Valžyna Mortová

Z ruštiny přeložila Olga Pavlova

Rozhovor s Valžynou Mortovou pro časopis Bělarusskij žurnal vznikl v roce 2019. Minská rodačka žijící dlouhodobě ve Spojených státech mluvila s Olgou Bubičovou o reputaci běloruské identity na mezinárodní literární scéně, o místních cenách, o „bažinách“ a vypočítavosti „kulturního sportu“. Ukázku její básnické tvorby otiskujeme v tomto čísle.
 

Olga Bubičová: Má někdo na Západě zájem obecně o Bělorusko, a zejména o běloruskou poezii?

Valžyna Mortová: Bělorusko nemá žádnou kulturní sílu, nemá žádné páky kulturního vlivu. V kavárně nebo v taxíku v Londýně nebo v Římě nikdy neuslyšíte běloruskou hudbu, v pařížském metru nikdy neuvidíte plakáty, které by informovaly o týdnu běloruského filmu nebo lákaly na výstavu Běloruské motivy v dílech evropských umělců v muzeu Orsay. Moji američtí sousedé nikdy neřeknou: „Povězte mi o protestech. Celou noc jsme si dělali starosti o vaše lidi.“ Vypovídá to velmi málo o nás a velice mnoho o tom, čemu ostatní věnují pozornost.

Hned to upřesním: naše přítomnost na mnoha literárních festivalech tuto situaci nemění, pokud nemáme vlastní knihu v jazyce přijímající země. Literární festivaly jsou kulturní rezervací, na které pro forma svolávají zástupce různých zemí. Festival má smysl jen tehdy, když je jednou ze zastávek během knižního turné.

Dokonale o naší nepřítomnosti uvažuje Valentin Akudovič, já ale mluvím o svých vlastních pocitech ohledně této nepřítomnosti. Mnoho let jsem tomu nerozuměla. Nevěděla jsem, jaké to je, vidět svůj odraz v okolním světě. Absence byla daná. Moji zahraniční kolegové na pódiích mluvili o poezii, zatímco já jsem byla požádána o upřesnění toho, kde se Bělorusko nachází a zda je ještě součástí Sovětského svazu.

Nedávno v Londýně mi známý literární kritik, který se dozvěděl, že jsem z Běloruska, začal dychtivě vykládat, jak těžce se žilo lidem v Sovětském svazu — kamarádka mu vyprávěla. Čím více se mi protahovala tvář, tím více se snažil vylíčit prázdné regály sovětských obchodů.

Stejně jako mnozí, i já mám komplex nedostatečné vzdělanosti. Jediným možným směrem pokroku a sebevzdělávání se pro mě stalo dívat se na ostatní, mluvit o nich s ostatními, číst o nich. Potom Světlana Alexijevičová obdržela Nobelovu cenu. Její přítomnost byla zábleskem, ona zazářila. Vidět svůj odraz ve světě je štěstí, je to jistota, síla přítomnosti a hlasu, je to pocit vlastní svobodné vůle.

Jít ven pro víno nebo běžet na rande do místního parku a náhodně ve výloze knihkupectví uvidět tvář člověka z rodné země, uvidět slova, která se zrodila ve stejném místě jako vy, ve vašem jazyce, jenž se otevřel překladu – to je stejný pocit, jako když se vám náhle po dlouhé procházce lesem před očima objeví louka zalitá sluncem. Je to radost z přítomnosti, radost z toho, že slyšíte vlastní slova v hlasech svých lidí a vidíte vlastní odraz ve tvářích svých lidí.

Američané mají zájem pouze o sebe. Zajímají se o Francouze, protože existuje dlouhá a úspěšná historie tvorby amerických spisovatelů a hudebníků ve Francii. Navíc Francouzi, stejně jako Američané, mají dlouhou koloniální zkušenost, která skončila velkým propadákem. Budou s velkým zájmem číst spisovatele z Vietnamu, protože tam bojovali, znásilňovali, a nyní se zajímají o to, jak vietnamský spisovatel píše o životě. Všechny (bývalé) koloniální síly se zajímají o (bývalé) kolonie. Sdílejí společnou historii, vinu a hrdost, smíšené pocity – zkrátka je třeba je číst a sledovat, zajímat se.

My můžeme kulturně vydírat Německo, Polsko a Rusko. To je veškerý náš odbytový trh. V Německu a v Polsku vše funguje dobře. Rusko, náš hlavní utlačovatel, naše hlavní trauma, se nepovažuje za násilníka. Němci nás chápou mnohem lépe než Rusové. Ale to není to nejdůležitější.

