Kamila Schewczuková
Ilustrace Alžběta Zemanová
Vyprahlé české léto, schnoucí Berounka, jízdy na kole a dusivé teplo koloniální Indočíny. Literární vědkyně, redaktorka a básnířka Kamila Schewczuková se ohlíží za svou letní láskou, prožívanou v četbě náhodně objevené knihy Milenec francouzské spisovatelky Marguerite Duras. V lyricky laděné osobní reflexi se zamýšlí nad hranicemi lásky, touhy a emancipace. Román lze v rozhlasové úpravě Ludvíka Němce poslechnout též na stanici Český rozhlas Vltava.
Honosný mramorový komplex s obrovským proskleným atriem a imitací korintských sloupů u pultu recepce. Malý olivovník (prý pravý, ačkoli působí naprosto uměle). Lesklé křídlo klavíru. Dusivé teplo skleníku. V jedné z prosklených buněk knihovna. V oddělení milostných a kriminálních románů útlý svazek edice Světové knihovny Nakladatelství lidových novin: Milenec (L’Amant, 1984, č. 1989 v Odeonu, 2006 v NLN) od Marguerite Duras, v překladu Anny Kareninové.
Po Mekongu pluje přívoz…
Na první stránce tužkou psaná anotace místní knihovnice a hodnocení z Databáze knih. Pro Milence se vracím až druhý den. Přitáhne mě jako magnet a stejně na mě pak působí text sám. Hypnoticky se nechávám unášet po Mekongu, tam a zpět, spolu s mladičkou Marguerite Duras a jejím o dvanáct let starším čínským milencem. Dusivé teplo Indočíny sklonku dvacátých let minulého století splývá s tímto mimořádně horkým kontinentálním létem poloviny dvacátých let století jednadvacátého.
Po Mekongu pluje přívoz…
Paralelně čtu další dvě knihy o lásce. All About Love od bell hooks a melantrichovskou antologii milostných dopisů Vyznání lásky (1981), taktéž místní, ulovenou v poličce oddělení 6B. Takto tu vedle kolektivního terapeutického programu rehabilituji svou duši. Pod pražícím sluncem se procházím podél zoufale schnoucí Berounky, jejíž potůčky se ve mně mísí s hlubokými zelenými vodami Mekongu.
Po Mekongu pluje přívoz…
Láska a touha mezi zchudlou nezletilou běloškou z kolonií a bohatým Číňanem ze Šolonu je dosud skandální z mnoha důvodů. Dříve pobuřoval překračováním hranic rasy a třídy, dnes se čtenářstvo pozastaví zejména nad věkovým rozdílem milenců. Jejich vztah je nemyslitelný. Nevyrovnaný na tolika rovinách, a přece se zdá, že ona, patnáctiletá Francouzka z internátu, má navrch. Jejich vztah je pro ni výhodnější, jak se zdá, perspektiva skáče mezi první a třetí osobou, příběh vypráví sedmdesátiletá žena ohlížející se na své dospívající já a jeho první milostný vztah. Zpětně jej chápe emancipačně, poprvé se cítí být mimo svou rodinu, tam, u něj, na ní nemůžou. Dívka odpovídá Číňanovi, který se k ní naklání z okna limuzíny na přívoze plujícím po Mekongu. Sedá si k němu do auta a nechává se odvážet – domů, do internátu, do bytu pronajatého pro tyto účely.
Po Mekongu pluje přívoz…
Její rodina jím opovrhuje a zároveň jej bere na milost, a to pro jeho peníze. Bezejmenný milenec snáší útlak jak od bílých, tak od svého otce, jednoho z nejbohatších Číňanů. Činí tak pro lásku, kterou k dívce prý cítí a jakou nikdy k nikomu necítil. Ona mu nikdy neřekne, že ho miluje, naopak chce, aby se k ní choval jako k jiným ženám. I ona ale pocítí vedle tělesné touhy také lásku, ví však, že jí nikomu nesmí přiznat. Rodinu, jakkoli dysfunkční, drží finančně nad vodou a nadřazuje ji i nad svou láskou k Číňanovi. Až s překvapením si stírá slzu, která jí po tváři stéká, když jej opouští a odplouvá do Francie.
Po Mekongu pluje přívoz…
Hypnotizující a znepokojivé je vyprávění z perspektivy, která nevynáší žádné morální stanovisko. Východiskem tohoto až věcného a oholeného vyprávění se zdá být trauma, hluboce zakořeněné v rodině, které vypravěčka poodhaluje v náznacích sadistické moci staršího bratra nad všemi ostatními včetně matky. Postup Marguerite Duras se podobá bourdieovské autoanalýze, pohnutky a pohnutí svého patnáctiletého já zkoumá vypravěčka jako by přísně objektivně, znovu a znovu se ohlíží na ten kritický moment seznámení na řece…
Po Mekongu pluje přívoz…
Vracím se domů ze svého kouzelného vrchu a zjišťuji, že Milence právě reprízují . Zvláštní shody. Celého si ho znovu pouštím a doceňuji rytmičnost a houpavost vyprávění, které v rozhlasovém podání vynikají. Duras s oblibou mluví o obrazech a ty se jí nejen kupí, ale také se překrývají, refrénovitě, dvojexpozičně. Poslední díl pořadu mě dohání k šílenství, mám pocit, jako by přeskočila jehla gramofonu znovu na začátek.
Po Mekongu pluje přívoz…
Sahám po další Duras, tentokrát po Bolesti (La Douleur, 1985, č. 1990), a také po ještě útlejším svazku Psát (Écrire, 1993, č. 2002). Mezitím si čtu několikastránkového Mladíka (Le jeune homme, 2022, č. 2023) od Annie Ernaux – perspektiva se tu na rozdíl od Milence obrací, ona je starší a on je její student. A přesto, znepokojující odstup od situace, zjevně problematické, je podobný tomu u Duras. Jako by před nás předkládaly situaci a říkaly: toto se stalo, toto bylo prožito mnou a někým druhým.
Jako Hans Castorp sjíždím na kole z berounského sanatoria zpět do světa. Z četby tohoto léta mi vyvstává, že stát skutečnosti čelem chce pevnost a odvahu; stát čelem k lásce pak ještě větší.
Duras, Marguerite. Milenec. Přel. Anna Kareninová. 2., zrev. vyd. Praha: Euromedia Group, 2006. Edice Světové poezie lidových novin.