Rozhovor s Norou Ikstenou vedla a z lotyštiny přeložila Anna Sedláčková
V rodném Lotyšsku patří Nora Ikstena od devadesátých let mezi nejčtenější autory a autorky. Její román Mātes piens z roku 2015, přeložený již do dvaceti jazyků, vyšel v roce 2023 i česky, a to pod názvem Mateřské mléko. Se svou překladatelkou Annou Sedláčkovou autorka rozmlouvala nejen o českém překladu románu, ale také o tom, jak kniha působí na čtenáře třeba v Japonsku, jakými směry se ubírá současná lotyšská literatura nebo nakolik kniha vypovídá o životě v sovětském režimu a o jeho snahách o redefinici ideálu ženství. Došlo také na hypotézu, že hlavními hrdinkami nejstaršího lotyšského eposu jsou vlastně dvě ženy.
Anna Sedláčková: Česká literatura má v Lotyšsku delší a bohatší tradici než ta lotyšská u nás. V posledních letech se však o lotyšskou literaturu začíná zajímat stále více i zahraničí a Česká republika v tom není výjimkou. Čím si to vysvětlujete?
Nora Ikstena: Skutečně výrazná zahraniční popularizace lotyšské literatury začala až někdy okolo roku 2018, kdy se nejen Lotyšsko, ale všechny pobaltské státy dostaly do centra pozornosti na londýnském knižním veletrhu. To nám zajistilo větší zájem různých nakladatelů, kteří se začali seriózněji zajímat o možnosti vydávání lotyšské literatury. Významnou roli v tom sehrává možnost čerpat na vydávání knih granty z platformy Latvian Literature, která je již stabilně po několik let financovaná státem. Prezentaci naší literatury bereme skutečně vážně, což dokazují například i naše dlouholeté snahy o to, získat status čestného hosta na knižním veletrhu ve Frankfurtu. Velkou výhodou jsou v této době také šikovní překladatelé, kteří překládají přímo z lotyštiny, a ne z jiného jazyka, jako se to často dělo v minulosti. Ovšem netěší nás jen zájem velkých zemí a knižních trhů, ale i zájem zemí bývalého východního bloku, se kterými nás pojí nemálo historických zkušeností. I to může být důvodem, proč se poptávka po lotyšské literatuře zvyšuje – historie se v této turbulentní době může každou chvíli opakovat.
AS: Mohla byste krátce popsat lotyšskou literaturu těm, kdo ještě neměli příležitost se s ní blíže seznámit?
NI: Popisovat něco tak různorodého a rozvrstveného jako literatura je ošemetný úkol. Zaměřím se proto jen na literaturu současnou. Nejvíce lotyšskou literární scénou posledních let zahýbala série knih našich nejvýznamnějších autorů – My: Lotyšsko, XX. století. Do té přispělo celkem třináct autorů, kteří u nás patří k těm nejčtenějším a nejoceňovanějším, například Māris Bērziņš nebo Gundega Repše. Celá série se zabývá reflexí různých historických událostí, to je pro naši současnou literaturu ostatně poměrně typické. Příznačná je pro nás také poezie, nepřímo navazující na folklor. Poezie je v Lotyšsku velmi oblíbená a čtená, nepatří na okraj zájmu čtenářů. Co nabídnout má jak starší generace jako Knuts Skujenieks či Uldis Bērziņš, tak i ta mladší, kterou zastupují Arvis Viguls nebo Inga Gaile. Přestože nejsme příliš početný národ, daří se nám i v našem malém jazyce publikovat díla, která si zaslouží pozornost za hranicemi.
AS: Vy sama jste autorkou několika románů, povídkových sbírek a nově také dětské knihy. Vaším nejúspěšnějším dílem však zůstává román Mateřské mléko. Na motivy knihy byl rovněž natočen film. Co je podle vás důvodem takového úspěchu?