Pro Spojené státy je podobná situace typická: vyberou si jednoho autora a zacházejí s ním jako s reprezentantem celé literatury. Tuto roli samozřejmě může hrát i několik autorů; hlavní ale je, aby byli jako naklonovaní. Mám například podezření, že se všichni polští básníci v očích amerického čtenáře sjednotili v jednoho polského básníka s více hlavami. Pokud je člověk mladý polský básník, pak není cizí, ale je to automaticky mocný autor, píše jako Miłosz a Szymborská…

Obecně platí, že pro mladého amerického básníka funguje celý složitý systém, který podporuje talent v různých fázích jeho rozkvětu. Je to jako dostat se do vlaku, který tě zaveze do centra tvých ambicí. Díváš se z okna, pleteš si ponožky, povídáš si s ostatními cestujícími básníky o svých plánech, o dětských traumatech, chodíš kouřit na chodbu. Běloruský mladý básník běží vedle toho vlaku a překřikuje rachot železa a proud vzduchu mu jeho slova vrací zpátky do krku.

OB: Estonský herec Lembit Ulfsak (známý z filmu Mary Poppinsová, sbohem!) pojmenoval cenu Oscar jako „kulturní sport“. Hodí se tato definice pro popis závodu o pozornost vydavatelů ve Spojených státech?

VM: Ve sportu je matematika přítomna na úrovni funkce, díky níž můžeš změřit výsledek. V umění je matematika na úrovni hvězd: básník měří vesmír pomocí slov. A pouze čas může ukázat, jak přesné jsou takové výpočty. Vydavatelé však vydávají knihy, aby je prodali okamžitě, ne aby čekali, zda bude nějaký hlas důležitý a zajímavý za padesát let. Kniha poezie však není pytel brambor.

„Kulturní sport“ vytváří humbuk kolem autorů a jejich knih. Už rok před vydáním můžeš najít některé publikace v seznamech „nejočekávanějších knih“. Čtenář se na ně těší jako na dávno přislíbené kolo nebo nový model telefonu. Brzy se jména autorů objeví v seznamech literárních cen, začnou vystoupení, rozhovory, recenze, knižní kluby. Spisovatelé jsou žádáni, aby sdíleli své literární recepty, oblíbené playlisty, budou se objevovat na literárních radovánkách v krásných šatech a zvláštních botách.

Je to očividný proces, jmenuji jeho fáze ale proto, abych zdůraznila, že ve Spojených státech existuje nespočet vydavatelů a literárních časopisů různých úrovní a básnických knih vychází nesmírné množství. Pokud kniha nepatří do humbukové vlny, nikdo o ní nebude vědět. Jen malé procento básnických sbírek a publikací v časopisech získá publicitu.

Existují však velmi dobré knihy, které přesně odpovídají požadavku určitého historického okamžiku. Jejich autoři se stávají oblíbenými veřejností, jejich hlasy zaznívají v rádiu, zvou je do televize a fotí je pro časopisy tištěné na lesklém křídovém papíru, jejich rozhovory se objevují ve zpravodajských médiích s milionovou sledovaností. Některé z těchto hlasů překvapí a donutí tě přemýšlet i za sto let. Ke knihám těch ostatních se příští rok již nikdo nevrátí.

OB: Na co dnes sázejí američtí vydavatelé s „dobrou pověstí“?

VM: Po mnoho let je hlavním kritériem, podle kterého Američané čtou poezii, identita. To je mnohostranná a složitá otázka. Zaprvé, Američané si velmi dlouho a tvrdohlavě odmítali přiznat, že v pozadí amerického snu hnisá a krvácí americké trauma.

Na jednom vystoupení v Texasu mi řekli: Samozřejmě že se básníci z východní Evropy mají dobře, neboť disponují nevyčerpatelným zdrojem utrpení, mohou psát tolik, kolik se jim zlíbí. Prohlásila jsem tehdy s naivním nadšením – ještě před předtrumpovským publikem –, že americký básník, který pracuje v kultuře založené na genocidě a otroctví, má také obrovský prostor pro tvorbu. Okamžitě se na mě přestali usmívat. Protože o tom není možné se přít, ale také není možné o tom mluvit.

V současném politickém klimatu si jedna část Američanů uvědomila, že nikdy neslyšeli hlasy ostatních Američanů, a jali se tyto hlasy číst. Další části Američanů došlo, že nikdy nemluvili za sebe a nečetli o sobě, a také se vrhli na čtení a psaní. Tohle je to moje zadruhé.

Velké množství Američanů vyrostlo a uvědomilo si, že se nemohou ztotožnit s americkými zkušenostmi, protože americká zkušenost je standardní stabilní příměstská anglosaská rodina. V kinematografii a literatuře se sami neviděli, s výjimkou role plochého stereotypu. A tito lidé začali hledat nový americký jazyk, literární a vizuální. Výsledná situace v nabídce a poptávce je pro americkou duši velmi důležitá.

OB: Co můžeme udělat, aby nás svět znal nejen jako bažinaté místo na mapě Evropy s Černobylem uprostřed? Kdy a za jakých podmínek by to bylo možné?

VM: Obávám se zájmu o sebe stejně jako jeho absence. Tento zájem je často motivován lenivostí, neochotou zamyslet se nad složitostí a mnohoznačností života někoho jiného, iluzí, že je možné během krátkého posezení nad jednou knihou, během nějakého vystoupení nebo díky rozhovoru porozumět všemu o nás, zaškatulkovat nás, vytvořit takovou škatulku na druhou. Nechci být využita při vytváření nebo utvrzování stereotypu. Vědění je proces, ne výsledek.

