Klára Soukupová
Woolfová, Virginia. Plavba.
Z anglického originálu The Voyage Out (1915) přeložila Zuzana Mayerová.
1. vydání. Praha: Odeon, 2023. 488 stran.
Překladatelka Zuzana Mayerová po povídkách (vyšly v souborech Smyčcový kvartet, č. 1982; Strašidelný dům, č. 2006) a románu Roky (1937, č. 2021), za nějž získala Cenu Josefa Jungmanna, přeložila další dílo Virginie Woolf – její první román Plavba (1915), v němž manželé Ambroseovi odjíždějí na zimu z Londýna do Jižní Ameriky a berou s sebou do horské vily i svou neteř Rachel.
Mladá autorka na románu pracovala několik let a text ještě odpovídá standardním vyprávěcím normám koherentního příběhu s autonomními postavami a jasným dějem a nevykazuje znaky modernistické originality, přesto v mnoha ohledech předjímá styl a zacházení s jazykem, jimiž se Woolf proslavila. Děj se odvíjí v rozplývavé atmosféře a důležitější než vystižení prostředí zaoceánské lodi nebo Jižní Ameriky jsou domněnky, tušení, pochyby postav a jejich (leckdy marná) snaha o slovní postižení vnitřního stavu, který právě prožívají. O těch nejpodstatnějších věcech je zbytečné diskutovat, prostě se konstatují: „Jsme spolu šťastní.“ (…) „Miluju tě a ty miluješ mě.“ (354)
Tato prohlášení, jež zaznívají pouze na utvrzení již platné situace, jsou stavěna do kontrastu s banálními hovory v salónech či při odpoledním čaji. Tato „duchaplná konverzace“ klouže po povrchu množství témat a vede se jen proto, aby se přehlušilo ticho, a přesto o mluvčích mnohé vypovídá. Rozhovory postav i vypravěčské komentáře často krouží kolem rozdílu mezi mužem a ženou, kolem otázek, zda se dívka vyrovná chlapci a naopak, v čem spočívá mužskost a ženskost či zda jsou manželky na mužích závislé. Mnohé ženské postavy Plavby se vyznačují houževnatostí, energičností a samostatností – paní Thornburyová by si přála být pilotem, Evelyn plánuje cestu do Moskvy a chystá se založit spolek, paní Allanová sepisuje pojednání o klasicích anglické literatury. Proti nim pak stojí ješitní muži, kteří bez okolků pronášejí komicky mizogynní výroky: „Jste nekonečně jednodušší než já. To jsou všechny ženy, pochopitelně.“ (266) – „‚Obdiv a respekt, které mužům prokazují i velmi vzdělané a schopné ženy,‘ pokračoval. ‚Zřejmě máme nad vámi stejnou moc, s jakou ovládáme koně.‘“ (272) Nerovné postavení Woolf zobrazuje jako společensky standardní, avšak s ironickým podtónem – tím tyto situace zdůrazňuje a činí je křečovitě nápadné.
Opakovaně se tematizuje nedostatečné vzdělávání žen. I proto hrají v románu podstatnou roli samotné knihy. Lidé o nich hovoří, půjčují si je, hádají se o nich. Rachel nemá ráda Jane Austen, Richard Dalloway jí doporučuje Promluvu k Francouzské revoluci Edmunda Burkeho, Hirst Gibbonův Úpadek a pád římské říše, v knihovně se nachází Balzac i Ibsen, paní Flushingová čte během mše Sapfó, Terence předčítá Miltona. Literatura postavy obklopuje a je zásadní součástí jejich života – Ridley překládá z řečtiny Pindara, paní Allenová píše o anglickém písemnictví od Béowulfa k Browningovi, Terence sbírá inspiraci k románu o mlčení, z Anglie přicházejí dopisy a Timesy. To, jakou knihu člověk čte, ho situuje do určitého kulturního a hodnotového pole a současně je četba vnímána jako způsob utváření a modelování nezralých osobností.
