Rubrika: Esej Stránka 3 z 5

Různé podoby a odstíny humoru na Severu

Radka Slouková

Hitem internetu se v loňském roce stala bizarní píseň The Fox (What Does the Fox Say?), ve které norské komediální duo Ylvis názorně předvádí posluchačům a divákům, jaké zvuky vydávají různá zvířata, a marně hledá odpověď na otázku, jak dělá liška. Píseň, která nemá jen rozesmát, ale i kriticky poukázat na obsahovou vyprázdněnost současné popové hudby, je typickým příkladem severského humoru: ironická až absurdní se sklony k parodii. 

Vymezit spojení „severský humor“ je značně komplikované. Problém představuje sám pojem humoru, který patří k teoreticky obtížně uchopitelným fenoménům. Existuje nespočet jeho definic, z českého prostředí můžeme zmínit přístup Vladimíra Boreckého,

Tanec s větrem

aneb sen o revoluci, po níž se bude Egypt opět psát velkými písmeny

František Ondráš

Předkládáme čtivou esej jednoho z předních českých arabistů pojednávající o vlivu egyptských revolučních událostí na tamní moderní literární tvorbu. Dočíst se v ní můžete o islamistickém umění, o tom, jak literatura může být úzce spojena s určitým místem, nebo také o neschopnosti vést mezikulturní dialog. 

Moderní egyptská literatura prošla v posledních desetiletích výraznými změnami. Vývoj literárních forem a tematické výstavby textů byl ovlivněn řadou nových aspektů umělecké tvorby i událostmi, jež zanechaly nesmazatelnou stopu v životě egyptské společnosti. Právě události prvních měsíců roku 2011 lze v kontextu moderní historie Egypta označit za přelomové.

Cesta k postkoloniální Francii

Jiří Hnilica

Africká a antilská literatura postkoloniálního období je těsně spjata s komplexními a bolestnými historickými událostmi, jež si v tomto čísle nemůžeme dovolit opominout. Do náležitých souvislostí nás uvede historik Jiří Hnilica. 

Paříž je synonymem Francie, Eiffelova věž je symbolem Paříže. Nýtovaný kovový monument se vztyčil nad Seinou v roce 1889 přesně ve chvíli, kdy se jen o několik stovek metrů dál otevíraly dveře první koloniální výstavy v dějinách Francie. Následovaly další – především ty v letech 1907 a 1931. „Lidská zoo“, jak jsou dnes tyto univerzální expozice v literatuře označovány, přilákala do Paříže miliony návštěvníků. [1] Koloniální panství se pro moderní Francii stalo „výkladní skříní“,

Stručný jak hovado

David Beaver

Přeložila Silvie Mitlenerová 

Geoff Pullum v krátkém příspěvku o jedné z griceovských maxim správně upozorňuje na jednu věc: je náročné blogovat stručně. Což mě, jakožto blogerského zelenáče a učedníka, přivedlo k úvahám, jaká jsou vlastně pravidla Blogu.

Krása Griceových maxim spočívá v tom, že a priori působí jednoznačně. Navádí nás být natolik informativní, jak je potřeba, ale nikoli více, sdělovat pravdivá fakta podložená dostatečnými důkazy, poskytovat relevantní údaje a být (abychom to zkrátili) struční. Prostě starý dobrý selský rozum, že? Ale přinejmenším od Keenanovy studie z roku 1974 se lingvisté zabývají otázkou,

Okcitánština – neexistující jazyk?

Richard Vacula 

Titul následující úvahy je samozřejmě míněn jako nadsázka, má však své opodstatnění. Hned úvodem je třeba si položit otázku: jestliže je toto číslo Plavu zaměřeno na okcitánskou literaturu, bude český čtenář schopen představit si pod tímto pojmem něco konkrétního? Jsem přesvědčen, že v drtivé většině případů nikoli. O něco konkrétnější představu však získá, zjistí-li, že číslo obsahuje mj. texty provensálské nebo gaskoňské. Je tedy na místě upřesnit, co označují výrazy okcitánština a okcitánská literatura, Okcitánie a Okcitánec.

Kde leží Okcitánie?

Je nutné konstatovat, že zmíněné výrazy se nevztahují k žádné geopolitické entitě či konstituované národnosti: žádná taková totiž neexistuje ani v minulosti neexistovala.

