Ilustrace Alžběta Zemanová

Sucho se v krajině brazilského severovýchodu vrací znovu a znovu, stejně jako se vrací kniha Vyprahlé životy bumerangovitým pohybem do rukou portugalistky Barbory Svobodové. Krátký román o rodině prchající před hladem a nehostinnou krajinou ji zaujal tolik, že ho opakovaně rozdává přátelům a vzápětí znovu po antikvariátech shání do vlastní knihovny. Jeho text svou strohostí odpovídá světu, kde je nedostatkem poznamenáno všechno, včetně slov. 

 

Když má někdo narozeniny nebo jiný důvod k oslavě, pravidelně dávám darem Vyprahlé životy (Vidas secas, 1938, č. 1959) od Graciliana Ramose. Knížky se tak neustále zbavuji a vzápětí ji do knihovny zase doplňuji. Naštěstí vyšla v tak obrovském nákladu, že je pořád k sehnání za pár korun v každém druhém antikvariátu. Navíc je tak útlá, že se výrazně zvyšuje šance, že si ji obdarovaný opravdu přečte – a úspornost kapesního formátu zároveň odpovídá i Ramosově vypravěčskému stylu. Úsporné je na ní zkrátka úplně všechno. 

Ramos pocházel z brazilského severovýchodního státu Alagoas z rodiny se šestnácti dětmi. Zkušenost s tímto drsným krajem, sužovaným vlnami sucha, se promítla i do jeho psaní. Vyprahlé životy vznikaly ve třicátých letech na pokračování: jednotlivé kapitoly původně vycházely časopisecky jako samostatné povídky. Teprve později z nich poskládal tu nejskromnější ságu jedné rodiny retirantes, utečenců před suchem a chudobou. Kapitoly se postupně věnují jednotlivým členům rodiny; jako první napsal autor tu o rodinné psici jménem Baleia (česky „Velryba“), která se ale nakonec v knize objevuje až ve druhé polovině. Další kapitoly se pak věnují matce, otci a dvěma synům, kterým se v knize říká jen „mladší hoch“ a „starší hoch“. Postavy propojuje hlas vševědoucího a velmi empatického vypravěče. 

Dalo by se říct, že narativní struktura knihy je cyklická. Vyprávění začíná a končí útěkem rodiny (doprovázené kromě psa i papouškem) před další vlnou sucha. Tak jako se cyklicky vrací sucho, utíká znovu a znovu i rodina, kterou okolní podmínky vedou k nomádskému způsobu existence. Akorát už bez papouška, kterého pod tlakem hladu snědí. Jak na začátku, tak na konci celí zbídačení míří za vodou a zase novým přístřeším. 

Styl, kterým je kniha napsaná, je ořezaný na samotnou podstatu: je suchý a prostý stejně jako jejich životy. Větám chybí přikrášlující přívlastky, slova jsou vybrána s největší pečlivostí: nic není navíc. V této souvislosti stojí za to zmínit, že český překlad titulu Vidas secas přeložený Vlastou Havlínovou jako Vyprahlé životy posouvá význam o kus dál. V originále totiž stojí slovo „suché“. Ať nám to může znít jakkoli hezky, překladatelka svou volbou narušila původní jednoduchost a přisoudila titulu okrasnou hodnotu, kterou původně neměl. Jsou to zkrátka úplně prosté Suché životy.

Prostotě odpovídá i téměř absolutní absence dialogů. Postavy vedle sebe spíš jen tak žijí (nebo dalo by se říct přežívají), a to v takové nouzi, že jim nezbývá síla ani na slova nebo projevy lásky. Místo řeči častěji jen gestikulují nebo imitují zvuky okolní krajiny. Stejně jako papoušek, i samotní hrdinové mluvený projev vlastně jen napodobují. Mluvou jsou přitom fascinováni, přitahují je složitá a krásná slova, jejichž význam však povětšinou neznají a často je ani nedokážou přesně vyslovit (ostatně právě tahle fascinace slovem přivedla k literatuře i samotného autora). Když je některé z dětí zvídavé a ptá se na jejich význam, dostane pohlavek nebo mu nikdo neodpoví. Rodiče totiž odpovědět nedokážou a s dětskou zvědavostí si nevědí rady. Jazyk v jejich světě patří těm, kdo mají moc: třeba statkářům, kteří takové rodiny přijímají na práci a těží z jejich negramotnosti tak, že je „oškubávají“ o vydělané peníze. Rodina ale nemá kam odejít a pánovi statku se vzepřít nemůže. Alternativou je totiž jen další plahočení se nehostinnou krajinou, které může vést ke smrti. 

Do paměti se mi vryl silný obraz, ve kterém otec rodiny Fabiano při pohledu na ptáky usazující se na stromech (což věští příchod sucha) vezme zbraň a střílí po nich v naivní víře, že když je všechny zabije, sucho už navždycky zmizí. Kniha se dokonce původně měla jmenovat O mundo coberto de penas (Svět plný útrap). Je příznačné, že v portugalském originále je slovo pro útrapy (penas) zároveň označením pro ptačí peří, které po sobě ti „zpropadení“ ptáci nechávají.

Málem bych zapomněla, že kniha má také filmovou adaptaci. Tu natočil v roce 1963 režisér Nelson Pereira dos Santos a stala se jedním ze stěžejních děl brazilské nové vlny. Popisovaná úspornost se výrazně projevuje i ve filmovém vyprávění. Není překvapením, že dialogů je v něm poskrovnu. Možná překvapivější však je, že ve filmu téměř chybí i hudba. Důležitou roli tak sehrává zejména prostor. Černobílé provedení navíc přispívá k dokreslení celkové prostoty a nehostinnosti prostředí. Obrazy, které kniha i film vytvářejí, mluví samy za sebe a nic jiného v nich vlastně ani není potřeba.

 

Ramos, Graciliano. Vyprahlé životy. Přel. Vlasta Havlíová. Praha: SNKLHU, 1959.

Filmovou adaptaci Vyprahlých životů (1963) režíroval Nelson Pereira dos Santos.