Luděk Korbel
Snad každý učitel literatury zauvažoval někdy nad tím, jak se výběr z knih, které představuje svým studentům, protíná s tím, co čtou ve volném čase, co je baví, co je zajímá, a jaký obraz o literatuře se prostřednictvím něj studentům vyjevuje. A mimo pochybností nad tím, zda a jak je ten daný výběr platný, se určitě zaobíral i tím, zda tato díla umí předat v míře, která by jim (studentům i dílům) náležela.
Dostalo se mi příležitosti na jednom nevelkém venkovském gymnáziu sestavit seznam k maturitní četbě. Jak už to bývá, nešlo o velkorysou nabídku podílet se na koncepci výuky dané školy, ale něco ve smyslu: „Dělej si to, jak chceš, je to tvá třída, tvá zodpovědnost.“ Za tímto ledabylým svolením se ale otevřela možnost přemýšlet nad díly, s kterými by se studenti mohli setkat; možnost definovat si s nimi, co vše svět literatury může nabídnout. Připomněly se mi i kilometry papíru, které byly takovými diskusemi nad školními kánony v nedávné době popsány. Snad dílem kvůli přezíravosti a bezcílnosti, které je provázely, nakonec zcela utichly, ostatně jako reforma středního vzdělávání sama. Současně s vědomím, že jakákoliv povinná četba má schopnost formovat čtenářský zážitek i negativně, se mi ale postupně vyjevovala příležitost zahrnout do seznamu četby díla, o nichž bych si se studenty povídal rád.
A to byl vlastně hlavní důvod, proč jsem se začal poohlížet po té či oné knize. Snadno by se na obranu jakékoliv snahy po změně dala povolat z různých studijních institucí kvanta seznamů, na něž jsou opakovaně pod dohledem sboroven a státu vepisována díla různé až roztodivné kvality bez mrknutí oka, bez kontextu. A mohl bych si říci, že pokud jsme po těch diskusích dospěli až sem, do bodu, kdy si nemálo studentů volí díla přesně tak, aby jimi dokázali nejsnáze odpovědět na předem dané otázky – otázky uzavřené jako celá tato hra na interpretaci (nikoliv náhodou se v maturitním zadání často objevuje příznačné slovo „zařaďte“, například do kontextu autorova díla, do skupiny, doby…), pak už si mohu dovolit učit téměř vše.
Ale v takovém lehkovážném jednání mi bránily přinejmenším dva argumenty. Jeden vyslovil můj známý, vysokoškolský pedagog, který se pozastavoval nad tím, jak jeho žena zvládne seznamovat gymnazisty například s antickou literaturou: vždyť tak rozsáhlému tématu nemůže do takové míry rozumět. A druhý, ne neobvyklý, zní, že každé dílo, bez ohledu na kvalitu, je klíčem k literatuře, a tedy lze učit téměř vše. I když s oběma nesouhlasím, nemohu je přejít. Tu ustavičnou pochybnost nad tím, co a jak učit, napříč tolika obdobími, kulturami, nelze obelstít; tu míru připravenosti, ale třebas i triviální fakt, že dnes neexistuje jediná trochu kloudná čítanka, kvalitní učební materiály, hodnotnější oborový časopis atd., třebas i proto, jak se vzdálil ten akademický svět od ostatních vzdělávacích stupňů. (A nejde jen o to, co učit, tomu se bezesporu věnují jednotlivé literární obory, ale mít neustále jako učitel nad každou knihou na mysli, jak na to.)
A přes to vše a s tímto vědomím mi začali přicházet na mysl díla i autoři, které bych si na tom seznamu představil lépe. Dílem proto, že se vzpouzejí, aby byl jejich obsah servírován jako oběd ve školní jídelně, ale především že mají co říci o tom, kde žijeme. K lepšímu zdůvodnění, co by se v „kánonu titulů z české a světové literatury k maturitě“, jak nadneseně zní jeho název, mělo objevit, jsem nedospěl. A zdaleka nejde o vkus či takzvané osobní preference – s chutí učím díla, která se mi osobně nemusí líbit, ale rád bych, aby o nich studenti věděli.
Cestoval jsem si v duchu nejprve střední Evropou, protože ty okruhy témat a textů by měly být koneckonců soustředné, směrem k nám domů. Moc by mě zajímalo, co by studenti říkali na takového Mirosława Nahacze, jehož Čáp a Lola (2005, č. 2009) patří mezi silné generační výpovědi, Dorotu Masłowskou či Andreje Stasiuka. Určitě by tam měli patřit slovenští, maďarští, rumunští autoři. Cestovat na jih by šlo s René Magrisem, a kolik má minulost společného s přítomností, lze poznat dobře na Balkáně, k čemuž si lze vzít do ruky třeba Dragana Velikiće, ale i Ivo Andriće. Když už ten literární oblouk dokončit, tak třeba v Lužici nebo Gdaňsku. Děl, která by na těch seznamech mohla být, by šlo vymyslet nemálo, na konkrétní třídu, pro dané studenty.
Od těch svých jsem se s jistým uspokojením dozvídal, že se o těchto knihách nedá na internetu „nic najít“, jejich obvyklé zdroje s univerzálními rozbory mlčely. Předem definované otázky se najednou nedaly tak snadno přiřazovat k hotovým odpovědím, jako je kontext doby, neboť daná díla ho teprve spoluvytvářejí.