Rozhovor s Ahmadem Lutfím Rašwánem vedla a z arabštiny přeložila Adéla Provazníková
Egyptský literární kritik a básník Ahmad Lutfí Rašwán skepticky rozebírá slábnoucí čtenářský zájem o poezii v arabském světě a překvapivé důsledky, které taková situace může přinést. V rozhovoru také uvádí, že politická poezie se naopak těší trvalé pozornosti, a uvažuje nad vztahy mezi básní a její zhudebněnou podobou či mezi spisovnou a hovorovou arabštinou. Zmíněné básně Podej mi flétnu a zpívej a Trosky, proslavené pěveckými interpretacemi nejzářivějších hvězd arabské hudby Fajrúz a Umm Kulthúm, přinášíme v následujícím překladovém bloku.
Adéla Provazníková: Úvodem bych se ráda zeptala na roli poezie v současné arabské společnosti. Je všeobecně oblíbená a respektovaná, nebo mají převahu jiné literární formy? Jaký je o básnické sbírky zájem na knižním trhu?
Ahmad Lutfí Rašwán: Historicky byla poezie bezpochyby hlavním arabským uměním a zajišťovala mnohé funkce. Vedle té umělecké měla roli politickou, komunikační i široce kulturně-společenskou. V moderní době ale postavení poezie oslabilo. Lidé se na ni dívají s respektem a úctou, protože je považována za to nejvyšší, nejlepší a nejsložitější jazykové vyjádření. Přesto o ni neprojevují takový zájem, jaký by si zasloužila ani jaký vzbuzovala v minulosti.
Mluvím o době, která začala přibližně v poslední třetině 20. století a trvá dodnes. Situace se zhoršuje a krize poezie se postupem času prohlubuje. „Krizí poezie“ mám na mysli komunikaci s publikem, nikoliv krizi básnického textu. Toto období naopak přineslo rozkvět poetického hnutí, obohacení a rozrůznění básnické tvorby. Objevily se různé experimenty a výrazné poetické projekty, nové pohledy na roli poezie a její estetiku. Někdo se dokonce domnívá, že odpor široké veřejnosti k poezii a její proměna v elitní umění měly ve skutečnosti pozitivní důsledky. Daly básníkům větší volnost experimentovat, bořit tabu a měnit tradiční pohledy na báseň bez ohledu na názory veřejnosti, jež má převážně tradiční vkus.
Co se týče zájmu arabských čtenářů o nákup a četbu básnických sbírek, tam je situace opravdu velmi špatná. Pokles prodejů knih v arabském světě obecně se nejvíce dotkl právě básnických sbírek. Daleko více se prodá románů, přestože ani o ty není dostatečný zájem. Došlo to tak daleko, že někteří nakladatelé odmítají poezii vydávat, což vede k tomu, že básníci jsou nuceni vydávat své sbírky na své vlastní náklady, aby pro tvorbu našli místo.
AP: Překladatelka Jitka Jeníková píše v tematickém eseji tohoto čísla o televizních básnických soutěžích ve státech Arabského zálivu, které se těší obrovské popularitě a v nichž lze vyhrát značnou sumu peněz. Co způsobuje tuto lásku k poezii v arabské společnosti?
ALR: Domnívám se, že tyto soutěže nelze brát jako důkaz vztahu společnosti k poezii. Takový soud je vytržený z kontextu podobně jako dané pořady. Jelikož jde jen o soutěže, převažuje v nich prvek marketingu a prodejnosti, to, co diváky zajímá, je, kdo postoupí do dalšího kola. Někdy je také mohou zakalit různé nacionalistické předsudky, které jsou živeny vidinou většího obchodního zisku. Tyto televizní show je třeba zasadit do kontextu jiných podobných pořadů, kde se vybírají nejlepší zpěváci, herci, fotbalisté nebo předčítači Koránu. Obrovské finanční obnosy udělované za vítězství rovněž nutně nevyjadřují nějakou zvláštní úctu k poezii nebo básníkům, spíš jde o obecnou „zálivovou“ tendenci vynakládat na všechny místní akce obnosy, jež přesahují jejich skutečnou hodnotu. Což platí pro sportovní události, stejně jako pro ty umělecké, kulturní nebo obchodní. Zmiňované soutěže básnické scéně nijak zásadně nepřispívají – jejich výherci povětšinou nezaujímají v kulturním poli výraznější postavení; a pokud ano, děje se tak proto, že v něm už působili před svou soutěžní účastí.
