Klára Soukupová
Stefánsson, Jón Kalman. Tvá nepřítomnost je tmou.
Z islandského originálu Fjarvera þín er myrkur (2020) přeložila Lenka Zimmermannová.
1. vydání. Praha: Dybbuk, 2022. 376 stran.
Tvá nepřítomnost je tmou je kniha o smutku, jenž provází události plné něhy, naplnění a lásky. Takové události mění lidské osudy, vzpírají se zavedenému chodu věcí, ubližují druhým, a přece v sobě mají světlo nevinnosti.
Ze začátku románu se zdá, že půjde o příběh hrdiny se ztrátou paměti. Ten se zčistajasna objeví u hřbitova na islandském venkově, postupně se však ukazuje, že tato narativní rovina je pouze záminkou pro inovativně podané rozmáchlé vyprávění. Bezejmenný vypravěč zřejmě uzavřel smlouvu s ďáblem, aby mohl podat objektivní příběh minulých dějů na Nesu („měl ses probudit zcela zbavený paměti ve zdejším kostele, takže ani ty sám, ani tvoje vzpomínky, ani tvůj život by nepřekážely a nezabarvovaly to, co jsi měl vylíčit,“ 345). S touhou nalézt vlastní identitu zprvu pátrá po osudech lidí, které potkává, posléze zažívá jakési osvícení či návaly příběhů z minulosti, kterou je třeba zaznamenat, aby nebyla zapomenuta.
Za touto tajemnou schopností na hranici fantastična stojí potřeba ospravedlnit vševědoucnost vypravěče, který nestojí nad postavami, ale je součástí jejich světa, a jeho znalosti by tedy měly být ohraničené jeho vědomím. Zároveň vypravěč kvůli ztrátě paměti neví nic a informace získává rozhovory a otázkami. Jeho perspektiva je tedy subjektivně omezená a současně omnipotentní, neboť sám o sobě o lidech z fjordu neví, ale coby zprostředkovatel příběhu zná (respektive postupně poznává) i jejich nejtajnější pohnutky.
Přepínání mezi oběma polohami je v románu reflektováno, komentuje ho buď vypravěč sám, nebo jeho mefistofelský, temně subverzivní souputník. Proud vyprávění, který se z vypravěče řine, začíná být navíc postupně zpochybňován; určité odstíny se ukazují až po čase, jako by byly dříve zamlčovány, a události tedy chyběla pointa. Přesto jde spíše o nabalování a obohacování než zaplňování chybějícího, protože perspektivy některých postav lze přidat až poté, co známe jejich osudy. Přetržité a ironizované vyprávění nicméně nevede k roztříštěnosti, ale naopak k vyvolávání zvědavosti a touhy po katarzním rozřešení líčených osudů. Stefánssonova kniha tak představuje postmoderní způsob vyprávění, které už není možné podávat pouze z jednoho autoritativního pohledu – zpochybňuje dříve vyslovené fakty doplněním jiných, předvádí tytéž epizody v různém nasvícení, znevažuje patos velkých vyprávění jejich fragmentarizací, ironizuje abstraktní ideály, a přesto chce i nadále jako kdysi rapsódové, pěvci či pohádkáři vyprávět o lidských radostech a strastech, předávat inspirativní i zavrženíhodné myšlenky, uchovat příběhy šťastných i tragických setkání, aby se nepropadly do tmy zapomnění. Titul románu tak odkazuje jak k nenaplněným vztahům postav, kterým z různých důvodů nebylo dopřáno být spolu, tak k reflektovanému vyprávění samému.
To sleduje minulost rodin v jednom islandském fjordu. Opakovanými motivy je touha po vzdělání (Gudríd, Harald), která je potlačena odpovědností k rodinné tradici a statku, a obhajoba iracionální lásky, jež postavy dovádí buď k tragickému rozporu, nebo k vykročení za hranice svazujících konvencí. Vypravěč pátrá po osudových událostech, které ovlivňují život dalších postav, dětí a manželů, ale jako by mohly určovat i jejich charakter: „vypráví mi o žalostné struně, kterou má v sobě Eirík a která zvučela v Pállovi, dokonce trochu i ve Skúlim, (…). Tatáž struna silně zvučela (…) v Eiríkově prababičce Gudríd.“ (175) Text románu doprovází rodokmeny postav, které jsou však nešťastně umístěny na začátku knihy. Pro toho, kdo si je pročte v úvodu, se však ztratí některá překvapivá zjištění, která by správně měla z přerývavého a tápavého vyprávění postupně vyplynout (nemanželské děti, nevěra, sourozenství, tajená sexuální orientace).
