Ilustrace Alžběta Zemanová
Rozhovor s Esmeraldou Santiago vedla a z angličtiny přeložila Iva Fedačková
V New Yorku se Esmeraldě Santiago otevřely možnosti, jež by jí život na portorikánském venkově jen stěží mohl nabídnout. Spisovatelka se zde ale také musela naučit spoléhat především sama na sebe. Na autobiografii When I Was Puerto Rican (Když jsem byla Portoričanka, 1993) navazuje Almost a Woman (Téměř ženou, 1998), v níž zachycuje dospívání mezi povinnostmi doma a studiem na umělecké škole. Předposlední část čtyřdílného rozhovoru vykresluje období střetu portorikánské rodinné tradice s životem v americkém velkoměstě.
Iva Fedačková: V knize Almost a Woman opakovaně popisujete, jak vás rodinné povinnosti provázely i po příchodu do New Yorku. Jak se dospívající dívka vyrovnává s tím, že je nucena skloubit portorikánskou oddanost rodině s newyorským individualismem?
Esmeralda Santiago: Jelikož jsem byla nejstarší ze sourozenců, odpovědnost za rodinu mě provázela od nejranějšího dětství. Matka mi neustále opakovala, že musím jít ostatním příkladem, což vlastně trvá dodnes. Když jste nejstarší dítě ve velké rodině, vždycky si to nesete v sobě, zvlášť když je to ta první role, kterou vám rodiče svěří. Vedle odpovědnosti je v tom ale i určitý druh hrdosti, takže vás to nakonec donutí se buď vzbouřit, nebo se s tím ztotožnit. Já si velmi brzy ujasnila, které části téhle hry se zúčastním a kterou odmítnu. Rozhodně jsem nechtěla být svým sourozencům druhou matkou, takže jsem péči o ně elegantně delegovala na svou sestru Delsu. Moje matka si navíc moc přála mít ze mě typickou parádnici, protože sama taková byla a nikdy nevyšla z domu, aniž by vypadala dokonale, a to i v podmínkách, ve kterých jsme žili. Jenže já jsem byla spíš klučičí typ a strašně divoká, pořád jsem někde lítala, takže v tomto ohledu jsem se s jejími představami zcela minula. Přijala jsem však její poselství, že musím získat vzdělání, být ambiciózní, soutěživá a že svět je plný možností, které můžu využít, pokud budu chytrá a budu dávat pozor. Zbytek rodinných očekávání jsem nechala stranou. Tyto ambice pramenily z povahy obou mých rodičů, kteří byli nesmírně cílevědomí, jenže jim chyběly prostředky. Já však v New Yorku potřebné zázemí i příležitosti našla, nebo jsem si k nim dokázala vyšlapat cestu. Když jsem přenechala domácí práce sourozencům, získala jsem obrovské množství času na objevování světa. Moje sestry tehdy schytaly tu největší tíhu povinností, které měly správně patřit mně. Jsem jim za to nesmírně vděčná a dodnes jim to nezapomínám opakovat.
IF: Přestože jste z Portorika odjížděla proti své vůli a vnímala to jako odtržení od svých kořenů, v New Yorku jste našla příležitosti, o kterých nyní mluvíte. Kdy jste si začala uvědomovat, že New York nakonec není jen místem ztráty, ale také nových možností?
ES: Tohle uvažování jsem převzala hlavně od matky. U otce to bylo jinak, ten ve Spojených státech nikdy nežil, z politických důvodů to striktně odmítal. Maminka tam ale měla už celou svou rodinu. Navíc tam po těžké nehodě odvezla mého bratra, lékařům se podařilo zachránit jeho nohu a to bylo její největší přání, aby se uzdravil. Tahle zkušenost pro ni byla natolik silná a pozitivní, že už o tom nepřemýšlela jinak než takto: „Tady věci fungují. Budeme na místě, kde věci fungují.“ Když jsme se pak v New Yorku usadili, přidala se k tomu ještě její hrdost a říkala: „Z tohoto města se přece nevrátím domů jako poražená.“ Její uvažování sice nabralo trochu jiný směr, ale my děti už jsme v newyorském prostředí žily a přijaly jsme její poselství: všechno je možné, využij každou příležitost, získej vzdělání, buď průbojná a ambiciózní.
IF: Mluvíte o snaze nenechat se městem porazit a je zřejmé, že tak obrovské město člověka neustále podrobuje zkouškám. Jak jste tento tlak vnímala při svém příchodu?
ES: Ano, přesně tak to je. Pokud do místa, jako je New York, nepřijedete jen jako turista, ale usadíte se v něm, máte pocit, že vás vítá s otevřenou náručí. Je otevřené čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Když dostanete ve tři ráno hlad, vždycky najdete místo, kde se najíst. Zábavu si můžete najít v kteroukoliv denní i noční hodinu, pokud víte, kam jít. Takové prostředí vás vlastně nutí být vynalézaví a umět si poradit, chcete-li dosáhnout cílů, které jste si stanovili. Pokud ale člověk žádné nemá, může ho naopak zcela pohltit. Možností a voleb je v něm zkrátka až příliš.
IF: S tím souvisí i všudypřítomná konkurence. Nevstupujete na prázdné jeviště, ten prostor už dávno zaplňují tisíce dalších lidí se stejnou touhou uspět.