AP: Nedá se ale přece zároveň popřít, že básnictví je výraznou složkou arabské kulturní scény a že i v současné době sociálních sítí lidé sdílejí klasické verše nebo pro ně hledají nové kontexty…
ALR: Částečně ano, ale mezera mezi poezií a jejím publikem se prohlubuje. Až do konce minulého století doprovázely milostné básně Nizára Qabbáního romantické a erotické sny dospívajících různých kulturních vrstev, ale dnes už tomu tak není. Poezie marně supí v závěsu za obrazovostí krátkých příspěvků na sociálních sítích, které v jednom zvučném celku pošimrají emoce a vzruší čtenáře, ať už pozitivně, nebo negativně. Nezbývá tak prostor k zamyšlení nebo pečlivému čtení a důkladnému zkoumání textu, což poezie vyžaduje.
Je pravda, že na egyptské a arabské básnické scéně se střetávají nejrůznější podoby poezie – klasická i postmoderní, metrická i básně v próze, spisovná i psaná v dialektu. Těch forem je velmi mnoho a existují vedle sebe, nicméně nedostatkem pozornosti trpí všechny víceméně stejně. Čtenářů metrické poezie a volného verše je více než těch, kteří čtou básně v próze, což patrně souvisí s jejich obtížnější srozumitelností. Možná je ale důvodem zachování rytmu arabské básně, který po staletí určoval arabský vkus. Anebo to je kvůli tomu, že mají blíže k přednesu. Arabové jsou odedávna zvyklí poezii především poslouchat než ji číst. Někteří básníci se proslavili právě díky kvalitnímu přednesu nebo vystupování na divadle, třebaže jejich básně nedosahují z uměleckého hlediska těch nejvyšších kvalit.
Pravděpodobně nejvýraznější čtenářský zájem v Egyptě i arabském světě je ale o poezii, která zpracovává politické otázky. Nejlepším příkladem je výrazná popularita básníků, pro které ústřední bod jejich básnického díla představuje palestinská otázka nebo izraelsko-arabský konflikt. Ohlas mají básníci, kteří mluví obecně o boji proti útlaku a politické diktatuře vládnoucích režimů. Výrazné postavení tak nepřestává mít poezie Mahmúda Darwíše, Samíha al-Qásima nebo Murída al-Barghúthího, a to dokonce i na arabských sociálních sítích a mezi arabským publikem vůbec. Obdobně významnou roli zaujímaly básně během tzv. arabského jara, kdy byly výrazem naděje arabského lidu a jeho touhy po lepších zítřcích.
AP: Sám jste nejen literární kritik a vědec, ale také básník píšící převážně spisovnou arabštinou. Byla pro vaši tvorbu volba jazyka nějak podstatná?
ALR: Nemyslím si, že výběr buď spisovného, nebo hovorového jazyka určuje kvalitu básnického textu nebo nějakým způsobem determinuje jeho vlastnosti. Pro formu básně je určující poetická zkušenost. Osobně píšu převážně spisovně, ale mám i nějaké experimenty v egyptském dialektu. V jedné mé básni ve sbírce Kamá tafʿal al-ʿasáfír fí ʿutlátihá ar-rasmíja (Jako ptáčci o jejich státních svátcích) dokonce střídám části ve spisovné arabštině a části v dialektu. Nevidím v tom žádnou hanbu, překračovat jednu nebo druhou podobu nebo je různě prolínat. Jak už jsem říkal, ve výsledku jde hlavně o kvalitu, zpracování a pravdivost poezie.
