjakého důvodu se zatím zdráhaly na něj zaútočit, jenže Justin nevěřil, že to tak zůstane dlouho. Možná měly respekt před klackem, který držel výhružně napřažený, jenže krys přibývalo. Za dvě minuty nebude stát proti dvaceti, ale dvěma stům krys, které ho svou vahou z trámu snadno shodí.
Na to ovšem Justin čekat nehodlal. Bleskově zakročil, rozmáchl se klackem a smetl z trámu na zem celou první řadu krys. Ostatní se zdály být jeho útokem zaskočené, protože jako na povel o krok ustoupily. Justin využil momentu překvapení a rychle se otočil k dívce. Při všem rozrušení její rysy dosud nerozeznával, zahlédl jen zavalitý stín, do kterého se zakusovalo pět šest krys. Justin z ní jednu po druhé strhával a mrskal s nimi dolů.
Zarazil se.
Odstranil předposlední krysu. Poslední si dívka sundala sama, prudce se po ní ohnala, až krysa ve vzduchu vystřihla trojité salto – ovšem nebyla to žádná dívka.
Seděla před ním obrovská dlouhosrstá kočka, krvácela z bezpočtu kousanců a škrábanců a upírala na něj smaragdové oči. Z předních zubů, dlouhých skoro jako malíček, jí stékala krev. Výhružně a zároveň neskutečně vystrašeně zakňučela.
Justin se na vteřinu zarazil a váhal, zda ho nešálí zrak.
To přece není možné!
Jistě, světlo tady nahoře je mizerné. Navíc je rozrušený a vyděšený – ale takhle se přece splést nemohl! To vážně riskoval život pro záchranu nějaké kočky?
(…)
Tak velkou kočku jaktěživ neviděl. Dokonce i sedmikilový Ódin by vedle ní působil jako trpaslík. Hedvábně hebká srst jí sahala skoro až na zem. Těsně nad očima se jí k týlu táhl světlý pruh, úplně rovný, jako narýsovaný perkem. Temné smaragdově zelené oči prozrazovaly vnitřní žár.
„Ty jsi ale krasavice,“ poznamenal Justin. „Teď je ale asi zásadnější, že jsem kvůli tobě málem chcípnul.“
Nezdálo se, že by kterákoli z těch poznámek na kočku zapůsobila. Netečně si dál lízala nesčetné rány. Justin jen podle asi čtyř nebo pěti hlubokých kousanců, které částečně ještě krvácely, poznal, že se jich pod hustou srstí skrývá mnohem víc.
„Měl bych tě vzít k veterináři,“ usoudil. „Krysí kousnutí nejsou sranda, víš?“
Kočka se na okamžik zarazila a pohlédla na něj. V očích se jí objevil výraz, který Justina bezmála vyděsil, jako by ani nebyl zvířecí. Načež dál pokračovala, jazýčkem si léčila pokousanou přední tlapku.
Justin opatrně vstal a rozhlédl se. Dosud se nacházel sedm nebo osm metrů nad zemí, nicméně trámy pod ním tvořily slušnou lezeckou konstrukci. Slézt dolů nebude problém.
„Já jdu,“ oznámil. „Na tvém místě bych tu taky nezůstával. Dost možná tu někde ještě pár těch tvých kamarádíčků bude.“
Kočka k němu zvedla oči a ztrápeně zamňoukala. Justin ale rezolutně zavrtěl hlavou. „Ne ne,“ namítl. „Nemysli si, že tě ponesu.“
Kočka znovu zamňoukala, pokusila se zvednout, ale zadní nohy se jí podlomily. Justin si povzdychl, sklonil se k ní a zvedl ji do náruče. S trochou námahy si ji vsunul pod bundu, zapnul zip a přesvědčil se, že má kočka aspoň trochu pohodlí a že ho cestou dolů nebude příliš omezovat. Pak se pustil do slézání, které mu teď zase připadalo náročné.
Během sestupu po zčernalých trámech pohlédl do míst, kam se zřítily krysy. Byl to strašlivý pohled. Na ztrouchnivělých prknech ležely stovky mrtvých zvířat. Justin zaslechl tiché, bolestné pískání zraněných jedinců. Přese všechno se při tom zvuku zachvěl. V žádném případě nebyl milovníkem krys a koneckonců se ho ti malí neřádi pokoušeli zabít, jenže zvířata měl rád a vždycky mu bylo proti srsti, když nějaký živáček trpěl. I když to byla jen krysa.
Na druhou stranu měla celá tahle epizoda alespoň jednu výhodu. Každoroční otrava s krysami letos na jaře odpadne.
Originál: Hohlbein, Wolfgang a Heike Hohlbein. Katzenwinter. Eine fantastische Geschichte. München: Wilhelm Heyne Verlag, 2005. 70, 86, 90.
Wolfgang Hohlbein
Wolfgang Hohlbein (* 1953) je německý spisovatel, píšící rovněž pod pseudonymem Robert Lamont. Začínal jako autor hororové a sci-fi literatury, ale úspěch mu přinesl žánr fantasy. V současnosti patří k nejúspěšnějším německým autorům, po celém světě se prodalo přes 43 milionů jeho knih. Celkově napsal přes dvě stě titulů, mnohé ve spolupráci se svou ženou. Jeho prvním fantasy dílem byl román Märchenmond (Kouzelný měsíc, 1982), proslavila ho ovšem až série Der Hexer von Salem (1985–1987, č. Čaroděj ze Salemu, 1995–2002). Jeho prvním opravdovým bestsellerem se stala Das Druidentor (1993, č. Druidská brána: Poslední strážci světa, 2002). Do češtiny byla přeložena i řada jeho dalších knih. Román Katzenwinter byl poprvé publikován v roce 1997 a k oblíbeným titulům na policích dětí i dospělých patří dodnes.
Markéta Kliková
Markéta Kliková (* 1986) po dosažení české i německé maturitní zkoušky na dvojjazyčné studijní větvi pražského Gymnázia Na Pražačce vystudovala na FF UK obory překladatelství a tlumočnictví pro jazyk němčina a skandinavistiku se zaměřením na dánštinu. Aktivně se věnuje překládání i tlumočení z obou jazyků, na kontě má řadu přeložených beletristických, odborných i lifestylových knih z dánštiny, němčiny a angličtiny. Kromě toho dánštinu také vyučuje a píše recenze.