Kristýna Králová

Pohjanen, Bengt. Faravidova říše. Z meänkielijského originálu Faravidin maa (2013) přeložil a doslovem opatřil Michal Kovář. 1. vydání. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2016. 189 stran. 

Toto byla má pozemská chvíle, pouhá vločka v Knize, ale v Jobmelově vzpomínce je vločka celým vesmírem. Slova, jimiž Bengt Pohjanen (* 1944) zakončuje své vyprávění z bájné minulosti, jako by vystihovala samou podstatu románu Faravidova říše: popisované události jsou možná nevýznamné, zároveň však mají obrovskou cenu při vytváření národní a kulturní identity Meänkielijců, jak sami sebe nazývají severobotničtí Finové. Okolnosti vzniku tohoto národa v 80.

Silvie Mitlenerová

Plathová, Sylvia. Knížka o postelích a dvě pohádky navrch. Z anglického originálu Collected Children’s Stories (2010) přeložili Petr Onufer a Vít Penkala. Odpovědná redaktorka Alena Pokorná.

1. vydání. Praha: Argo, 2015. 63 stran. 

Básnířka, která strčila hlavu do trouby. Americká víla stíhaná depresemi. Žena Teda Hughese, která navěky opustila dvě malé děti. Pohádkářku by v Sylvii Plathové hledal málokdo. V roce 1976, 1996 a 2001 nicméně Frieda a Nicholas Hughesovi postupně vydali jeden básnický a dva prozaické příběhy pro děti, které vloni společně vyšly též česky pod názvem Knížka o postelích a dvě pohádky navrch.

Magdalena Bystrzak

Deväť životov. Rozhovory o preklade a literárnom živote. Ed. Radoslav Passia a Gabriela Magová.

1. vydání. Bratislava: Kalligram, 2015. 280 stran. 

V kánonu slovenské překladové literatury najdeme dnes několik Shakespearů (mezi nimi devět Hamletů), což svědčí přinejmenším o tom, že překladový provoz ovlivňovali mnohdy jednotlivci spíše než literární objednávka nebo programové vyplňování kulturních mezer. Nedávno vydaná kniha Deväť životov. Rozhovory o preklade a literárnom živote představuje soubor rozhovorů s konkrétními jednotlivci – překladatelkami a překladateli – kteří fakticky stojí za slovenským kulturním provozem ve druhé polovině 20. století a kteří do slovenského kulturního prostředí navzdory politicko-kulturnímu klimatu v období normalizace zajišťovali přísun nové literatury.

Alexej Sevruk

Ulická, Ljudmila. Zelený stan. Z ruského originálu Zeljonyj šaťor (2010) přeložila Alena Machoninová. 1. vydání. Praha a Litomyšl: Paseka, 2016. 496 stran. 

V únoru tohoto roku vyšla v Česku již čtvrtá kniha přední současné ruské prozaičky Ljudmily Ulické. Tentokrát jde o román z roku 2011 Zelený stan. Na bezmála pěti stech stránkách, členěných do jednatřiceti různě dlouhých kapitol je zde zachyceno období z nedávné ruské historie, vymezené rokem 1953 (smrt Josifa Stalina) a rokem 1996 (smrt Josifa Brodského). Na první pohled je patrné, že zde máme monumentální plátno, které se při bližším ohledání rozkládá na pečlivou a promyšlenou drobnokresbu jednotlivých výjevů.

Silvie Mitlenerová

Murakami, Haruki. Muži, kteří nemají ženy. Z japonských originálů Onna no inai otokotači (2014) a Koi suru Zamuza (2013) přeložila Klára Macúchová. 1. vydání. Praha: Odeon, 2015. 248 stran. 

S jednou povídkovou sbírkou Harukiho Murakamiho už jsme se v českém překladu setkali: šlo o knihu Po otřesech (viz recenzi Lucie Koryntové v Plavu 6/2011), která ve všech šesti příbězích reflektovala zemětřesení v Kóbe a sarinový útok v tokijském metru. Obě události se odehrály v témže roce (1995) a na jednotlivce i na japonskou společnost jako celek silně zapůsobily.

