Michaela Melichová

Ilustrace Alžběta Zemanová

Ve svébytném reportážně konfesijním textu prošlapává japanoložka a komparatistka Michaela Melichová cestu svého osobního vztahu k pohoří na slovensko-polsko-ukrajinském trojmezí. Vedle doporučení k četbě knihy polského autora Adama Robińského či rusínského Plavu 8/2023 lze její text vnímat také jako hold samotnému žánru reportáže, který podle autorky umožňuje ustoupit do pozadí a zaslechnout to, co člověk běžně opomíjí. Například právě hory, s nimiž ji pojí rodová linie, ale také vlastní cestovní zápisníky, z nichž přepisuje úryvek v závěru svého článku jako jakýsi pretext svého putování. Nejvlastnějším posláním psaní zde ovšem zůstává touha „opět se vydat na cestu“.

 

Když mi před třemi roky má přítelkyně polonistka pouštěla píseň Bieszczadzkie anioły polské folkové kapely Stare Dobre Małżeństwo, nemohla jsem ještě tušit, že tím odstartuje cestu, kterou v následujících letech urazím jak po svých, tak po vrstvách vlastního rodinného rodokmenu. Tato črta staví na reportážní knize Kýčery: Potulky po Bieščadoch a Poloninách (Kiczery: Podróż przez Bieszczady, 2019, sl. 2025) polského novináře Adama Robińského, a píšu ji s vědomím, že i když by si kniha zasloužila také příspěvek v žánru recenze, můj záměr bude důvěrnější. Pokusím se tu totiž naznačit obrysy svého osobního vztahu právě k oněm horám, které si Robiński zvolil za hlavní postavu svého vyprávění.

Jedná se o kraj na nejvýchodnějším cípu Slovenska, o široké karpatské hřebeny Polonin, jež se dál přelévají do polských Bieščad a ještě dál na Ukrajinu, do Užanského národního parku. Podkarpatská krajina je z pohledu naší pražské redakce velmi odlehlá – a o to zajímavější. Prošla komplikovanou historií zahrnující frontové boje i poválečné vysídlování. A ačkoli mají Rusíni, kteří tuto trojmezní oblast obývají, svůj vlastní jazyk i kulturu, nikdy neměli vlastní správní celek a v dnešní době jejich počet klesá – po rusínských mluvčích a spisovatelích rusínsky píšících koneckonců před časem pátraly Alžběta Knappová s Kamilou Schewczukovou v čísle 8/23 – Roztroušený Karpatland.

Rusínský Plav rozhodně doporučuji, ale zde bych chtěla přiblížit spíše samotné Poloniny než příběhy Rusínů. Ony totiž žijí vlastním životem a v mých vzpomínkách promlouvají přesně tak, jak je v krátkých reportážních kapitolách zachytil Robiński, který se do Bieščad a Polonin vydal, aby sesbíral příběhy místních osadníků, stařešinů z vylidněných vesnic, ale i archivní dokumenty. Kýčery mají mnoho tváří a v mé představě, jež zavání městským orientalismem, jsou místem takřka posvátným, panenskou krajinou, kde dosud žijí vlci a medvědi, kde se mlha drží v údolích celé dopoledne a za každou opuštěnou loukou je tušení zaniklé vesnice. Je to prostor, který dá českému čtenáři vzpomenout na Nikolu Šuhaje Loupežníka (nebo zpívajícího Miroslava Donutila v pruhovaném tričku s kytarou), kraj východoevropských westernů, dřevěných cerkví a zarůstajících hřbitovů, v jejichž hlíně leží množství těl bezejmenných vojínů. Člověk tu docela snadno podlehne dojmu, že narazil na poslední zbytky divočiny ve střední Evropě. Proto ji Robiński srovnává s americkou Patagonií. 

