Ptá se Alžběta Knappová, odpovídají Jarmila Horáková, Bob Hýsek, Martina Mecco, Petr Minařík, Irena Steinerová
Ilustrace Alžběta Zemanová
Na konci září proběhl v pražském Žižkostele první ročník FLIPu – festivalu literárního překladu. Jeho cílem bylo zaplnit žalostnou mezeru v množství českých literárních událostí takovou akcí, jež se bude věnovat výlučně světové literatuře a umění překladu (tedy přesně tomu, čemu se i v Plavu věnujeme už dlouhá léta). První ročník jsme zaměřili na region, který je nám nejbližší, ale jehož kontury jsou pro nás současně snad nejvíce zastřené: střední Evropu. Sami jsme se při přípravách neustále dohadovali o tom, kde by měla ta „naše“ část Evropy začínat a kde končit a jestli je ten termín vůbec opodstatněný. Jelikož jsme se nikdy nedobrali uspokojivého výsledku, rozhodli jsme se dotázat našich vážených hostů a hostek. A jak můžete sami posoudit, zdá se, že je tolik středních Evrop, kolik je člověků!
Existuje podle vás nějaká entita, kterou můžeme nazvat literární střední Evropou? Odkud kam se rozpíná a hledáte ji na mapě geografické, nebo spíše mentální?
Pro mě kdysi oblast literární střední Evropy vymezil polský básník, prozaik a esejista Czesław Miłosz. V jednom svém eseji popisuje literární mapu Evropy a území mezi Prahou (zmiňovanou v souvislosti s Kafkou) a Moskvou označuje výrazem ubi sunt leones, čímž podnítil mou zvědavost a určil i mé profesní směřování. Ke geografickému rozpětí bych ještě dodala, že největší zájem o literární střední Evropu není tam, kde o svém místě ve středu nepochybují, ale v oblastech, které se vnímají jako její okraj. V rumunském Temešváru vznikl v roce 2022 oceňovaný Slovník středoevropského románu 20. století, který na 760 stránkách analyzuje 256 románů klasifikovaných jako středoevropské, takže střední Evropa obstojí i jako konstrukt mentální.
Jarmila Horáková (překladatelka z rumunštiny a polštiny)
Jelikož jsem na festivalu reprezentoval českou slam poetry, odpovím takto: v evropském kontextu se několik scén vymyká. Početností autorstva, frekvencí akcí, vysokou návštěvností, tematickou šíří a vůlí k experimentu vyniká zejména Německo (tamější slam poetry je dokonce od roku 2016 zapsána na seznam nehmotného kulturního dědictví UNESCO) a pak také Česká republika a Maďarsko, nicméně ani slovenská a rakouská scéna za nimi kvalitativně nezaostávají. Z nějakého záhadného mitteleuropského důvodu se v těchto končinách orální performanci dlouhodobě daří. Nemáme doklady o tom, že by se staří Germáni utkávali se Slovany, Kelty, Avary a Huny v poetických kláních, ale vyloučit to nelze!
Bob Hýsek (překladatel z angličtiny a pořadatel nejen překladatelských slamů)
Jako badatelka zabývající se dějinami literatury, a konkrétněji literární teorií, chápu střední Evropu především jako konceptuální kategorii. Vzhledem k tomu, že jsem své vzdělání získala v italském prostředí, musím přiznat, že moje představa střední Evropy vychází především z pojetí Claudia Magrise a jeho knihy Dunaj. Na tuto magrisovskou myšlenkovou základnu navazuje perspektiva dalšího autora, který zásadním způsobem ovlivnil vývoj mého pohledu na tento koncept: Martina Pollacka, a zejména jeho knihy Topografie der Erinnerung (Topografie paměti). Na základě těchto dvou teoreticko-literárních východisek se domnívám, že střední Evropu nelze chápat výhradně v geografických termínech. Tato perspektiva má totiž přinejmenším dva zásadní problémy: zaprvé nabízí statický obraz prostoru a zadruhé má tendenci nedostatečně problematizovat samotný princip hranice, naopak jej upevňuje. Střední Evropu proto chápu jako komplexní prostor kulturních průniků a vzájemných prolínání, zároveň jako významnou scénu zásadních geopolitických proměn. Její pluralitu však nelze redukovat na jedinou, homogenní identitu. Jedinečnost a heuristický potenciál konceptu střední Evropy totiž spočívají právě v jeho pluralitním, dynamickém a nadnárodním charakteru. Tento potenciál má zásadní význam pro literárněhistorické bádání, neboť umožňuje nově promýšlet vztahy mezi tradicemi, jazyky a kulturami za hranicemi vymezenými národními kánony. Zároveň si uchovává mimořádnou aktuálnost i v současnosti, kdy nám poskytuje nástroje k reflexi procesů utváření naší identity a k problematizaci monolitického pojetí národních kultur.
Martina Mecco (badatelka a překladatelka z češtiny, slovenštiny a ruštiny do italštiny)
Taková entita nepochybně existuje v minulosti a rozpíná se například na našem území. Ale tyhle časy jsou asi pryč. Po dramatickém čištění dvacátého století už v Česku žijí takřka jenom Češi, to je pro tak malou zemi zničující, protože přichází o výhodu vůči velkým národním monolitům. Menšiny, i literární, mohou přicházet s alternativami, posouvat, bojovat proti zavedeným způsobům myšlení. I proto nás myslím dnes mohou trošku zachraňovat překlady, tvořit subverzi vůči vlastní tradici a spokojenosti. Střední Evropa dnes možná leží kdesi na východě, třeba i trošku na jihu, kde je pořád hodně prostoru se vzájemně nesnášet, ale tím i obohacovat. Jistou nadějí by byla Evropa, která by se bez mocností a impérií proměnila v Evropu střední od západu po východ, od jihu po sever, ale to nelze deklarovat – aby to fungovalo, musel by existovat vliv velkých na malé, slabých na silné a tak podobně. Uvidíme, třeba to nebudeme jen sledovat a zapojíme se.
Petr Minařík (nakladatel, kulturní činitel a novinář)
Pro mě se literární střední Evropa nachází na amorfní mentální mapě: pro Západ je příliš východní a pro Východ příliš západní. Mísí se v ní jazyky, národy, náboženství a tradice, humor funguje jako obranný mechanismus, všechno prostupuje ironie s nadsázkou a absurdita je všudypřítomná. Geograficky bych ji zasadila do oblasti s mnemotechnickým názvem PRoČSeM – tedy do prostoru polské, rakouské, české, slovenské a maďarské literatury…
Irena Steinerová (překladatelka ze slovenštiny a angličtiny)