Ernest Renan

Přeložil Luděk Liška

Jméno Ernest Renan znal ve druhé polovině 19. století celý vzdělaný svět. Jeho esej La poésie des races celtiques (Keltská duše) patří mezi nejvýznamnější texty, jež pojednávají o tématu keltské mentality a kultury, a je tak ideálním úvodem do četby bretonské literatury a prostředkem pro lepší porozumění jejímu duchu.
 

Poté, co při cestě Bretaňským poloostrovem, historickou Armorikou, mineme oblast Normandie a Maine, krajů, kde ještě potkáváme bujaré, ale navzájem si podobné tváře, a vstoupíme do vlastní Bretaně – té, která jazykem a rasou dělá čest svému jménu – pocit náhlé proměny na sebe nenechá dlouho čekat. Náhle se zvedá studený, nevlídný vítr plný smutku a přivádí člověka na jiné myšlenky. Holé vrcholky stromů se ohýbají, kolkolem se rozprostírá monotónní barva vřesovišť, každým krokem narážíme na žulu – prosvítá půdou příliš chudou na to, aby jí byla přikryta – a moře, téměř vždy pochmurné, obepíná obzor kruhem věčného nářku. Stejně tak odlišní jsou tu i lidé. Normandskou obhroublost, kyprý lid hojnosti, který má život rád a je pohlcen svými zájmy, lid egoistický tak jako každý, kdo má ve zvyku života si užívat, střídá rasa plachá a zdrženlivá, pohroužená do svého vnitřního života, zdánlivě těžkopádná, schopná však hlubokých citů a ve svém náboženském instinktu projevující úctyhodnou vybranost. Podobný kontrast nás prý zaskočí při přechodu z Anglie do Walesu, z Lowlands, jižního Skotska, které je jazykem a zvyky ještě anglické, na sever, do země Gaelů. A také, ovšem s citelnou nuancí, pokud se vnoříme do těch částí Irska, kde rasa zůstala stranou veškerého míšení s cizím. Jako bychom sestupovali do podzemních vrstev jiných věků a zakoušeli cosi z pocitů, kterým nás při cestě jednotlivými kruhy Pekla vystavuje Dante.

Nad podivnou skutečností, že na několika zapomenutých ostrovech a poloostrovech Západu přečkala až do našich dnů a takřka před našimi zraky starobylá rasa, se příliš nezamýšlíme. Podléhá, pravda, čím dál více lomozu vnějšího světa, ale svému jazyku a naturelu, svým zvykům a své minulosti stále zachovává věrnost. Zapomínáme především, že literatura tohoto malého národa vytlačeného na kraj světa, doprostřed hor a skal, kde jej nepřátelé ohrozit nemohli, měla ve středověku nedozírný vliv. Proměnila cesty evropské imaginace a její básnické motivy se prosadily v bezmála celém křesťanském světě. Přesto by jen stačilo otevřít původní velká díla velšského génia, abychom se přesvědčili, že rasa, která je stvořila, cítila a přemýšlela zcela svébytným způsobem – nikde jinde se nekonečné mámení nehonosí svůdnějšími barvami a žádný jiný z tónů velkolepého koncertu rodin lidského druhu nepronikne k srdci tak pronikavě. Běda! Je odsouzen k zániku, tento smaragd západních moří! Artuš se už ze začarovaného ostrova nevrátí a svatý Patrik pravdivě Ossianovi pravil: „Jsou mrtví rekové, které oplakáváš. Mohou znovu povstat?“ Je na čase tyto božské tóny, které se na ústupu před narůstajícím shonem uniformní civilizace rozplývají kdesi za obzorem, zaznamenat – dříve, než zmizí docela. Kdyby literární kritika sloužila jen ke sběru těchto vzdálených dozvuků a k tomu, aby dala promluvit rasám už zaniklým, pak by výtka, která na ni dopadá až přespříliš často a bezdůvodně, totiž že dokáže být jen negativní, pozbyla na oprávněnosti.

