Ptá se Alžběta Knappová, odpovídají Jana Pokojová a Jan Janula
Ilustrace Alžběta Zemanová
Nedávno jsem poslouchala rozhovor s ukrajinskou překladatelkou Taňou Rodionovou, členkou překladatelské skupiny VERBacija. Spolu s dalšími dvěma členkami – Veronikou Jaduchou a Julijou Didochou – překládají společně a pod své překlady se podepisují jménem celé skupiny. Zdá se to jako revoluční myšlenka, ale pokud běžně existují kolektivy v jiných uměleckých oborech, proč by nemohly také na poli literárního překladu?
Na povahu společné práce jsme se ptali méně i více zaběhlých českých překladatelských tandemů. Anketu tentokrát publikujeme jako čtyřdílnou sérii celkem pěti tvůrčích dvojic.
Z jaké potřeby společná práce nad překladem vychází?
JJ: Neřekl bych, že vychází z potřeby, ale z možnosti. Z možnosti nebýt na něco sám, z možnosti sdílet starost, radost. Mít oporu – být si jistější. A z možnosti zažívat kamarádský vztah, nebo obecně vztah s někým dalším i na „tvůrčí úrovni“. Vždycky jsem záviděl Werichovi Voskovce, Suchému Šlitra a Lennonovi McCartneyho. Věřím, že ze spolupráce může vzniknout víc, než čeho by byl schopen každý sám.
JP: Ve dvojici jsme přeložili a postupně vydali tři výbory z groteskní poezie německého básníka Christiana Morgensterna a vlastně to není poprvé, kdy na jeho díle pracovalo překladatelské duo. Morgenstern je v českém prostředí neodmyslitelně spjat se jmény Bohumily Grögerové a Josefa Hiršala. Náš způsob spolupráce s Honzou Janulou se ale od toho jejich pravděpodobně lišil, i obecně se asi lišil od toho, jak většinou básnický překlad ve dvojici probíhá. Ani jeden z nás není lingvista, odborník na jazyk, který píše podstročník pro kolegu básníka; my jsme překládali každý zvlášť a samostatně jsme si i vybírali texty, které nám byly něčím blízké. Já mám ráda kratší sevřenější básně, kde je potřeba jistá disciplína, Honza si naopak vybíral delší texty, protože je vytrvalostní typ. Překladatelskou koncepci jsme však dodržovali jednotnou: všechny naše překlady přivádějí německý text k českému čtenáři, nikoliv naopak. Hotové překlady jsme si navzájem posílali k redakci, upozorňovali jsme se na slabá místa, oceňovali povedená řešení, někdy navrhovali jiné možnosti, občas jsme se samozřejmě neshodli, a to pak musel zasáhnout z pozice editora básník Radek Malý a pomoct nám najít řešení, se kterým jsme byli spokojeni oba – nakonec se to vždycky povedlo. A proč jsme začali překládat Morgensterna ve dvou? Na počátku byl hec, přátelské soupeření, a hlavně společný zájem o jeho básně.
Co před vás staví za výzvy a co vám osobně taková spolupráce přináší?
JP: Překládání je krásná, ale většinou osamělá činnost, během níž nemáte s kým sdílet všechny radosti a strasti celého procesu. Nikdo vám ani dílu, které překládáte, nemůže tak úplně porozumět. A když jste na to dva, znamená to velké požehnání, protože se máte s kým poradit, podělit o frustrace nebo naopak o pocity vítězství, když konečně rozlousknete nějaký překladatelský oříšek. Takový zážitek vás zkrátka spojí.
JJ: Hlavní výzva je nepohádat se, neurazit a nebát se, že člověk se svým návrhem narazí. Práce ve dvojici znamená veskrze zdravou ochotu tvořit s vypnutými parazity vnitřního narcise a křehulky. Stejně jako každý jen trochu hlubší vztah.
Když se sejdete s překladatelským protějškem nad jedním textem, vnímáte vaši tvůrčí entitu spíše jako jeden organický celek, nebo fungujete jako dvě samostatné bytosti? Uměli byste si představit, že byste publikovali pod společným pseudonymem?
JJ: Je to jako jít po cestě ještě s někým. Směr a cíl je stejný, ale ani jeden nevidí to samé. Tedy určitě jsme oba byli samostatné bytosti. U nás tím spíš vzhledem k tomu, že každou báseň překládal jen jeden, ten druhý vstupoval do procesu spíše jako trpělivý redaktor a rádce. Navíc kdybychom publikovali pod společným pseudonymem, moje maminka by se nemohla chlubit před tetami, kam jsem to až dotáhl!
JP: Pracovali jsme jako dvě tvůrčí entity a nad společným pseudonymem jsme nikdy neuvažovali. Zazněl sice návrh, že bychom se mohli pod překlady podepisovat oba a nerozdělovat, kdo co přeložil, protože to není poznat, ale myslím, že naše překladatelská ega nám to nedovolila. Překládání ve dvojici mě ale i tak mnohému naučilo: mít otevřenou mysl, být shovívavá, pokorná, ale i věřit svým tvůrčím a překladatelským schopnostem a umět si obhájit svá rozhodnutí.
Zdá se, že společný překlad postihuje častěji poezii. Vynucují si některé žánry svou povahou překladatelskou spolupráci více než jiné?
JJ: V poezii se může spolupřekladatelství rozdělit do rolí: překladatel obsahu versus „básník“ – v takovém případě se pak bez spolupráce neobejdete. Navíc básnická sbírka poskytuje množství materiálu k rozdělení a minimalizuje se tím možnost konfliktů, bojů o každou větu, nebo „nutnost“ přeložit i něco, co se člověku nelíbí… Je potřeba jen se dohodnout na formě jazyka a přístupu k formě básní. Překládat společně román bude intimnější záležitost vyžadující více společně stráveného času, to může určitě ledaskoho odradit.