AP: Kdybych se zeptala obecněji, existuje podle vás v moderní poezii stále určité napětí, nebo dokonce konkurence mezi tvorbou ve spisovném a hovorovém jazyce? Je poezie v dialektu považována za stejně umělecky hodnotnou jako poezie psaná spisovně? Myslíte, že tyto dva typy vyjádření představují v arabštině jednotný poetický kánon, nebo spíše dva oddělené proudy?
ALR: Dialektální poezie se nezrodila ve vakuu, navazuje na stovky let trvající tradici zadžalu a jiných dialektálních uměleckých forem včetně lidového vyprávění. Je možné, že jí nebylo věnováno tolik odpovídající pozornosti nebo uznání jako poezii spisovné. Historicky byla méně studována, jelikož na rozdíl od spisovné poezie se vždy pohybovala na kulturním, kritickém i politickém okraji. Ve 20. století prošla dialektální poezie převratnými změnami, podobně jako poezie spisovná, a tak máme dnes například v dialektu také básně v próze, které sdílejí mimořádné umělecké charakteristiky s těmi spisovnými.
AP: Od šedesátých let 20. století bylo básnické vyjádření v dialektu spojené s určitým politickým postojem experimentujících básníků. Jejich poezie měla nejen umělecké, ale také ideologické účely. Spatřujete v současné poezii v dialektu také tuto výraznou tendenci k experimentu a politické a společenské kritice?
ALR: Jelikož i klasický hovorový zadžal byl spjatý s politickou a společenskou kritikou, je přirozené, že tato linie pokračuje a vyvíjí se v dialektální poezii až do dnešních dnů. Je možné, že hovorový jazyk dokázal lépe zachytit bolavá místa ve společnosti a vyjádřit její naděje, nicméně takové tvrzení by potřebovalo více prozkoumat, já si jím nejsem zcela jistý. Tím ale netvrdím, že politická poezie je výsadou hovorového jazyka, „spisovní“ básníci se k politickým otázkám vyjadřovali také.
Už jsem poukazoval na básníky palestinské otázky, hodí se ale upozornit také na tvorbu Amala Dunqala, Knížete poezie odporu, jehož poetické dílo bylo od samých základů politické. To je také případ politických veršů Nizára Qabbáního a dalších arabských básníků od Egypta přes Levantu a Irák, kteří se proslavili v druhé polovině 20. století. Je ale možné, že spisovná politická poezie se potýkala s velikými politickými otázkami, zatímco hovorová poezie mohla prozkoumávat do hloubky i každodenní problémy a detaily. Já osobně považuji poezii spisovnou a hovorovou za dvojčata, která se zrodila společně a žijí a vyvíjí se vedle sebe. Obě formy se podobně proměňují z hlediska estetického, uměleckého i myšlenkového.
AP: V přítomném čísle mluvíme o arabské poezii jako o velmi živé a produktivní. Podobně jako jinde i v arabském prostředí se mnohé básně šířily mezi nejširší veřejnost hlavně prostřednictvím hudby. Pomáhá hudba uchovat poetickou paměť společnosti? Když alžírská písničkářka Suad Massi zpívá al-Mutanabbího [1] al-chajlu wa al-lajlu wa al-bajdá’u taʿrifuní (Koně, noc i poušť mě dobře znají…) nebo když Fajrúz proslaví část básně Chalíla Džibrána, protože zpívá jeho Aʿtiní an-náj wa ghanni (Podej mi flétnu a zpívej), přispívají poezii? Myslíte, že je tento vztah mezi poezií a hudbou podstatný?
