Daniel Dolenský

Esejistika George Orwella se u nás, jako ostatně i jinde ve světě, nachází ve stínu románu 1984 a novely Farma zvířat. Část esejů slavného spisovatele se do našeho kulturního povědomí dostala zásluhou dvou českých knižních výborů z devadesátých let, některé texty však v českém překladu dosud nevyšly, natož abychom měli k dispozici jejich souborné vydání, které by mohlo poskytnout ucelenější obraz Orwellova myšlení a psaní. Jaké jsou méně známé polohy Orwellovy esejistiky? O některých z nich v úvodní studii pojednává Daniel Dolenský.  

Je to zvláštní označení,

Vaidas Šeferis

Litevská literatura v posledních letech prožívá plodné a zajímavé období. V Litvě se píše, překládá a vydává hodně kvalitních knih. A jedním z nejpozoruhodnějších jevů je, že se v přesyceném literárním prostředí tzv. krásné literatuře daří kupodivu dobře. Tradičně silná a oblíbená zůstává poezie, své pozice obhájil román a pozornost vzbudilo i drama (především Marius Ivaškevičius a Sigitas Parulskis). Samozřejmě s sebou volný knižní trh přinesl to, co přináší všude ve světě: komercializaci s jejím vulgárním imperativem prodeje, zisku a nezastavitelným proudem levného čtiva. Přesto Litva na tak malou zemi, jakou je, uživí relativně velké množství profesionálních spisovatelů a jejich vytrvalých čtenářů,

Mihad Mujanović

Bosenskohercegovská literatura je značně neurčitý a těžko definovatelný pojem. Mnohdy si s ním nevědí rady ani místní obyvatelé, natož pak zasvěcení cizinci. Zjednodušeně řečeno se jedná o kompaktní spojení tří národních písemnictví, která více či méně odlišuje historické vědomí a spojuje jazyková blízkost na jasně definovaném prostoru. I při takovém vymezení je však nutné počítat s přesahy do literatur bezprostředně sousedících. Až druhotné je, že bosenskohercegovskou literaturu tvoří Bosňáci, Srbové, Chorvati a další etnika v jejich jazycích, bosenštině, srbštině, chorvatštině nebo ve starším období srbochorvatštině.

Prostor Bosny a Hercegoviny vždy stál na okraji světového dění.

Jana Kubáčková

Pokud zadáte do internetového vyhledávače jméno „Nathalie Sarraute“, je dosti pravděpodobné, že slavnou francouzskou spisovatelku najdete spolu s Alainem Robbe-Grilletem, Claudem Simonem nebo Michelem Butorem v kolonce nadepsané „nový román“, případně se poblíž bude vyskytovat označení „zakladatelka nového románu“.

To je samozřejmě pravda. Nathalie Sarrautová, rozená Čerňaková (1900/02?–1999, původem z ruské židovské rodiny), se na literární scéně prosadila roku 1956 knihou esejů Věk podezírání (Ère du soupçon), v nichž se distancuje od konvencí tradičního balzakovského románu. Toto dílo mělo zásadní význam pro vznik tzv. nového románu, nicméně Sarrautová sama se nikdy necítila být členkou nějaké „literární školy“.

Vladimíra Šatavová

Literární krajina ve Walesu, starobylá i moderní, je zajímavým terénem prozkoumávaným nadšenci a specialisty; je ale přitažlivá i pro toho, kdo sem zavítá poprvé. Mezi záplavou literatury psané různými jazyky a využívající tzv. starý keltský Wales především jako atraktivní kulisu vynikají známé autentické monolity, jako je svod raně středověkých velšských příběhů Mabinogi, sepsaných velšsky, novodobé dílo básníka Dylana Thomase, vytvořené anglicky, případně latinské spisy Geralda z Walesu z přelomu 12. a 13. století. Všechny tři jazyky mají na podobě velšské kultury významný podíl, ze všech tří však jen domácí velština, i když nejméně známá,

Jan Hon

Tato rubrika bude v podobě kaleidoskopu nebo mikroeseje představovat některé zajímavosti, které se ve světové literatuře udály za poslední měsíc.

Česká média si sice stačila všimnout, že letošní Nobelovu cenu za literaturu získal jakýsi Turek Pamuk, ale u této strohé informace také vesměs zůstalo. Dokonce i jeho prvního knižního překladu jsme se dočkali až na sklonku minulého roku. Snad proto u nás zůstala zcela bez povšimnutí řeč s názvem Kufr mého otce, kterou Pamuk pronesl v prosinci při převzetí Nobelovy ceny. Přitom právě ona výmluvně ukazuje, proč by se nota bene evropské publikum mělo zrovna o tohoto tureckého autora zajímat.