Vít Pokorný

Piglia, Ricardo. Umělé dýchání. Ze španělského originálu Respiración artificial (1980) přeložil Jan Hloušek. 1. vydání. Praha – Litomyšl: Paseka, 2015. 200 stran.  

Vydáním Pigliova románu Umělé dýchání v pečlivém překladu Jana Hlouška se nakladatelství Paseka trefilo do černého. Tato pozoruhodná, čtivá a v mnohém inovativní kniha totiž s přibližně patnáctiletým předstihem předznamenala hnutí, které s nástupem nové spisovatelské generace na začátku 90. let učinilo z reflexe poslední diktatury (1976–1983) jedno z ústředních témat současné argentinské prózy. V jistém slova smyslu můžeme Argentincům závidět: díky důslednosti, s níž současní autoři nasvěcují nepohodlná témata a trvají na nezastupitelnosti historické paměti,

Klára Soukupová

Barthes, Roland: Roland Barthes o Rolandu Barthesovi. Z francouzského originálu Roland Barthes par Roland Barthes (1975) přeložil Josef Fulka. 1. vydání. Praha: Fra, 2015. 228 stran. 

Po Světlé komoře a Říši znaků vychází v nakladatelství Fra Roland Barthes o Rolandu Barthesovi, kanonický text jak v rámci teorie autobiografie, tak Barthesova díla. Přeložil ho Josef Fulka, který obstaral už překlad Mytologií, S/Z či knihy Sade, Fourier, Loyola a který se Barthesem také hlouběji teoreticky zabývá (studie Roland Barthes – od ideologie k fantasmatu,

Olga Richterová

Silverstein, Shel. Jen jestli si nevymejšlíš. Z anglického originálu A Light in the Attic (1981) přeložili Lukáš Novák, Stanislav Rubáš a Zuzana Šťastná.

1. vydání. Praha: Albatros, 2014. 167 stran. 

Nikdy nečtu recenze. Když bych bral vážně ty pozitivní, musel bych stejně tak věřit i těm, co mě nechválí.

Autorem těchto řádků je Shel Silverstein (1930–1999), lehce bohémská legenda severoamerické tvorby pro děti. Českému čtenáři mohou jeho veršované minipříběhy, často založené na nonsensu či slovních novotvarech, připomínat tvorbu Emanuela Frynty (či jeho překlady Christiana Morgensterna) – ve svobodné zemi ale jejich autor v průběhu druhé poloviny 20.

Jan M. Heller

Naše zrcadlo: Antologie současné moldavské krátké prózy. Vybral a z rumunských originálů přeložil Jiří Našinec. Praha: Milan Hodek, 2014. 234 stran.  

Postsovětská Moldavská republika se rozkládá mezi řekami Dněstrem a Prutem a kulturně a mentálně je rozkročena mezi Rumunskem, členskou zemí Evropské unie, a Ukrajinou. Pokud jde o zdejší literaturu, je třeba si nejprve všimnout jazyka. Úřední řečí je rumunština, avšak za minulého režimu tu sovětská vláda usilovala o rozrušení vazeb obyvatel k Rumunsku tím, že za úřední jazyk prohlásila „moldavštinu“ – jazyk sice totožný s rumunštinou, avšak psaný azbukou. Památky po tomto bizarním delimitačním jazykovém purismu jsou v Moldavsku v podobě nápisů viditelné ještě dnes.

Štěpán Balík
 

Polský časopis, jehož název česky zní Mezi, je již dnes bohužel minulostí, byť nedávnou. (Čísla lze však stále objednat.) Vzešel z iniciativy druhé generace polských jidišistů, kteří se narodili v 70. a 80. letech 20. století a měli často jako poslední odborníci možnost čerpat své jazykové dovednosti přímo od polských rodilých mluvčích tohoto jazyka. Příslušníci první generace novodobé judaistiky, hebraistiky a jidišistiky v Polsku začali působit již v 80. letech, přičemž tito historici a filologové se pak stali učiteli generace druhé. Podstatná je rovněž osobnost Chone Šmeruka, který se jidiš dlouhodobě věnoval v Izraeli a od přelomu 80.