ALR: Co se týče vztahu poezie a hudby, myslím, že jejich vztah je od počátku úzký, a to platí zejména pro arabskou kulturu. Arabská metra uspořádávají rytmus básně tak, aby mohla být zpívána nebo recitována nahlas. Ale i pokud bychom odhlédli od této staré tradice, v moderní době se tento vztah vzhledem k vývoji zpěvu a možnostem přenosu hudby k publiku nadále utvrdil. Hudba se zasloužila o poezii – a tady myslím tu spisovnou – značnou měrou. Nejznámější zpěváci rozšířili staré i nové verše mezi arabské publikum všech zájmů a vzdělanostních vrstev. I někdo, kdo neuměl číst a psát, si mohl zapamatovat klasickou qasídu Abú Firáse al-Hamdáního [2] Aráka ʿasíj ad-damʿ (Vidím, jak zadržuješ slzy), Chajjámova čtyřverší nebo al-Atlál (Trosky) Ibrahíma Nádžího, když je slyšel od Umm Kulthúm, přezdívané Hvězda Východu. Kdokoli si mohl užít verše Knížete básníků Ahmada Šawqího, které interpretoval největší hudebník několika generací Muhammad ʿAbdalwahháb, zamilovat si verše al-Achtala as-Saghíra [3], když je slyšel od Farída al-Atraše, nebo se nadchnout pro tvorbu Chalíla Džibrána, andaluské muwaššahy [4] nebo al-Husarího al-Qajrawáního [5], když je zpívala hvězdná Fajrúz, Společnice Luny.
Zároveň je však třeba říct, že dnes už ten obrázek není tak zářivý, jak by se mohlo zdát z příkladů, které jsem zmínil. Klasická spisovná báseň, zpěváci a hudebníci zajímají veřejnost jen výjimečně. Výjimky bych viděl ve dvou případech. Zaprvé v súfijských básních, které zpívají hudební skupiny vztahující se ke klasické duchovní a mystické tvorbě. Druhou výjimku představují umělci cílící na vzdělaného posluchače z vyšších vrstev, který má o poezii zájem, má ji rád a rozumí jí. Takovou zpěvačkou je Suad Massi, kterou jste zmínila, já bych ještě upozornil třeba na Palestinku Kamíliji Džubrán nebo Karimu Skalli z Maroka.
Jenže jejich tvorbu a dosah nemůžeme vůbec porovnávat s tím, co tehdy dokázaly Fajrúz nebo Umm Kulthúm nebo i později například irácký zpěvák Kázim as-Sáhir či libanonská hvězda Mádžida ar-Rúmí, jejichž písně měly lidový a masový dosah. Umm Kulthúm, Fajrúz, Kázim as-Sáhir a Mádžida ar-Rúmí přinesli arabské veřejnosti poezii, ale Suad Massi, Kamíliji Džubrán a Karimu Skalli dovedla jejich láska k poezii od zahraničního k arabskému publiku. To ale není v žádném případě hodnocení jejich tvorby. Dokonce i hovorová poezie, kterou tito zpěváci interpretují pro elity, se zásadně odlišuje od povrchních populárních písniček, protože vyjadřují existenciální problémy člověka s větší hloubkou.
AP: Je poezie v dialektu vhodnější ke zhudebnění? A přemýšlel jste někdy vy sám o zhudebnění svých veršů?
ALR: Osobně nepokládám zhudebněnou spisovnou poezii za jakkoli lepší než hovorovou jen kvůli tomu, že je psána spisovně. Je spousta zhudebněných hovorových básní, které umělecky převyšují ty spisovné. V každém případě je pravda, že hudba dodává poezii nové rozměry – snáze se šíří mezi lidmi, kteří si báseň lépe zapamatují. Sám nemám nic proti zhudebňování vlastní poezie, naopak mi to dělá radost. S jedním kamarádem jsem ve skutečnosti spolupracoval na zhudebnění jedné mé básně a myslím, že ji to obohatilo. Tak jako každé poctivé kritické čtení dodává nové významy a myšlenky, stejně tak hudba s sebou nese interpretaci hudebníka a prožitek zpěváka, a proto jde o další umělecký přínos, nikoli jenom o jiný způsob předvedení.