NI: Mateřské mléko je kniha, která zpracovává hlubokou osobní bolest a řadu mých vlastních vzpomínek. Nevypráví jen příběh doby nebo příběh jedné rodiny, ale popisuje i řadu různých pocitů, jež v různých podobách zažil každý z nás. Když jsem ji začala psát, ani jsem nepomyslela na to, že by mohla mít takovou odezvu, a sama jsem byla překvapená, když se začaly objevovat první nabídky na překlad. Až později, když už kniha vyšla a slyšela jsem názory čtenářů, jsem si uvědomila, že oproti některým mým předchozím knihám je napsaná vlastně velmi lidským jazykem, bez složitých metafor a aluzí. Psala jsem tak, abych dokázala vypovědět svůj osobní příběh, jak jsem ho prožila. Možná i proto je jednoduché do příběhu proniknout a na jeho pozadí reflektovat své vlastní zážitky a zkušenosti.
AS: Kniha má výrazné autobiografické prvky. Stálo v pozadí vašeho psaní přání vyprávět rodinný příběh?
NI: Cesta k samotnému psaní je obecně spíše shodou různých okolností než vědomým rozhodnutím. Nejinak tomu bylo v případě Mateřského mléka. Kniha vznikla v rámci série románů My: Lotyšsko, XX. století. Přestože jsem v hlavě námět na knihu nenosila dlouho, věděla jsem naprosto přesně, jak ji chci napsat. Nebylo to pro mě ani nijak těžké, protože jsem se mohla při psaní spolehnout na svou paměť, na vzpomínky, které si nesu ze svého dětství. Jednou se na mě během besedy obrátil lékař gynekolog a podivoval se nad tím, jak je možné, že se mi podařilo tak přesně popsat nástroje, se kterými běžný smrtelník nepřichází do styku. Vůbec jsem nad tím nepřemýšlela a popisovala jsem to, co jsem si z dětství vybavovala. Jsem přesvědčená, že pokud někdo umí pracovat se svými vzpomínkami a umí je přetavit v text jakéhokoliv žánru, může z toho vzniknout výborný počin, který bude mít přesah a nebude jen příběhem pro uzavřený okruh nejbližších lidí kolem pisatele.
AS: V Mateřském mléce píšete o sovětském režimu a o tom, jaký měl dopad na každodenní životy lidí. Myslíte, že je příběh zajímavý i pro čtenáře, kteří nic takového nezažili? Jak knihu reflektují oni?
NI: V souvislosti s touto otázkou si vždy vzpomenu na to, jak jsem knihu představovala v Japonsku. Ačkoliv by se mohlo zdát, že pro japonské čtenáře musí být popisy sovětského režimu velmi vzdálené, při jedné z besed jsem se dozvěděla, že v Japonsku dodnes existuje tradice povinného pití mléka ve školách. Tak jak jsem ho zažila já a se mnou i hlavní hrdinka knihy. I takto bezvýznamné prvky mohou působit jako pojítko se zkušeností, která může na první pohled působit odlišně a nepochopitelně. Kniha byla přeložena třeba i do faerštiny. Pro mě jako autorku bylo velmi zajímavé sledovat, jak román vnímají lidé na ostrovech, tak daleko od veškerého dění a zbaveni břemena, jež si neseme my, kteří jsme tuto dobu zažili. Do značné míry se jedná o univerzální příběh, a i když je samozřejmě děj knihy zasazen do minulého režimu, se kterým nemusí mít každý čtenář přímou zkušenost – a ani zprostředkovanou skrze vyprávění starších rodinných příslušníků –, odkaz knihy možná vyznívá daleko aktuálněji a univerzálněji, než jsme si ochotni připustit. Některé otázky se zdají být ještě naléhavější, než jak jsem se je v knize snažila nastínit.
AS: Kniha však na pozadí tohoto popisu vypráví ještě další příběh – a to příběh o komplikovaném vztahu matky a dcery. Můžeme knihu číst jako vyprávění o tom, jak různé režimy mění lidské vztahy?