ES: A nejhorší je, že v tom obrovském anonymním davu vlastně ani nevíte, kdo vaše konkurence je. Brzy pochopíte, že soutěžit s ostatními nemá smysl, protože se vždycky najde někdo lepší. Ti, kteří v New Yorku zůstanou a uspějí, jsou obvykle lidé, kteří se s tímto tlakem naučili nejlépe pracovat. Mnoho lidí ale takové prostředí úplně semele. Vzdají se svých ambicí, snů i cílů, se kterými sem přišli, a pak rezignují a ze setrvačnosti prostě jen přežívají. Jiní se naopak vrátí do své rodné země a všechno, co se v New Yorku naučili, se pokusí přenést domů. Tím vlastně proměňují kulturu, z níž sami vzešli. Pamatuji si, že když jsem z New Yorku nakonec odjížděla, nemohla jsem se dočkat, až opustím Brooklyn. Nemluvím o Manhattanu, ten jsem milovala a tamní způsob života mi naprosto uhranul. Ale tehdejší Brooklyn pro mě znamenal neustálý pocit ohrožení a nebezpečí. Dnes je to samozřejmě úplně jiné místo, protože prošel gentrifikací. Tehdy to ale bylo odlišné a já i moje rodina jsme tam zažili opravdu příšerné věci. Měla jsem obrovské štěstí, že jsem se řadě dalších nakonec vyhnula. Jenže lidem, na kterých mi záleželo, se děly běžně. A jak se máte s něčím takovým vyrovnat? Necháte se strachem ochromit a už nikdy nevytáhnete paty z bytu? Nebo začnete nenávidět celý svět a útočit na všechno kolem sebe? Už ve velmi raném věku jsem se musela rozhodnout, jak budu na svět kolem sebe reagovat. Zatímco v Macúnu mě lidi v komunitě hlídali a starali se o mě, v New Yorku už ne, protože máma musela zvládnout dalších deset dětí, takže ani ona mě chránit nemohla. V některých ohledech mě to přinutilo dospět neuvěřitelně rychle, ale v jiných jsem byla neskutečně naivní. Na první rande jsem šla až v jednadvaceti letech. Není tedy divu, že jsem se zamilovala do svého tureckého milence. Byl to první muž, který mi věnoval opravdovou pozornost a dal mi to, po čem jako mladá žena přirozeně toužíte a co od druhého potřebujete. Znalost pravidel ulice mi tedy sloužila výhradně k fyzickému přežití, po citové stránce jsem zůstávala pozadu a trvalo mi roky, než jsem to dohnala. V něčem byl ale život v New Yorku neskutečně vzrušující. Poprvé v životě jsem tam například na ulici spatřila ženu v sárí a poté jsem dokonce strávila roky v ášramu jako tanečnice indického klasického tance. Něco takového by doma na venkově bylo naprosto nepředstavitelné a přesně v tom spočívala ta fascinující otevřenost města.
Ukázka ze závěru knihy Almost a Woman (1998), kde autorka líčí první setkání se svým budoucím tureckým milencem. Jejich asymetrický vztah se později stane ústředním tématem knihy The Turkish Lover (Turecký milenec, 2004), závěrečného dílu autorčiny vzpomínkové trilogie:
Chtěla jsem s ním být, a tak jsem se od něj nechávala poučovat. Když jsme šli ven, musela jsem zrcadlit každý jeho pohyb, abych si neudělala ostudu. Měla jsem jíst, jen když jedl on a používat stejný příbor, méně mluvit, více poslouchat a své názory si nechávat pro sebe. Neustále mě upozorňoval na mé nedostatky a sliboval, že mi je pomůže překonat. „Jsi jen chudá holka s malými obzory,“ řekl mi jednou a pak to často opakoval. Když si všiml, že se mě to dotklo, vysvětlil mi, že tím nemyslí, že jsem hloupá, ale že jsem zkrátka jen neznalá světa, protože mě před ním doma až příliš chránili.
Santiago, Esmeralda. Almost a Woman. New York: Perseus Books, 1998. 305.
Iva Fedačková (* 2000) je překladatelka z angličtiny a španělštiny. Vystudovala bakalářský program španělský jazyk a literatura na Jihočeské univerzitě a navazující magisterský program hispanistika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Zaměřuje se na interpretaci a překlad současné španělsky a anglicky psané literatury. Od roku 2025 působí na Velvyslanectví Peru v Praze, kde se podílí na přípravě kulturních projektů a na prezentaci peruánské kultury české veřejnosti.
Esmeralda Santiago (* 1948) je americká spisovatelka portorikánského původu. Narodila se v Portoriku jako nejstarší z jedenácti dětí a ve třinácti letech se s rodinou přestěhovala do Brooklynu v New Yorku. Vystudovala Harvard a získala magisterský titul v oboru tvůrčí psaní na Sarah Lawrence College. Je autorkou oceňovaných memoárů When I Was Puerto Rican (Když jsem byla Portoričanka, 1993) a Almost a Woman (Téměř ženou, 1998) i řady románů, v nichž vypráví o imigraci, paměti a vyrůstání mezi portorikánskou a americkou kulturou. Vedle literární tvorby dlouhodobě působí jako kulturní ambasadorka v programech amerického ministerstva zahraničí a podporuje rozvoj veřejných knihoven.