AP: Je podle vás možné mluvit o některých nových hudebních žánrech, jako jsou rap, hip hop nebo egyptské mahraganát, které do výběru čísla zařazujeme, jako o poezii?
ALR: Rap ani mahraganát nesleduji, tudíž se mi to těžko hodnotí, samozřejmě ale uznávám právo na existenci všem druhům umění, pokud jím skutečně jsou. Vím, že někteří badatelé se snažili prokázat, že rap má svůj původ v arabské kultuře; že je spojený se starým arabským metrem radžaz. Podle mě však není nutné hledat pro všechno historické důvody a ospravedlnění. Co se mahraganát týče, jsou vlastně takovým prodloužením dlouhé historie lidového umění. Rýmy a jazykové hříčky tvoří základní kameny jejich textů, ale často jde o texty hodně pokleslé a povrchní. Rap je prostě vyjádřením úhlu pohledu někoho konkrétního v nějaké konkrétní situaci a často vykazuje poetické rysy… Zastávám však názor, že většina mahragánátových a rapových textů nedosahuje takové úrovně, abychom je mohli považovat za poezii. Na druhou stranu je možné, že se s postupem času v nové básnické formy vyvinou.
Ahmad Lutfí Rašwán
Ahmad Lutfí Rašwán (* 1979) je egyptský kritik a básník. Vystudoval arabskou filologii na univerzitě Ajn Šams v Káhiře, v disertační práci se zabývá egyptskou postmoderní poezií odporu. Vydal tři básnické sbírky – Ihtifálíja taqlídíja li-l-huzn at-tadžríbí (Tradiční oslava experimentálního smutku, 2003), Kamá tafʿal al-ʿasáfír fí ʿutlátihá ar-rasmíja (Jako ptáčci o jejich státních svátcích, 2019) a Džard mufádži‘ fí macházin ar-rúh (Překvapivá inventura ve skladu duše, 2023) – a vědeckou monografii o vztahu obsahu a formy v básních egyptské generace sedmdesátých let. Jeho kritiky a komentáře k literárnímu dění se objevují v egyptském rozhlase i novinách.
Poznámky:
1. Al-Mutanabbí (915–965) je jedním z velkých básníků abbásovského období. Proslul panegyrickými verši na aleppského knížete Sajfuddaulu a jiné arabské vládce té doby, ale je známý i pro svoje vychloubačství a verše opěvující vlastní kvality. (Pozn. překl.) [Zpět]
2. Abú Firás al-Hamdání (932–968) byl současníkem a hlavním rivalem al-Mutanabbího. Je nazýván „básníkem silných citů“ – vedle panegyriky tvořil také gnómickou a milostnou poezii, působivé jsou jeho verše z byzantského zajetí. (Pozn. překl.) [Zpět]
3. Al-Achtal as-Saghír (Malý al-Achtal) je pseudonymem politika a „básníka lásky a vášně“ Bišáry ʿAbdalláha al-Chúrího (1885–1968) původem z Libanonu. Je známý především jako průkopník moderních proudů v poezii a textař hudebních hvězd první poloviny 20. století. (Pozn. překl.) [Zpět]
4. Muwaššah (doslova „opásaný“) je jednou ze dvou strofických forem arabské středověké poezie. Rýmové schéma úvodní a závěrečné části bylo identické, a tedy „obepínalo“ tělo básně. Byl psán spisovnou arabštinou především v muslimském Španělsku. (Pozn. překl.) [Zpět]
5. ʿAlí al-Hosarí al-Qajrawání (1029–1095) byl tuniský básník. V mládí ztratil zrak; ve své tvorbě se snažil imitovat svého současníka Abú al-ʿAlá‘ al-Maʿarrího, jehož tvorba je považována za vrchol arabské filosofické lyriky. (Pozn. překl.) [Zpět]