Jedním z častých obratů v interpretaci literatury, se kterými přicházejí ekokritická čtení, je snaha o určitou de-antropocentralizaci, tedy o ústup člověka do pozadí, což je obecně poměrně obtížná disciplína. Robińskému se to ovšem daří do pozoruhodné míry, přitom však stále zůstává trochu lidsky patetický a zároveň překvapivě vtipný. O nějaké tezovitosti tu rozhodně není řeč. Myslím, že to souvisí se změnou žánru – reportáže o horách jsou totiž samy o sobě mnohem přístupnější cestou k tomu, nechat hory promluvit, než snahy o změnu narativní struktury například románu. Přestože jsem knihu četla s velkým zaujetím, nedokážu z ní nic převyprávět. Po dočtení ale zůstává silná emoce a touha opět se vydat na cestu. 

V predošlom zápise, keď kráčal tou istou cestou opačným smerom, písal o neprístupnom lese, hlbokej zeleni, vlhkých rastlinách, strmom svahu a klzkých kameňoch, na ktorých sa dva razy pošmykol a spadol. Na vrchole Kremenca bol premočený, vyčerpaný a vystrašený. Bál sa, že ak si tu zlomí nohu, môže prejsť aj týždeň, kým ho v lese niekto nájde. Nemal so sebou karimatku. Zabalil sa do všetkého, čo mal pri sebe, a tak zaspal. Ktovie, či sa mu v tom šere neprisnilo aj zopár viet, ktorými rozprávač Chatwinovej knihy V Patagónii počastoval perzského misionára bahaizmu: „Dnes ráno necítim nijaké špeciálne vierovyznanie. Môj Boh je Boh peších putujúcich. Ak putujete tak, ako sa patrí, možno nepotrebujete žiadneho iného Boha.“ (190–191)

Kýčery: Potulky po Bieščadoch a Poloninách jsou velmi nenápadnou knihou, prošpikovanou nezvyklým množstvím sebraných mouder i literární obraznosti, která se v nich vyskytla jako vedlejší produkt novinářské práce. 

Přesto nemůžu říct, že to byl Robiński, kdo mě přivedl do Polonin a Bieščad. Přečetla jsem ho až dávno poté, co jsem je objevila. Odjela jsem tam sama v období, kdy jsem hledala pevný bod, v němž bych se mohla ukotvit. A našla jsem domek, ve kterém se narodila moje (teď už sudetská) babička, a jejího bratra, se kterým jediným ještě mluví rusínsky. Mohla bych na tuto část svých genů snadno zapomenout, nikdo v mém okolí totiž neusiluje o to, udržet rusínskou tradici při životě. Ale ačkoli toho bieščadští andělé příliš nenamluví, snažím se jim naslouchat dál.

Kráčím dál a dumám nad tím, kde se tu vzaly tři mnišky a proč jsem si od nich nechala poradit směr cesty, když mi samy vyprávěly o tom, že zabloudily. Nedává to vůbec smysl, ale přece pořád stoupám a kopec někde musí končit… výš, výš. Vlasy se mi lepí na čelo. Prastaré stromy. Vybavím si Pavlův puer s vůní pradávna (chutnal jako rýže z malých polí za Kjótem), praskání větví v ohni, prastarý lesní Bůh. Světelná clona se s každým krokem rozšiřuje, mezi mraky se protrhlo slunce a pod ním krouží 

sivý sokol. 

Jsem na polonině.

Před očima se mi rozprostírají nekonečné travnaté lány. Zvedá se vítr. Nekonečně modrá, téměř průzračná obloha. Hřeben je posetý cikcak rozházenými velkými kameny. Jsou sluncem vyšisované doběla a z dálky vypadají jako chumáče bavlny. Cesta mě vede mezi nimi, chci si na malou chvilku odpočinout, tak na nejvyšším místě hřebenu složím krosnu k nohám, rozepnu přezku a na jeden z těch bělených kamenů pomalu vyložím lahev s vodou a svačinu od Milky. Pak přezku zase zapnu, batoh opřu o kámen. Rozhlížím se po krajině, široko daleko není vidět žádné lidské obydlí, jen samé lesy. Tohle asi Eržika myslela tou divočinou, napadne mě. Stromy vydechují zpátky všechnu tu spadanou vlhkost. Vtisknu si ten obraz do očí a pak je na chvilku zavřu.

 

Robiński, Adam. Kýčery: Potulky po Bieščadoch a Poloninách. Přel. Ján Púček. Žilina: Absynt, 2025.