Jan Hon
Tato rubrika bude v podobě kaleidoskopu nebo mikroeseje představovat některé zajímavosti, které se ve světové literatuře udály za poslední měsíc.
Česká média si sice stačila všimnout, že letošní Nobelovu cenu za literaturu získal jakýsi Turek Pamuk, ale u této strohé informace také vesměs zůstalo. Dokonce i jeho prvního knižního překladu jsme se dočkali až na sklonku minulého roku. Snad proto u nás zůstala zcela bez povšimnutí řeč s názvem Kufr mého otce, kterou Pamuk pronesl v prosinci při převzetí Nobelovy ceny. Přitom právě ona výmluvně ukazuje, proč by se nota bene evropské publikum mělo zrovna o tohoto tureckého autora zajímat.
Obzvlášť nápadné je to ve srovnání s proslovem Pamukova předchůdce Harolda Pintera. Zatímco řeč tohoto Brita byla především vášnivou kritikou americké zahraniční politiky a s literaturou měla společné jen to, že ji pronesl čerstvý laureát příslušného ocenění, Pamuk se vyhnul jakýmkoliv politickým narážkám a mluvil výhradně o literatuře. Vyhnul se tím však také politice?
„K tomu, abychom se stali spisovateli, nestačí píle a trpělivost: musíme cítit nutkání opustit dav, společenství, všechno ordinérní, každodenní život a zavřít se v pracovně,“ říká Pamuk. „Sám sebe bych rád viděl jako příslušníka tradice spisovatelů, kteří se – nehledě na to, zda na Východě nebo na Západě – odpoutávají od společnosti a zavírají se v pracovně se svými knihami. […]
Ale když se zavřeme stranou, brzy zjišťujeme, že nejsme tak sami, jak jsme si mysleli. Jsme ve společnosti slov těch, kteří přišli před námi – příběhů jiných lidí, knih jiných lidí, slov jiných lidí, tedy tradice. Věřím, že literatura je to nejcennější, co lidstvo shromáždilo ve snaze porozumět sobě samému. Společenství, kmeny i národy jsou inteligentnější, bohatší a pokročilejší úměrně tomu, jakou pozornost věnují slovům svých spisovatelů – a jak víme, pálení knih a ponižování spisovatelů vždy předznamenává temné a pomatené časy. Literatura se ovšem nikdy neomezuje na národní kontext. Autor, který se zavře ve své pracovně a ze všeho nejdřív se vydává na cestu do svého nitra, objeví po letech věčné pravidlo literatury: spisovatel musí umět vyprávět vlastní příběh tak, jako by to byl příběh druhých, a příběhy druhých tak, jako by byly jeho vlastní – neboť právě to je literatura. Nejdřív však musíme procestovat příběhy a knihy druhých.“
Příběh jako sdělení, odstup i jedinečnost vypravěče příběhů a zároveň jeho závazek vůči těm, kdo vyprávěli před ním – není právě tohle shrnutí celé tradice románu, tradice vpravdě evropské? A že nám ji tu shrnuje spisovatel, jehož dílo mnohé dluží tradici východní? Ale právě tudy přece, zprostředkovaně, „románově“, se do významu jeho díla dostává politika – a to ne jako téma, nýbrž jako čin, protože právě tady je možno vidět most mezi Východem a Západem. Most, který není postaven z řečí o potřebě vzájemného porozumění, nýbrž z porozumění samého – a proto most, který má nárok na naši důvěru.
Pamuk sám k tomu říká: „Cítil jsem, že můj otec četl romány, aby se vymanil ze svého života a utekl na Západ – tak jako jsem to později činil já. Anebo se mi v těch dobách zdálo, že prostřednictvím knih utíkáme před svou vlastní kulturou, která nám připadala nedostatečná.“ Zaplňovat nedostatečnost kultury je podle Pamuka věčným úkolem spisovatele – a tak je třeba rozumět i těmto jeho slovům: „Píšu, protože se mi nikdy nepodařilo být šťastný. Píšu, abych byl šťastný.“ Jak totiž vyplývá z předchozího – neštěstí dobrého spisovatele je i neštěstím nás druhých. Nás s českou mateřštinou obzvlášť: snad nebudeme na další Pamukovy romány čekat věčně.