(…)

Pokud by se znamenitost rasy hodnotila podle čistoty krve a nezlomnosti povahy, je třeba přiznat, že žádná jiná by se vznešeností přežívajících pozůstatků té keltské [1] soupeřit nemohla. Žádná lidská rodina nežila tak odloučená od světa a více prostá míšení s cizím. Sevřena cizími výboji na polozapomenutých ostrovech a poloostrovech, obklopila se proti vlivům z vnějšku nezdolatelnou hradbou, vše čerpala ze sebe samé a nežila než ze své vlastní podstaty. Odtud ta silná individualita a odpor vůči cizímu, které jsou až dosud základními rysy keltských kmenů. Římská civilizace je sotva zasáhla a zanechala mezi nimi jen málo stop. Vpád germánských kmenů je zatlačil, aniž by mezi ně pronikl. V současnosti stále ještě vzdorují vpádu docela jinak nebezpečnému – vpádu moderní civilizace, která je tolik zhoubná všem místním rozmanitostem a národním typům. Zvláště Irsko je jedinou zemí Evropy (a v tom pravděpodobně spočívá tajemství jeho nevyléčitelné slabosti), jejíž původní obyvatelé by mohli prokázat svůj rodový původ hluboko do temného dávnověku a s jistotou určit rasu, ze které vzešli.

Právě v onom životě v ústraní, v oné nedůvěře vůči všemu, co přichází zvnějšku, je třeba hledat vysvětlení hlavních rysů povahy keltské rasy. Má všechny chyby a všechny přednosti samotářského člověka – je zároveň hrdá a plachá, silná v citech, ale slabá v činech. V bezpečí domova je svobodná a veselá, zatímco vystavena vnějšímu světu jeví se neobratná a stísněná. Před cizím se má na pozoru, vidí v něm totiž někoho mnohem rafinovanějšího, kdo by mohl zneužít její prostoty. K obdivu druhého je lhostejná a jediné, čeho si od něj žádá, je, aby ji nechal na pokoji. Je to rasa povýtce domácká, jako stvořená pro rodinu a radosti domácího krbu. U žádné jiné nebyl pokrevenský svazek silnější, nevyplývalo z něj tolik závazků a nepřipoutával člověka k jeho bližnímu v takovém rozsahu a tak hluboce. Veškeré společenské instituce keltského lidu byly původně jen rozšířením rodiny. Lidové zvyklosti do dnešních dnů potvrzují, že stopy této rozsáhlé příbuzenské organizace se nikde jinde nezachovaly lépe než v Bretani. V tomto kraji dokonce panuje přesvědčení, že krev promlouvá, takže dva sobě neznámí příbuzní, ať už se potkají kdekoli na světě, zakoušejí jeden před druhým důvěrné a tajuplné duševní pohnutí, díky němuž se poznávají. Stejný postoj se projevuje v úctě k mrtvým. Nikde jinde nebylo postavení mrtvých silnější než u Bretonců, nikde jinde se hrobu nevěnuje tolik myšlenek a modliteb. Pro tento lid totiž život není osobní dobrodružství, které každý podniká na svůj vrub a na vlastní nebezpečí, nýbrž článek dlouhé tradice, přijatý a předaný dar, splacený dluh a závazek, kterému bylo dostáno.

Je snadno pochopitelné, jak málo jsou tak silně soustředěné povahy způsobilé k tomu, aby světu poskytly příklad onoho skvělého rozmachu, který na okamžik vnutí světu národ ve chvíli svého vrcholu. A to je bezpochyby také důvod, proč byla role nevýbojné kymerské rasy v okolním světě vždy druhotná. Představa jakékoli agrese nebo výboje je jí cizí a na šíření svého myšlení v okolním světě dbá pomálu. A tak neznala než ústup, dokud bylo kam, a později, stísněná ve svém posledním útočišti, nezlomný odpor vůči svým nepřátelům. Ba i její následná věrnost byla jen planou oddaností. Těžko podmanitelná a vždy krok zpět za svou dobou zachovává věrnost svým přemožitelům, i když oni už sami sobě věrní nejsou. Jako poslední hájila před Římem vlastní náboženskou nezávislost a stala se nejhouževnatější baštou katolicismu. Jako poslední ve Francii hájila před králem svou nezávislost politickou a dala světu poslední royalisty.