NI: Sovětský režim možná neovlivnil tolik mezilidské vztahy jako ženu samotnou. Sovětská propaganda ženu představovala jako osobu, která zvládne všechno – řídit kombajn, starat se o rodinu nebo letět do vesmíru. Myslím si ale, že to byla právě tato doba, která ženám vzala jejich ženskost a sílu, pokud to tak lze říct. Za sovětského režimu se zakazovala víra, ženská sexualita znamenala absolutní tabu, žena měla být pouze jakousi figurkou zbavenou veškerých základních ženských potřeb, měla být strojem přispívajícím k rozvoji sovětské společnosti. Spásu nemohla hledat ani v duchovním světě, ani ve své přirozenosti. To samozřejmě mělo velký vliv na roli ženy ve společnosti nebo na její roli v samotných rodinách. Hlavní hrdinka mého románu je intelektuálka, která nemohla ve své akademické dráze pokračovat – představuje člověka, jenž se s tehdejšími společenskými hodnotami nemohl ani naoko identifikovat a na základě toho byl odsouzen k životu na okraji společnosti. Nejen ženy jako ona, ale lidé obecně museli věnovat hodně energie tomu, jak se na společnost adaptovat a jak v ní přežívat, místo aby hledali, jak ji svými schopnostmi posouvat dál. Jsem přesvědčena, že si spoustu těchto komplexů neseme až do dnešní doby. Vidím to na své generaci – minimálně ve svém okolí pozoruji, že jako správnou ženu vnímáme jen tu, která je v souladu s normami z předchozích dob. Žena musí být silná a neochvějná osobnost, která o svých potřebách nesmí mluvit, nesmí přiznat jakoukoliv slabost.
AS: Ve svých knihách se zaměřujete spíše na ženské hrdinky. Mají ženy zvláštní význam v lotyšské literatuře obecně?
NI: Dalo by se říct, že lotyšská literatura je již od svých počátků plná žen. Ve většině folklorních písní vystupují ženy – má to samozřejmě velmi prozaické vysvětlení, ale jejich přítomnost nelze popřít. Ačkoliv mě za to literární vědci nemají rádi, jsem toho názoru, že v popředí našeho národního eposu Lāčplēsis nestojí stejnojmenný hrdina, ale dvě ženské hrdinky – vždyť vše podstatné se v knize odehraje jen kvůli nim! I v moderních dobách jsme měli štěstí na talentované a plodné spisovatelky, jež se nebály otevírat témata, která jejich mužské protějšky otevírat nechtěly nebo nemohly.
AS: Jakým směrem se podle vás bude lotyšská literatura ubírat v dalších desetiletích? Pozorujete nějaký výrazný proud, který by mohl v budoucnu převládnout?
NI: Pokud bylo už takhle příliš těžké popsat lotyšskou literaturu jako jeden celek, odhadovat její budoucí podobu je snad úplně nemožné. Já jsem toho názoru, že se nijak zásadně nezmění a že se jí podaří zachovat svou stabilitu. Nepozoruji žádný zásadní proud, který by na tom měl něco změnit. Líbí se mi, že se ani na takto omezeném prostoru nebojíme otevírat citlivá témata, to je možná výjimečné. Věřím také, že se jí díky již publikovaným nebo právě vznikajícím překladům podaří více pronikat do zahraničí. To bych jí upřímně přála.
Nora Ikstena
Nora Ikstena (* 1969, Riga) je lotyšská spisovatelka a kulturní manažerka. Vystudovala filologii a anglickou literaturu na Lotyšské univerzitě. Po sérii rezidencí v New Yorku se vrátila do Rigy a spolupodílela se na založení Lotyšského literárního centra. Její povídky Amariļli (č. Amarylky) a Naģe (č. Naďa) byly publikovány v českém překladu v antologii Krajinou samoty: Povídky lotyšských spisovatelek (2006). Z její románové tvorby česky vyšlo Mātes piens (2015, č. Mateřské mléko, 2023).
Anna Sedláčková
Anna Sedláčková (* 1998) překládá převážně z lotyštiny a litevštiny. Absolvovala bakalářské studium baltistiky a sinologie na Karlově univerzitě a aktuálně studuje a žije ve Finsku. Jejím debutovým románovým překladem bylo Mateřské mléko (2023) Nory Iksteny. Věnuje se překládání a popularizaci textů z pobaltských států a z regionu jihovýchodní Evropy. V roce 2022 byla kurátorkou literární výstavy Česko-baltské století vystavované v Národní knihovně ČR. Se svými kolegy připravuje antologii textů ze současné lotyšské literatury.