Rubrika: Kraťas Stránka 1 z 8

Do Prahy jako na dalekou Jávu

Michala Adnyani

 

„Sedím celý den ve svém pokoji, čtu nebo píšu. Nikdo tu nemůže u mě vydržet, jak přikládám fest do kamen. Dělám si tu umělé tropické klima, aby se mi lépe psalo o té Jávě,“ píše Konstantin Biebl svému nakladateli Janskému v únoru 1927, krátce po návratu z Nizozemské východní Indie, dnešní Indonésie.

Od začátku září do konce října pobýval v Praze na rezidenčním pobytu v rámci projektu Praha město literatury indonéský spisovatel, kritik a kurátor Zen Hae (* 1970), autor čtyř povídkových sbírek vydávaných od roku 2004. Blíže české realitě raného podzimu mohl lépe poznat období,

Vzpomínka malinká na velkého básníka

Jiří Šíma

 

Na uvedení mongolského čísla Plavu jsem se od redaktorů časopisu dozvěděl tu smutnou zprávu, že jen o pár dní dříve, 25. října 2025, opustil pozemský svět v úctyhodném věku 96 let významný český překladatel a velký básník Václav Daněk. Před mnoha lety jsem jej poznal osobně, když jsme společně pracovali na prvním českém knižním vydání poezie předního mongolského lyrika Begdzína Javúchulana (1929–1982). Po prvotním souhlasu, že napíšu vzpomínku, jsem si teprve doma uvědomil, že zdaleka nejsem hoden delšího ohlédnutí za tímto básníkem, a v duchu vyslovil jistou naději, že nekrolog napíší a jeho životní dílo zhodnotí povolanější profesionální literární historici.

Být jenom divákem najednou nestačí. Úvahy po cestě z Projektu Casanova: Jak voní ramlice

Pavel Kobylák

 

Novou divadelní hru o posledních dnech Giacoma Casanovy napsal k letošnímu třístému výročí jeho narození německý scenárista a režisér Peter Wekwerth. K nastudování oslovil dva divadelní soubory: drážďanský Theaterkahn a český Geisslers Hofcomoedianten; oba ji premiérově uvedly v září na zámku v Duchcově, kde se její děj odehrává. Geissleři teď Casanovu v překladu Ondřeje Staňka hrají i v pražském Divadle VILA Štvanice a je to událost. Pro ně nejsou problém ani sebesložitější příběhy, stačí si rozebrat název souboru. Ten je historickou reminiscencí: skutečný Geissler, principál Šporkova divadla, je tři sta let mrtvý,

Frankfurt 99 a dvě maďarské Nobelovy ceny za literaturu

Marta Pató

 

Od 9. října tohoto roku je spisovatel László Krasznahorkai (* 1954) nositelem Nobelovy ceny za literaturu. Mezi náročnými čtenáři maďarské literatury vyvolala tato zpráva velikou radost, vůbec ale nešlo o překvapení. Na literární nobelovku pro maďarského autora se čekalo celých dvacet let. Do užší nominace se vedle Krasznahorkaiho opakovaně dostával například i Péter Nádas s romány Kniha pamětí (1986, česky v překladu Anny Valentové 1999) a Paralelní příběhy (2005, slov. 2009). Od roku 2000 si bylo možné v sázkových kancelářích vedle Nádase a Krasznahorkaiho vsadit také na Pétera Esterházyho (1950–2016).

Státní cena pro Anežku Charvátovou

Michal Penc

 

Dvanáctého října 2025, v den, kdy si svět připomínal Kolumbovo přistání u břehů Nového světa, doplula za potlesku návštěvníků Stavovského divadla Státní cena za překladatelské dílo k Anežce Charvátové – překladatelce, pedagožce a mentorce, která už dávno obeplula všechny břehy latinskoamerické literatury. Státní cena tak jako poslední chybějící perlička završila sbírku ocenění, která mohou být za překlad udělena – po Magnesii Liteře z roku 2004 za Vypravěče (1987, č. 2003) Maria Vargase Llosy a Jungmannově ceně z roku 2013 za monumentální práci na Bolañově románu 2666 (2004,

