Rozhovor s Violou Parente-Čapkovou vedla Silvie Mitlenerová

Literatuře se hojně věnuje tematický esej, v rozhovoru s profesorkou finské literatury a překladatelkou Violou Parente-Čapkovou se proto věnujeme více sociologickému a historickému pozadí migrace. Kdo přichází do Finska, a kdo z něj naopak odchází? Kde se vzalo vyzdvihované finské školství – a je tak dobrá škola díky Finům, nebo Finové díky škole? Na závěr ještě přidáváme tip pro ty, kteří by se chtěli zapojit do finského literárního kroužku.

 

Silvie Mitlenerová: Toto číslo Plavu se věnuje současné migrační literatuře, proto ani v rozhovoru bych se neobracela hluboko do minulosti, ale spíš se zaměřila na 20. století a poslední léta. Po druhé světové válce z Finska hodně lidí odešlo – do jiných koutů Skandinávie, ale i dál na Západ. Jak se situace vyvíjela po rozpadu SSSR a jak je to dnes? Lidé spíš ubývají, nebo přibývají?

Viola Parente-Čapková: Co se týče migrace, hlavně imigrace, byl vývoj ve Finsku v posledních desetiletích pestrý ve srovnání s několika poválečnými desetiletími před rozpadem SSSR. V prvních desetiletích po válce splácelo Finsko válečné reparace, bylo spíš chudé a nebylo pro nikoho moc atraktivní. Naopak, jak říkáte, z Finska lidé spíše odcházeli, hlavně za prací do Švédska. Až koncem sedmdesátých let a během let osmdesátých se situace změnila, ve Finsku začala prosperita a mnozí, kdo odtamtud dřív odešli, se vraceli. V téže době začali do Finska přicházet uprchlíci, především z Chile a Vietnamu, nejednalo se však o žádná velká množství. Politické emigranty ze zemí okupovaných Sovětským svazem Finsko nepřijímalo díky své politice takzvané aktivní neutrality a „přátelství a spolupráce se SSSR“.

V letech devadesátých do Finska směřovali především uprchlíci před válečnými konflikty v Somálsku; somálská menšina je jednou z nejvýznamnějších, které ve Finsku vznikly v posledních desetiletích. Také z bývalé Jugoslávie, především z Kosova a z Bosny, se do Finska před válkou uchýlily tisíce lidí. Po rozpadu SSSR přišlo do Finska za prací mnoho Estonců i lidí z jiných částí bývalého Sovětského svazu, především z Ruska. Vztah k Rusku a ruské menšině by samozřejmě vyžadoval samostatný rozhovor; jeden z projektů, které jsem v poslední době vedla, se věnoval mimo jiné recepci rusky píšících autorek ve Finsku a jeho výsledky byly velmi zajímavé i v obecnějším rámci vztahů Finů k Rusku.

Zvláštní skupinu přistěhovalců devadesátých let tvořili Ingrijci neboli ingrijští Finové, potomci finských obyvatel z Ingrie, území na jihu Karelské šíje a na východě Baltského regionu. Ingrie připadla po Velké říjnové socialistické revoluci, respektive po Tartuské mírové smlouvě, Sovětskému svazu a byla násilně porušťována, podobně jako části Karélie. Mnoho Ingrijců bylo vězněno, pronásledováno a deportováno na Sibiř, ale mnozí si i přes kruté represe zachovali finskou identitu. Začátkem devadesátých let poskytl finský prezident Koivisto Ingrijcům možnost přestěhovat se do Finska v rámci statusu „navrátilců“. Přijetí bylo rozporuplné, stejně jako u Karelů evakuovaných do Finska po sovětské okupaci Karélie. Mnoho Finů je považovalo za Rusy, což se Ingrijcům, v SSSR pronásledovaným za udržování finských zvyklostí a luterského vyznání, jevilo jako hořká ironie.

Při migrační vlně po roce 2015 tvořili nejvyšší procento příchozích Iráčané a Afghánci. V současné době roste počet těch, kdo se do Finska z různých zemí stěhují za studiem či za prací. Podobně jako v mnoha jiných evropských zemích, finská populace stárne a například ve zdravotnictví je zoufalý nedostatek personálu. Finské instituce se pokoušejí motivovat přistěhovalectví tak, aby jim tento problém pomohlo řešit.

SM: Mění se v čase postoj Finů k přistěhovalcům? Velký zlom zřejmě znamenal začátek války na Ukrajině, ale jak se mění nálady například za posledních deset nebo dvacet let?