Naše bažiny jsou naší výhodou. Obecně se všichni potápějí. V USA jsou koncentrační tábory na jižní hranici, policie beztrestně střílí děti na ulicích. Americký čtenář sám o sobě nic neví, ničemu nerozumí. Jedinou radostí je předstírat, že jsi plně poznal někoho jiného.

Neodpovídám na otázku, protože chci poukázat na to, že je problematická. Představuje amerického čtenáře jako empatického člověka, který dokáže přemýšlet nad rámec svých zkušeností. Ale tak tomu není. Velmi ráda bych do běloruštiny přeložila esej a rozhovor Jamese Baldwina. Pokud vím, dokument o něm Nejsem žádný tvůj negr neměl mezi běloruskými spisovateli a kritiky odezvu. Baldwinův postoj vůči bílému čtenáři, bílému novináři, mi připadá jako jediný správný.

OB: Máme se „přizpůsobit“ pravidlům hry? Jak můžeme najít rovnováhu: neztratit se a zároveň mít stále velkou šanci, že si nás někdo všimne?

VM: Neznám nic lepšího než pracovat – psát texty, číst poezii a zkoušet své pracovní verze textu v pokojích, na zahradách či na chodbách metra. Neexistují žádná pravidla hry – existuje systém, který pracuje s mladými autory, otáčí je správným směrem, a správná slova se pak objevují na stole, jako jídelní lístek. Já mám zároveň štěstí i smůlu, že jsem mimo tento systém. Co je ale nejdůležitější a co všem přeji, je mít přátele. Dobří přátelé vás nenechají se ztratit.

OB: Jak byste popsala stav moderního knižního trhu v Bělorusku? Je něco, čemu bychom se mohli v USA přiučit, a naopak – co můžeme my naučit Ameriku?

VM: Opravdu nemám ráda stranictví. Podle mého názoru, a k mé velké lítosti, stranictví jako forma zůstává s námi a tvoří náš knižní trh. Alherd Bacharevič letos stáhl svou knihu z nominace na Cenu Jerzyho Giedroyce. Já bych zrušila všechna ocenění. V naší literatuře se mluví o tom, kdo co obdrží a kdo komu něco dá nebo nedá. Chtěla bych, aby se všichni vrátili domů a nepřekáželi myšlenkám a jazyku.

Chtěla bych, aby se založily fondy na podporu naší kultury, kde by pracovali veselí lidé plní lásky k zázrakům, nezávislí lidé bez zkostnatělých představ o tradicích, povinnostech a slušnosti, lidé se smyslem pro humor. Aby se uskutečnila revoluce výuky ve škole a na univerzitách, aby se literatura stala úplně novým předmětem, jaký jsme dosud nestudovali.

Chtěla bych vidět dlouhé texty nikoli o feminismu obecně nebo o tom, co se má ukázat cizincům v Minsku, ale úvahy a diskuse o všem, co se děje v naší kulturní oblasti: o knihách, divadle, hudbě, filmu. Nemá to ale být z pohledu naší evropské povahy. Evropa je koloniální. V bývalých koloniích musíme vidět výchozí bod. Jen pokud spojíme svůj hlas s jejich hlasy, zbytek světa si nás všimne a bude nám naslouchat. Ne Anglie, ale Irsko a Indie. Ne Francie, ale Martinik a Maroko.

Nechci, aby to všechno psali inteligentní lidé, ale lidé přemýšliví, ne tací, kteří vědí, ale tací, kteří hledají. Aby se o nové sbírce básní psalo ne z pohledu sovětské učitelky, ale jinak – z pohledu osobnosti, které se něco odhalilo, která viděla záblesk a nyní nám pomáhá dívat se směrem k tomuto záblesku, vysvětluje, jak spojit hvězdy do souhvězdí významů.

Máme vynikající vydavatele, kteří velmi tvrdě a namáhavě pracují na krásných knihách nových, ale i slavných spisovatelů. Je hezké držet tyto knihy v rukou, je hezké jít do knihkupectví Logvinau a podívat se do regálů; kniha – to je ta pravá cena za to, co hledáš, za to, že se ptáš, že nevěříš. Všechny školní, vysokoškolské a okresní knihovny musejí tyto knihy zakoupit.

Nesmíme trestat děti, ale číst společně s nimi. Musíme vodit děti do knihkupectví tak, jak nás vodí do „zábavních center“.

 

Originál: Bubič, Olga. „Ja by litěraturnye premii v Belarusi poka ubrala, čtoby vse razošlis po domam i ně mešali dyšať mysljam i jazyku“. Bělarusskij žurnal 17. srpna 2019. http://journalby.com/news/valzhyna-mort-ya-literaturnye-premii-v-belarusi-poka-ubrala-chtoby-vse-razoshlis-po-domam-i-ne. Citováno 29. června 2020.

Zpět na číslo