Hlavním tématem románu se brzy ukazuje být nikoli plavba samotná, cestování a objevování nových končin, ale duševní vývoj Rachel. Ta se z nejisté, zmatené a manipulovatelné nedospělé dívky mění v druhé polovině vyprávění v samostatně uvažující snivou mladou ženu zavrhující faleš. Nehotovost Rachel, právě jako nejistota či žárlivost u mladých mužů opodstatňují množství introspektivních pasáží, v nichž si postavy ujasňují smysl určitých gest či výroků, zkoumají vlastní pocity – „Nedokázala už přeskakovat mezi různými myšlenkami a rozhodla se vyřešit tu nejnaléhavější, což mělo za následek, že vzrušenou náladu vystřídala melancholie.“ (226) – nebo uvažují o svých rozhodnutích či vztazích k ostatním.
Rachel na začátku plavby obdivovala blazeovaný pár Dallowayových, jenž s nimi strávil několik dní na palubě, v kontaktu s dalšími lidmi z hotelu na pobřeží a pod vlivem rázné Helen si však tříbí názory a objevuje své nitro. Zamiluje se do Terence Heweta, ten její city opětuje a po drobných peripetiích si uvědomují, že chtějí strávit zbytek života po boku toho druhého. Woolf zde v popisech nedorozumění, náhodných setkání či pokryteckých hovorů a staromilských doporučení navazuje na Jane Austen, nicméně vyhýbá se explicitní tematizaci financí a majetkových poměrů, které by sňatku bránily.
Nedlouho po zasnoubení však Rachel rozbolí hlava, dostane horečku a po dvou týdnech blouznění a nedostatečné lékařské péče zemře. Její smrt přichází bezdůvodně, nemůže být v příběhu vykládána jako trest za přílišné štěstí, jako memento mori ani coby standardní poeovská figura náhlého úmrtí mladé krásné dívky. Právě bezsmyslnost tohoto vyústění (do jisté míry předjímající smrt paní Ramsayové v novele K majáku), jež není vyhrocenou pointou vyprávění, představuje „woolfovské“ spekulativní pojetí života, jejž nelze svázat plány ani konvenčním během událostí. Stejně jako se Rachel na výletě na vyhlídku náhodou setkává s Terencem, setkává se později se smrtí.
Rachel [1] se ukazuje být svorníkem všech postav, takže její smrt v románu způsobuje zřetelnou průrvu. Ostatní se vztahují k její nepřítomnosti, důvodu nemoci i důsledkům úmrtí. Pro jedny byli Terence s Rachel zrcadlovým obrazem osudové lásky, pro jiné symbolem energického mládí nastupující generace, pro další nehotové formující se osobnosti. Tragický zásah do života anglické společnosti v Jižní Americe proto působí o to drtivěji, jakkoli je v závěru ironizovaně překryt banálními hotelovými konverzacemi.
Slzy Helen Ambroseové na začátku i na konci románu staví paralelu mezi dvěma událostmi; Rachel se připodobňuje k Heleniným dětem, které zanechala v Anglii, a postava mladé ženy těsně před smrtí tak získává znaky čisté a nekomplikované, a proto zranitelné dívenky. Adekvátně k tomuto závěrečnému skonu se děj po Rachelině smrti nevrací do domu na kopci, ale zůstává v povrchnosti hotelu. Helen a jejího manžela ani kapitána Vinraceho, tedy postavy, které utvářely první část knihy, už nepotkáme, jako by byly součástí zmizelého světa, spojeného s Rachel. Originální titul The Voyage Out tak znamená spíše „odplutí“, „cestu pryč“.
Plavba sice nedosahuje kvalit autorčiných pozdějších modernistických textů, díky ní však můžeme sledovat, jak se Woolf odkláněla od klasického románového vyprávění a jakými cestami mířila k Paní Dallowayové (1925, č. 1975), K majáku (1927, č. 1965) nebo k Vlnám (1931, č. 1997).
Poznámky:
1. Jméno postavy odkazuje nejen na původní význam v hebrejštině („ovce“), vysvětlující její poddajnou povahu, ale i na starozákonní Ráchel, která zemřela (při porodu syna Benjamina) na cestě do Betléma, tedy těsně před dosažením určitého symbolického bodu obratu. [Zpět]