VPČ: To je složitá a velmi široká otázka. Záleží na tom, o jaké skupině obyvatelstva mluvíme, ať už v souvislosti s přistěhovalci, tak v souvislosti s tím, jak se na ně ve Finsku reaguje. Z výše udaných důvodů bylo obyvatelstvo ve Finsku dlouho velmi homogenní — a ve srovnání s mnoha jinými zeměmi stále je — a nedůvěra vůči všemu „cizímu“ byla celkově velmi silná. To se samozřejmě do značné míry změnilo, především v hlavním městě a (na finské poměry) větších městech v jižnějších částech země, jako jsou Tampere a Turku. Ovšem jako všude jinde, mezi příchozími jsou různé hierarchie: jinak jsou vnímáni lidé, kteří přicházejí do Finska ze západního světa, jinak váleční uprchlíci. Slovo „imigrant“, „přistěhovalec“ má samozřejmě negativní nádech a používá se především k označování uprchlíků, žadatelů o azyl a příchozích z „chudších“ zemí. Výmluvně to naznačuje citát, který si zvolila jako název své disertace kolegyně Hanna-Leena Nissilä (nyní Määttä) z Univerzity v Oulu: „Slovo imigrant má trochu hořkou příchuť.“ její práce se věnuje procesu, během kterého začíná kultura, především literatura Finska v posledních desetiletích překračovat hranice, jak státní a jazykové, tak mnohé jiné, a sleduje finskou recepci této různým způsobem „přeshraniční“ literatury. Je samozřejmé, že literatura, stejně jako veškerá lidská činnost, byla vždycky přeshraniční a velmi často mezinárodní či nadnárodní. Až dědictví 19. století v podobě škatulkování literatur na „národní“ způsobilo, že v daných kategoriích uvažujeme a vše, co se jim vymyká, považujeme za anomálii, místo aby tomu bylo naopak.

Skvělou a vtipnou satiru na stereotypizace přistěhovalců a cizinců ve Finsku nabízí vynikající povídka Alexandry Salmela To pravé, skutečné, imigrantské blues [1]. Salmela naráží ve své povídce na předsudky a stereotypizace příznačné pro pravicověji orientované vrstvy společnosti, ale i na naivní exotizaci a využívání přistěhovalců k agendě levicových intelektuálů, případně politiků. Takže přístup k jednotlivým skupinám přistěhovalců je ve Finsku opravdu velmi pestrý a je těžké cokoliv zobecňovat. Je ovšem bohužel pravda, že finská společnost je v poslední době v této otázce daleko polarizovanější a ochota k dialogu se občas na obou stranách úplně vytrácí. I ve Finsku sílí bohužel v poslední době populistická hnutí, která propagují homogenní finství, aniž mají představu o tom, co by to přesně mělo znamenat, a otevřeně hájí myšlenky, které lze označit za rasistické. O rasismu se v poslední době debatovalo ve finských médiích velmi intenzivně. Potíž je v tom, že ve finských institucích je ve vyšších pozicích stále mizivé procento představitelů minorit, těch historických i těch nových. Například v kulturních institucích má většina představitelů menšin stále pocit, že slouží jako „tokeny“ a exotické koření a že většina rozhovorů je stále „o nich bez nich“.

V poslední době sílí také snahy zviditelnit novým způsobem nejen marginalizaci přistěhovalců posledních desetiletí, ale i tradičních finských menšin, od sámské po romskou. Příslušníci těchto menšin pociťují často jako absurdní, když se v souvislosti s jinakostí, kulturní rozmanitostí a pluralitou zmiňují jen lidé, kteří do Finska začali přicházet v devadesátých letech. Na druhou stranu má každá menšina, historická i „nová“, své vlastní specifické zájmy i agendu a většinou necítí žádnou afinitu s ostatními skupinami, které se vymezují nebo jsou bez vlastního přičinění vymezovány vůči většinovému obyvatelstvu, to jest finsky mluvícím Finům.

SM: Co podle vás přitahuje imigranty do Finska, chladné a tmavé země na severu s málo srozumitelným jazykem?

VPČ: „Málo srozumitelný jazyk“ – to je hezká a vtipná formulace. Každý jazyk je srozumitelný pro ty, kteří mu rozumějí, a nesrozumitelný pro ty, kdo mu nerozumějí. Je čeština srozumitelná? Jak pro koho. Finština má kolem sebe auru „obtížnosti“, protože nepatří mezi indoevropské jazyky, jimiž mluví většina Evropanů. Finsky mluvící Finy to na jednu stranu izoluje, například v rámci spolupráce mezi severskými zeměmi, kde si představitelé ostatních států vesměs — i když ne vždycky — mezi sebou rozumějí. Na druhé straně se sami Finové často účastní mytizace vlastního jazyka („finština je tak těžká, žádný cizinec se ji nemůže naučit“), což ovšem dělají hojně i Češi a mluvčí jiných „málo srozumitelných“ jazyků.