A tak se keltská rasa při hájení předem ztracených pozic a při svém vzdorování času vyčerpala. Nezdá se, že by kdy měla vlohy pro politický život, důraz na rodinu u ní zadusil veškeré pokusy o širší organizaci. Podobně se nezdá, že by kmeny, kterými je tvořena, byly samy o sobě schopny pokroku. Život se jim zdá být daností, již není v silách člověka měnit. Pramálo iniciativní, mívají sklon nahlížet na sebe jako na nezpůsobilé a pod kuratelou, rychle podlehnou přesvědčení o nevyhnutelnosti osudu a poddávají se mu. Při pohledu na to, jak málo smělosti před Bohem prokazují, je zatěžko uvěřit, že jejich rasa je dcerou Jáfetovou.

Odtud také pochází její smutek. Vezměte si jen zpěvy bardů ze 6. století – spíše oplakávají porážky, než aby opěvovaly vítězství. Historie keltské rasy je jeden dlouhý žalozpěv, stále ještě připomíná všechna vyhnanství a putování po mořích. Jestliže se tu a tam rozveselí, za úsměvem se po chvíli zaleskne slza – zvláštní opomnění lidského údělu, které nazýváme veselí, je jí cizí. Zpěvy radosti u ní končí elegicky. Líbeznému smutku keltských lidových písní nic se nevyrovná, jako by emanovaly z výšin, dopadají, kapka po kapce, na duši a prostupují ji, podobné vzpomínkám na jiný svět. Člověk nikdy tak dlouho nevychutnával slasti samotářské mysli, poetické vzpomínky, které stmelují všechny počitky života – tak mlhavé, tak hluboké, tak pronikavé, že kdyby trvaly jen o trochu déle, jeden by z toho měl smrt a těžko říci, zda pro jejich trpkost, nebo jejich líbeznost.

Nezměrná jemnost citu, kterou se keltská rasa vyznačuje, je úzce spojena s její potřebou soustředění. Právě povahy málo sdílné mívají city nejhlubší, protože čím je cit hlubší, tím méně tíhne k tomu, aby byl vyjeven. Odtud ta okouzlující cudnost, to cosi zastřené, prosté a jemné, co podivuhodně zaznívá v písních, které vydal pan de La Villemarqué, a co je stejně vzdáleno jak citové rétorice, až příliš dobře známé rasám latinským, tak promyšlené naivitě Německa. Zjevná zdrženlivost keltských kmenů, kterou často považujeme za chladnost, souvisí s jejich vnitřní ostýchavostí. Mají za to, že projevený cit rázem ztrácí způli na hodnotě a že srdce by nemělo mít jiných diváků než sebe sama.

Kdyby bylo možné u národů určit pohlaví podobně jako u lidí, museli bychom bez zaváhání říci, že keltská rasa, zvláště vezme-li se do úvahy její velšská a bretonská odnož, je rasou bytostně ženskou. Dle mého soudu žádná jiná lidská rodina neobestřela lásku takovou měrou tajemství. Žádná jiná neformulovala s takovou vytříbeností ideál ženy, ani mu tolik nepodléhala. Je to svým způsobem opojení, šílenství, závrať. Přečtěte si jen podivné mabinogi o Peredurovi nebo jeho francouzskou imitaci Perceval le Gaullois – jejich stránky jsou takřka prosáklé ženskou citovostí. Žena se tu zjevuje jako nějaké ztělesněné vidění, jako prostřednice mezi člověkem a nadpřirozeným světem. Nejsem si vědom, že by se v jiné literatuře objevovalo cokoli obdobného. Porovnáte-li Guinevru a Isoldu se severskými fúriemi, Gudrún a Krímhildou, uznáte, že podoba ženy, jak ji pojímala rytířská kultura – ideál krásy, který byl pokládán za svrchovaný cíl života – nevzešla z kultury klasické nebo křesťanské, není ani původu germánského, nýbrž jen a jen keltského.

