Klára Machů
Věra Linhartová prochází českou literaturou jako autorka unikavá, již nelze uzavřít do jediného jazyka, žánru nebo místa. Osobní vzpomínku na ni sdílí prostřednictvím básně v próze Klára Machů. Vděk a úcta k autorčině tvorbě i její osobnosti se zde prolínají s úvahou o řeči a prostoru, v němž slova přetrvávají i za hranicí času.
„Smích potrvá tak dlouho neslyšen až z dění časem vzejde podoba.“
Prostor tvořený slovy
čas rytmizovaný souzvuky
Představuji si místnost prostou jako japonské obydlí – nízký stolek, futon, posuvné dveře vyplněné papírem, skrze který proudí zvláštní odstíny světla. Za stěnami je slyšet ztišené hlasy. Šeptání nad čaji.
Představuji si malý byt v Paříži nad rušnými křižovatkami, nad pekárnou s čerstvými bagetami. Vidím knihovnu, která v tom bytě tlumí hluk velkoměsta.
Představuji si čas jako sekvenci slov. Slova jsou jednoduchá, jednoho ducha, ale mnoha řečí. Zvolit si jiný jazyk je jako přejít z bytu v Paříži rovnou do japonské čajovny. Nebo se procházet podél řeky někde za Brnem, kde vane medově sytý vzduch vinných zahrádek. Tam, kde řečiště pramení i ústí, kde v kameni hryže proud… A řekou zní samé ou, hou. Louži pouhou lasturou v písku hloubí, odlévají v ní moře.
Jaká cizina? Jaká domovina? Místa jsou jako těla. Plná pachů, zvuků, záhybů, rozprostřenosti. Propojit se s nimi lze jen dočasně. Vždy jen dočasně.
Zatímco řeč zní napříč časy a místy, jako posvátná slabika, jako první slovo, jako dech.
Slova zesnulých nadále vytvářejí jedinečnou skutečnost.
Básně, eseje, překlady, prózy.
Někde tam stále je. Uchopitelná jen dočasně.
Madame…
… která mi na pohlednici z Paříže napsala, ať i nadále píšu po svém.
Autorka je básnířka.
Věra Linhartová: Ianus tří tváří. Akropolis, Praha 2014.
Autorem doprovodných koláží je Aleš Kauer.
