Kateřina Veselovská

Členové a příznivci Klubu (nejen) hudebních historiků, kteří pravidelně pořádají svá neformální setkání v knihovně Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, měli v úterý třináctého října na programu téma, jež se ukázalo být povýtce interdisciplinárním. Přestože byl předmětem debaty odborný překlad v české muzikologii, mnohé z jejích závěrů lze bez potíží vztáhnout na kteroukoliv oblast humanitních věd.

Moderátor diskuze, student doktorského studia Jan Baťa, vznesl postupně několik podnětných otázek, přičemž logicky začal tou nejzákladnější, a sice zda je odborného překladu v (české) muzikologii vůbec třeba. Plénum sestávající z nejpovolanějších současných odborníků na danou problematiku – českých i zahraničních překladatelů muzikologických textů – se jednoznačně usneslo na kladné odpovědi.

Jan Zelenka

Nemáme ve zvyku dodatečně uveřejňovat nominační texty. Protože se však opakovaně potvrzuje, že k udělení jakékoli ceny porotě často velmi pomůže právě dobře sepsaná nominace, chceme poté, co jsme v Plavu 5/2009 otiskli redakční nominaci Viktora Janiše,1 ukázat, jaké jsou hranice tohoto žánru, kde se texty mohou potkávat, rozcházet či doplňovat. Publikujeme proto nominaci Obce překladatelů, již podala právě pro Miroslava Jindru a již sepsal dlouholetý redaktor jeho prací, Jan Zelenka.
 

Překladatel PhDr. Miroslav Jindra (nar. 5. 8. 1929) již zprostředkoval českému čtenáři bezmála padesát titulů z anglické,

Šárka Grauová

Podle mezinárodních norem má překladatel za jeden pracovní den převést do mateřského jazyka šest až osm normostran běžného textu. To vypadá jednoduše: 30 stran týdně, 120 stran měsíčně, 1400 stran ročně, vezme-li si toho roku překladatel dovolenou. Netroufám si a možná ani nechci odhadovat, kolik člověku mezinárodní norma stanoví na celý život – kolik toho máme nažít a napřekládat. A přestože normy někdy bývají užitečné, je snad dobře, že jsou i lidé, kteří překlad pojímají jinak.

Cenu Josefa Jungmanna, již poosmnácté udělenou za literární překlad, získalo v letošním roce poprvé portugalsky psané dílo. Zasloužila se o to Vlasta Dufková svým převodem rozsahově nevelké novely Burití brazilského spisovatele Joãa Guimarãese Rosy (1908–1967).