José Rizal, Litoměřice a hlas vzdoru

Kateřina Sládková

 

Pokud jste v létě navštívili Litoměřice, možná jste si město prohlíželi v blízkosti hloučku filipínských turistů. Nejen v posledních letech severočeské město opakovaně navštívily i diplomatické delegace. Důvod je stále týž: v roce 1887 tam totiž zavítal José Rizal (1861–1896), dnes obecně uznávaný jako největší spisovatel a národní hrdina této země z jihovýchodní Asie. U nás jsme si ho díky třem existujícím monografiím dlouho mohli připomínat jako očního lékaře, polyglota či nacionalistu, nyní se díky překladu jeho klíčového románu Noli Me Tangere (1887, č. 2023 a 2., upr. vyd. 2025) můžeme dotknout i oblasti,

Kde číhají vlci. O čtení a empatii

Petra Paťchová

 

Poslední dobou si čím dál častěji uvědomuji, že když dva čtou totéž, není to totéž. Číst stejnou knihu současně s kamarády a jen tak nezávazně o ní mluvit mi vyvolalo vzpomínky na přijímací pohovory či zkoušky z teorie literatury. Věta „Vždyť vy vůbec neumíte číst!?“ se tenkrát zdála jako ortel a dlouho jsem se nepříjemného pocitu a studu nedokázala zbavit. Dnes už jen přemítám, jak je možné, že budoucí učitelky a učitele připravoval někdo bez špetky empatie a že nám místo strohého odsuzujícího komentáře raději neukázal, jak na to.

Autoři, jména postav,

DIY a další impulsy z lvovského Mače

Jakub Vaněk

 

Letos se již po desáté konal ve Lvově Měsíc autorského čtení (MAČ). Festival, který od roku 2000 koordinuje brněnské nakladatelství Větrné mlýny, je dlouhodobě koncipován jako středoevropská událost. Vedle měsíčního programu, který se letos odehrával v Brně, Ostravě, Trenčíně, Prešově a v Bratislavě a zahrnul přes šest desítek autorek a autorů z celého světa, se mezi 23. a 26. červencem uskutečnila část festivalového dění právě na západě Ukrajiny, a to pod dramaturgickým a organizačním vedením Lucie Řehoříkové a Hrigoryje Semenčuka.

Jednalo se přitom o nejdelší lvovský běh od začátku ruské invaze.

Když si svoje sny plní i obyčejní smrtelníci… K divadelní inscenaci Orlanda

Pavel Kobylák

 

Inscenace Orlando právě vstupuje v Městských divadlech pražských na scéně Divadla Komedie do druhé sezony, a tak přišel čas podívat se na ni trochu blíž: Jako na zprávu o lidském nitru, o hledání a míjení, o touze po ideálu a srážkách s realitou, o neschopnosti vybrat si z nabízených příležitostí tu pravou, o bezvýchodnosti a naději ve vztazích, o lidských proměnách a neměnnostech, o limitech a jejich překonávání; jako na metaforu vnitřního osvobození a sebepřijetí, vypovídající o nás všech. Vidět ji zblízka je prostě zážitek, po kterém vás to na světě začne víc bavit,

Topografie násilí. Moravský návrat Vanessy Springory

Martina Mecco

 

Jméno Vanessy Springory (* 1972), jedné z čelných představitelek současné francouzské literatury, není českým čtenářkám a čtenářům neznámé. Roku 2021 tuto spisovatelku a naklada­telku uvedlo do tuzemského prostředí nakladatelství Host, když v překladu Tomáše Havla vydalo její tehdy rok starý debut Svolení. Letos v lednu publikovala Springora ve francouzském originálu svůj druhý román Patronyme (Patronymum). V próze, která se opět pohybuje na pomezí memoáru, autobiografie a autofikce, se zabývá znovuobjevováním jedné větve svých kořenů, již nachází v moravském Zábřehu.

V prvním románu Springora zpracovala traumatický zážitek – zneužívání,