Jana Kubáčková
Pokud zadáte do internetového vyhledávače jméno „Nathalie Sarraute“, je dosti pravděpodobné, že slavnou francouzskou spisovatelku najdete spolu s Alainem Robbe-Grilletem, Claudem Simonem nebo Michelem Butorem v kolonce nadepsané „nový román“, případně se poblíž bude vyskytovat označení „zakladatelka nového románu“.
To je samozřejmě pravda. Nathalie Sarrautová, rozená Čerňaková (1900/02?–1999, původem z ruské židovské rodiny), se na literární scéně prosadila roku 1956 knihou esejů Věk podezírání (Ère du soupçon), v nichž se distancuje od konvencí tradičního balzakovského románu. Toto dílo mělo zásadní význam pro vznik tzv. nového románu, nicméně Sarrautová sama se nikdy necítila být členkou nějaké „literární školy“. Ba naopak, zdůrazňovala, že mezi autory usilujícími o obnovení románu existují velké rozdíly.
A nutno říct, že její vlastní tvorba nemá v literárním světě obdoby. Klíčovou úlohu v chápání jejích prozaických a později i dramatických děl hraje pojem „tropismy“. Kniha s tímto názvem (v originále Tropismes) začala vznikat už na počátku třicátých let a vyšla v roce 1939, ohlasu se však dočkala až mnohem později. Termín tropismy v botanice značí pohyby rostlin orientované vůči zdroji podráždění. V pojetí Sarrautové však jde o pohyby v našem nitru, bleskurychlá hnutí, která se odehrávají mimovolně na samém pokraji našeho vědomí jako reakce na podněty z vnějšku. Na povrchu se pak projevují jako slova či gesta. Pod slupkou všedního rozhovoru se tak dávají do pohybu složité vztahy a pocity.
V prózách Sarrautové (Portrét neznámého, Zlaté plody aj.) zůstávají tropismy skryté pod hladinou dialogu. V dramatech se však vynořují na povrch, jako bychom převrátili rub na líc. Ostatně jediný teoretický spis, který Sarrautová věnovala divadlu, nese název Obrácená rukavice (Le gant retourné; dosud nebyl přeložen do češtiny).
Nejzřetelněji se myšlenka tropismů odráží ve hře Pro jediné slovíčko (Pour un oui ou pour un non). Byla napsána pro rozhlas v roce 1981 a ve Francii poprvé uvedena na scéně roku 1986. Z divadelní tvorby Sarrautové je dodnes nejhranější.
Už na první pohled nás zarazí její komorní charakter: dvě hlavní postavy, popsané jen jako M. 1 a M. 2, v epizodě pak dvě vedlejší, minimum scénických poznámek. Co jsou vlastně zač, tihle dva M., že nemají ani jména? Dozvíme se, že se znají už dlouho, že je spojuje (a možná i rozděluje) letité přátelství. Jinak o nich nevíme takřka nic – jak vypadají, kolik je jim let, z jakého prostředí pocházejí. Scéna, kde se dialog odehrává, není popsána, ani náznakem. To hlavní je totiž neseno jazykem, slovy, a ještě více tempem, rytmem a intonací.
V tomto oproštěném dialogu se rozvíjí opravdové drama – tragické, zároveň však také ironické. Pod slupkou slov pulzuje silné napětí a v klíčových momentech prorazí na povrch. Sledujeme výslech a úhybné manévry, naléhání a výmluvy až do chvíle, kdy vyjde najevo, že nejde o slova, nejde vlastně o „nic“, příčinou všeho je tón, intonace. Toto zjištění spustí řetězovou reakci, útok a protiútok, kde zbraněmi jsou vzpomínky na minulé křivdy, stejně nepatrné a nevědomé jako ta první. Napětí se stupňuje až k otevřené konfrontaci, k vyhlášení boje na život a na smrt. Ze všech „nic“ se stává zející rána, kterou může zahojit jen definitivní rozchod. To je také to jediné, na čem se oba přátelé nakonec shodnou.
Ale rozejdou se doopravdy? Ačkoliv totiž každý patří do jiného světa, nejsou protikladní, nýbrž se doplňují. Jeden z nich žije v neurčitém světě citů a pocitů a má rád soukromí, druhý má zase smysl pro veřejný život a cítí potřebu všechno jasně pojmenovat, pro všechno má nálepky, které ovšem každý cit udusí. Zároveň však každý chce (byť třeba podvědomě) poznat a přivlastnit si svět toho druhého.
Hru je možné číst ve více rovinách. Maximální oproštění od všech prvků jevištní situace vede k myšlence, že M. 1 a M. 2 mohou být dvě stránky téže bytosti: slova, či spíše jazyk (skoro se chce říct „rozum“), na jedné straně a cit na straně druhé. Stále soupeřící, a přesto nerozdílné. Abstraktnímu chápání na rovině jazyka a pocitů by nasvědčoval také výrok Sarrautové, že skutečnými postavami jejích her jsou slova, ne jakákoliv, ale významonosná. Zároveň jsou to ovšem dva dávní přátelé, jeden druhému tak blízcí, že sebemenší pohyb jednoho může druhého zranit.
Vedle tragického vývoje má hra i svou komiku a ironii, svou vnitřní krásu, překvapivá přirovnání. Nejedná se tedy jen o jakousi „ilustraci tropismů v praxi“.
Zvláštní význam jazyka, zachycení slovních duelů a hnutí skrytá za slovy staví před překladatele bezesporu náročný úkol. Vždyť nejde jen o význam replik, o odstínění klíčových slov. Překladatel připravuje půdu pro herce, pro hlas, jehož melodie, tempo a důrazy teprve dotvoří smysl. Nároky na herce jsou ovšem také vysoké. Všechna pozornost se soustředí na dialog, rytmus, četné významotvorné zámlky a intonaci. Postavy jakožto nositele dialogu nelze psychologicky dokreslovat nebo zařazovat do určitého prostředí, jinak by se chápání hry velmi zúžilo, dostalo by příliš konkrétní rozměr. Hlavním posláním je vyjádřit nepatrné a komplikované pohyby pod slupkou dialogu.
Novátorské dílo Nathalie Sarrautové dokázalo oslovit už mnoho čtenářů a diváků. Svědčí o tom i fakt, že bylo přeloženo do více než třiceti jazyků. Nyní se o přízeň českého publika uchází také hra Pro jediné slovíčko.