Co přitahuje imigranty do Finska, to je komplikovaná otázka. V posledních desetiletích to byla samozřejmě hospodářská prosperita a severský sociální stát. Ten se ovšem už nějakou dobu hroutí a většina kroků současné vlády tomu dále napomáhá. Příchozím, kteří si mohou vybírat, kam se chtějí přestěhovat či přistěhovat, a zajímají je kulturní specifika, může imponovat atmosféra rovnoprávnosti, která má ve Finsku dlouhou tradici. Je to samozřejmě i genderová rovnoprávnost, která navíc není sešněrovaná bipolární koncepcí dvou pohlaví, ale především v poslední době akcentuje pluralitu. Z chvály finského školství se stalo téměř klišé a celá ta debata je hodně zajímavá. Lidé mimo Finsko se často ptají, v čem je tajemství úspěchu finské školy. Tajemství je v tom, že žádné konkrétní tajemství nebo recept neexistuje. Finská škola je odrazem toho nejlepšího ve finském vztahu k životu a ke světu. Nenásilí, trpělivost, metoda „všechno po dobrém“, úcta k životu ve všech podobách neboli ekologičnost v širokém slova smyslu — abychom se vyhnuli stereotypnímu tvrzení, že Finové mají blízko k přírodě –, již zmíněná rovnoprávnost a absence autoritářského přístupu a striktních hierarchií neboli přístup k dítěti jako k rovnocennému partnerovi – v tom všem odráží finské školství své okolí. To znamená, že se to dá jen těžko přenést do společnosti, kde děti vidí kolem sebe pravý opak. Aby to všechno neznělo příliš vzletně (i když proč ne, ono to do značné míry vzletné opravdu je), musíme samozřejmě zdůraznit, že tento styl se ve finském školství rozšířil a zavedl v době, kdy Finsko hospodářsky prosperovalo, tedy koncem sedmdesátých a především v osmdesátých letech 20. století. Tehdy byly ekonomické prostředky na ocenění učitelů, takže učitelství se stalo atraktivním povoláním. Teď se bohužel zdá, že i toto se mění… ale ve srovnání s většinou ostatních zemí je na tom Finsko stále ještě velmi dobře.

SM: Jak se vy cítíte jako přistěhovalkyně do Finska? Jaké byly vaše začátky?

VPČ: Nevím, co vlastně byly ty začátky… Trávila jsem ve Finsku delší časové úseky už za studií a po nich, v rámci postgraduálního studia a výměnných pobytů. Takže když mě oslovila starší kolegyně, profesorka na Univerzitě v Turku, abych se účastnila konkurzu na odbornou asistenturu na oboru finské literatury, byla jsem ve Finsku už napůl jako doma, měla jsem tam blízké přátele a kolegy. A samozřejmě jsem uměla jazyk a znala jsem finskou kulturu. Takže můj případ je asi dost netypický, navíc jsem měla velké štěstí právě na ty přátele, kolegy a rodinné zázemí, kde s manželem sdílíme zájem o jazyk a literaturu. Vím ale, že to může být samozřejmě úplně jinak, když člověk přijde do země, kde je pro něho všechno úplně cizí. Pokouším se zúročit svou schopnost „dvojího pohledu“ na finskou společnost — pohled cizince, kterým samozřejmě v mnohém zůstávám a zůstanu, a zároveň pohled někoho, kdo ve Finsku už přes dvacet let žije a je „doma“ ve finské kultuře — ve své profesní činnosti. Nejkonkrétněji je to patrné v projektu, ve kterém vyvíjíme metody výuky finského jazyka pro pokročilé prostřednictvím čtenářských kroužků [2]. Čteme a debatujeme o literárních textech, které pojednávají o těch výše zmíněných devízách či aspektech finství, jako je rovnoprávnost, vztah k přírodě či jazyková i jiná identita. Vybíráme texty, kde je způsob traktování těchto témat co nejpolemičtější, což je typické pro dobrou literaturu. Náš tým se skládá z rodilých i nerodilých mluvčí finštiny – kromě mě a několika finských kolegyň do něj patří Lenka Fárová z oddělení finských studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy i zmíněná Alexandra Salmela, která vede dílny tvůrčího psaní. Poznání, že tato autorka, která se finsky naučila až jako dospělá, sklízí významné literární ceny za díla ve finštině, je pro naše účastníky to nejlepší povzbuzení.

 

Viola Parente-Čapková

Viola Parente-Čapková (* 1966, Praha) je profesorkou finské literatury na Univerzitě v Turku a docentkou teorie literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Její specializací je finská literatura v komparativním rámci, především literatura přelomu 19. a 20. století, ale i literatura současná, literatura psaná ženami, genderová literární kritika, postkoloniální literární studia, digitální humanitní vědy, dějiny literatury a literární recepce. Překládá poezii i prózu. Mezi publikace z poslední doby patří Nordic Literature of Decadence (Severská dekadentní literatura, ed. spolu s P. Lyytikäinen, R. Rossi a M. Hinrikus, 2020) a The Politics of Literary History (Politika dějin literatury, ed. s L. Steinby, B. Kalančsem a M. Oshukovem, v tisku).

 

Silvie Mitlenerová

Silvie Mitlenerová (* 1987, Mladá Boleslav) vystudovala anglistiku-amerikanistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Žije v Liberci a živí se literárním překladem – přeložila například romány Temná komora (2018) nebo Queenie (2021). S Jaroslavem Olšou, jr. sestavila antologii českých překladů filipínských povídek Kuřata v hadí kleci (2020). V redakci Plavu působí od roku 2008, je rovněž členkou Obce překladatelů.

 

Poznámky:

1. Překlad vyšel v Plavu 3/2014Humor na severu. (Pozn. red.) [Zpět]
2. https://tuntemattomalla-paahan.com/ (Pozn. red.) [Zpět]

Zpět na číslo