Ukočírovat tento zalidněný svět šesti generací není jednoduché, obzvlášť když vypravěč skáče mezi časovými rovinami a nechává postavy procházet napříč dobami. „Teď“ se někdy vztahuje k času vyprávění – přítomnosti pocovidových let – a vyprávěnému zároveň. Dochází k přepínáním mezi postavami, perspektivami, neznačená přímá řeč se střídá se samomluvou. Klubko postav se tak postupem času sice rozmotává, ale současně se rozmývá jejich specifičnost a ukotvenost, protože všechny existují naráz ve vypravěčových vizích. Osoby z různých dob se nejen vyskytují ve vyprávění vedle sebe, prožívají tytéž emoce, ale navíc je propojuje vina, selhání, překročení hranic a stesk, které – dalo by se říci – jsou stejné napříč staletími.
Zvláštní rovinu příběhu představuje hudba, kterou postavy poslouchají nebo hrají. Skladby (jejichž seznam – od Bacha přes Satieho, Beatles, Toma Waitse až po současný rap – je ostatně uveden v závěru knihy) jako by doplňovaly dění, tvořily jeho soundtrack. Někdy o nich lidé explicitně mluví, jindy jako by dokreslovaly situaci, „přesně se do ní hodily“, až se to blíží hranici kýčovitého melodramatu. Ale jsou to písně v textu, zvuk jen evokují.
Příběh vyprávění je potom sklenut tradiční figurou setkání, na kterém se objeví všechny důležité postavy. Stefánsson se vyhýbá klišé tím, že osoby na scénu uvádí postupně, rozkrývá pozadí jejich motivací k návštěvě fjordu i jejich vztahy s ostatními, že až do konce není jasné, kdo všechno se na oslavě objeví. I tak to působí trochu násilně – páry se zkompletují, přísliby se naplní, otázky vyjasní. Od začátku melancholicky vedený příběh tak končí ve stylu „všechno dobře dopadlo“. Naděje je sice ve všech osudech ztajeně přítomná, ale tento obrat neodpovídá celkovému charakteru vyprávění. Tato líbivá rovina je v románu přítomna i množstvím roztroušených mouder: „Je možné, že žádný celistvý obraz neexistuje. Třeba náš život není než střepy“ (39); „Osudy – vytváříme je tím, že žijeme. Jsou tkaninou bohů. Nebo střela náhody vystřelená naslepo.“ (173) Tvá nepřítomnost je tmou se tak mnohdy pohybuje na hranici kýče. Oproti ostatním rovinám nejsou tyto fráze vypravěčem reflektovány a shazovány. Působí pak jako úlitba nezkušenému čtenáři za komplikovanost vyprávění – když už mu ony milostné tragédie nepředloží v celku a s jasným závěrem, nabídne mu alespoň trochu té severské meditace o lidském údělu.
Standardní, až ohraný příběh osudového setkání muže a ženy přerušují vstupy ze současnosti. Díky tomu líčení jejich vnitřních bojů, emocí a myšlenek nesklouzne do úplné nudy, i když se oddalované a různě zprostředkovávané vyprávění o minulosti zakládajících osob táhne. Na druhou stranu ani pasáže z přítomnosti, v nichž postavy působí jako figurky bez psychologizace a plastického vykreslení, nemají tolik působivosti, aby v rozsáhlém románu udržely napětí. Až jejich dovedně zvládnutá kombinace, funkční přerušování a překvapivé navazování, kontrast života 19. století a naší doby a současně jejich zrcadlení z románu dělají funkční celek, který sice na některých místech – kde se příliš noří do jednotlivých srdceryvných osudů, opakuje už řečené nebo zbytečně popisuje dávno tušené – ztrácí tah, ale ve výsledku působí promyšleně a emočně efektně.