Vliv evropských překladů na zrod vietnamské moderní prózy

Mária Strašáková

Při formování nejedné národní literatury sehrály důležitou roli překlady. Nejinak tomu bylo u literatury vietnamské. Vznikem vietnamské žurnalistiky, převratem v užívání latinky, skupinami kolem jednotlivých literárních časopisů, celkovou profesionalizací literatury a jejím ovlivněním evropskými překlady se ve svém textu zabývá Mária Strašáková. 

V první polovině 20. století prošla vietnamská literatura psaná latinkou značným rozmachem, jenž byl zapříčiněn hlubokými společensko-hospodářskými změnami nastartovanými francouzskou koloniální nadvládou. Rok 1862, kdy byla stvrzena francouzská přítomnost v Indočíně, je též považován za počátek moderního období vietnamské literatury. Stejně tak jako v jiných asijských zemích zrodu moderní literatury předcházelo rozsáhlé množství překladové literatury vydávané na stránkách nově vznikajících periodik,

Ruský kvas

Rostislav Valvoda

Mění se Rusko v poslední době? Má smysl vykládat nevídané protesty předešlého roku a půl jako proměnu společnosti, nebo jde jen o vlnku bez hlubšího významu a zčeřené společenské vody se opět záhy uklidní? 

„Rusko se změní. Už teď se mění,“ formulovala svoje přesvědčení v roce 2011 Jelena Kosťučenková, mladá investigativní novinářka z kritického listu Novaja gazeta, který přitahuje výrazné novinářské osobnosti a na stěnách jeho redakce tak visí tragická řada portrétů zavražděných žurnalistů. Jelena tímto silným výrokem zakončila svůj blogový post, ve kterém se poprvé veřejně přihlásila k lesbické orientaci a vysvětlila,

Svoboda projevu na Kubě

Materiál anglického PEN klubu

Přeložila Silvie Mitlenerová

Úryvek z materiálu vydaného anglickým PEN klubem nám zprostředkovává základní informace o stavu lidských práv a svobod na Kubě, o represích ze strany kubánské vlády a také o literátech, raperech a blogerech působících na Ostrově svobody. 

Lidská práva a uvěznění spisovatelé

Za posledních padesát let Kuba dosáhla významných pokroků v oblasti hospodářských, sociálních a kulturních práv, obzvláště pokud jde o zdraví, vzdělání a boj proti diskriminaci žen. Míra gramotnosti dospělých se drží na pozoruhodných 99,8 %.

Avšak celkový stav lidských práv v zemi je nadále předmětem vážného zájmu mezinárodních pozorovatelů.

Trnitá cesta italských spisovatelek na literární parnas

Zora Obstová

Dnes se může zdát poněkud iluzorní oddělovat ženskou literární tvorbu od té mužské a vyčleňovat jí zvláštní kategorii, v minulosti však byla situace jiná. Itálie navíc patří k zemím, kde byla cesta žen za literární slávou složitější než jinde. Autorka se ve své studii pokouší tuto cestu zmapovat a vysledovat určitou linii moderní italské „ženské“ prózy, táhnoucí se od konce 19. století až do dnešních dnů. 

Na současné italské literární scéně figuruje celá řada výrazných prozaiček a básnířek, jejichž věhlas přesáhl hranice Itálie; mnohá jména jsou známa i u nás a některá díla těchto autorek si můžeme přečíst v českém překladu (v posledních letech vyšly např.

Keltská duše

Ernest Renan

Přeložil Luděk Liška

Jméno Ernest Renan znal ve druhé polovině 19. století celý vzdělaný svět. Jeho esej La poésie des races celtiques (Keltská duše) patří mezi nejvýznamnější texty, jež pojednávají o tématu keltské mentality a kultury, a je tak ideálním úvodem do četby bretonské literatury a prostředkem pro lepší porozumění jejímu duchu. 

Poté, co při cestě Bretaňským poloostrovem, historickou Armorikou, mineme oblast Normandie a Maine, krajů, kde ještě potkáváme bujaré, ale navzájem si podobné tváře, a vstoupíme do vlastní Bretaně – té, která jazykem a rasou dělá čest svému jménu – pocit náhlé proměny na sebe nenechá dlouho čekat.