Síla představivosti je téměř vždy úměrná koncentraci citu a malé míře navenek rozvíjeného života. Omezený ráz představivosti Řecka a Itálie spočívá v přirozené výbojnosti jižních národů. Duše plně soustředěná na vnější svět se málo obrací k sobě samé. Vztah představivosti keltské k představivosti klasické je vskutku protikladem nekonečna a konečnosti. V krásném mabinogi Sen Maxena Wlediga uzří císař Maxim ve snu dívku natolik půvabnou, že po probuzení prohlásí, že bez ní nemůže žít. Jeho vyslanci léta křižují svět a hledají ji, aby ji nakonec potkali v Bretani. Podobně se to má s keltskou rasou: pokládala své sny za skutečnost, následovala svá nádherná vidění – a to ji vyčerpalo. Základním prvkem Keltova poetického života je dobrodružství, tedy honba za neznámem, pachtění se za cílem, který touze vždy uniká. Takto snil při putování po moři svatý Brendan, takové bylo mystické rytířství Peredurovo, taková očekávání měl od svých poutí podzemím i rytíř Owain. Tato rasa dychtí po nekonečnu, žízní po něm a žene se za ním stůj co stůj, až do záhrobí, až do samotných pekel. Základní chyba Bretonců, sklon k opilství, poklesek, který je podle podání 6. století původem všech jejich pohrom, souvisí s onou nepřemožitelnou potřebou oddávat se mámení. Nemylte se však, že jde o lačnou poživačnost, vždyť nikdy nebylo lidu více zasmušilého a od všeho smyslného více odtažitého. Ne, Bretonci v medovině hledali to, oč jiným způsobem usilovali Owain, Brendan a Peredur – chtěli spatřit neviditelný svět. Ještě dnes je pijáctví součástí každé irské lidové pouti – svátku, který si nejlíp zachoval svou národní a lidovou podobu.

Odtud to zakořeněné přesvědčení o budoucnosti a věčném údělu své rasy, o které se Kymrové vždy opírali a díky němuž se vedle svých zestárlých dobyvatelů jeví stále mladí. Odtud dogma o zmrtvýchvstání hrdinů. Právě ono se zdá být jedním z těch, které křesťanství vymýtilo jen s největší námahou. Odtud keltské mesiášství, víra, že v budoucnu nějaký mstitel – tajemný Leminok, o kterém věštil Merlin, bretaňský Lez-Breiz nebo velšský Artuš – Kambrii obnoví a že ji osvobodí od jejích utlačovatelů. Ruka, která se vynořila z jezera, do kterého spadl Artušův meč, která se ho chopila a třikráte s ním výhružně zamávala – to je naděje keltské rasy. Malé národy obdařené představivostí odplácejí totiž svým podmanitelům právě takto. Cítí se silní uvnitř a slabí navenek, a tak protestují, propadají nadšení a takovýto zápas je činí schopné zázraků. Téměř každý mocný apel na nadpřirozeno pochází od národů, které doufají v nemožné. Kdo jen dokáže povědět, co vzešlo z vnitřního kvasu toho nejzarputilejšího a nejbezmocnějšího národa naší doby – Poláků? Izrael snil ve svém ponížení o duchovním podmanění světa, a to se mu také podařilo.

Originál: Renan, Ernest. „La poésie des races celtiques.“ Essais de moral et de critique. Paris: Michel Lévy frères, libraires-éditeurs, 1859. 375–388. Google Livres. 11. dubna 2012 <http://books.google.fr/>.

Poznámky:

1. Abych předešel jakémukoli nedorozumění, musím dát na srozuměnou, že slovem „keltský“ zde neoznačuji úhrn té velké rasy, která kdysi představovala téměř všechny obyvatele Západu. Mám jím na mysli pouze čtyři skupiny, které si toho jména, v protikladu ke Germánům a neolatinským národům, v dnešní době ještě zasluhují. Tyto čtyři skupiny jsou:
1) obyvatelé Walesu čili Kambrie a poloostrova Cornwallu, kteří se ještě dnes nazývají Kymrové;
2) Bretonci, obyvatelé francouzské Bretaně, kteří mluví bretonsky a jsou potomky Kymrů z Walesu, již emigrovali do Bretaně;
3) Gaelové ze severního Skotska, kteří mluví skotskou gaelštinou;
4) Irové, i když Irsko od zbytku keltské rodiny odděluje velmi zásadní demarkační linie. [Zpět]



Zpět na číslo