Jakub Ehrenberger
Chcete vědět, o čem píší nastupující evropské literární hvězdy? Přijeďte do Budapešti! I tak nějak by mohl znít reklamní slogan Evropského festivalu románových prvotin (European First Novel Festival). A snad by na akci, konanou při Mezinárodním knižním festivalu v Budapešti, přivábil i více literárních nadšenců, ať už z řad čtenářstva, médií, či nakladatelské obce. Jednodenní festival nabízející letmý vhled do líhně talentů jednotlivých evropských literatur by si větší pozornost jistě zasloužil.
Po dvouleté covidové výluce se na sklonku září 2022 do maďarské metropole opět sjely bezmála tři desítky autorek a autorů především ze zemí Evropské unie, ale také Norska či Švýcarska, aby podaly svědectví o stavu a budoucnosti evropské literatury. Překvapivě chyběli tvůrci z pobaltských republik, Švédska či Dánska, některé země naopak vyslaly po dvou zástupcích.
Program jubilejního 20. ročníku sestával z pěti panelových diskusí, jejichž tematické zastřešení – jakkoliv zjednodušující – už leccos prozrazuje o námětech, jež prezentovaným knihám dominovaly. Hovořilo se o stále markantnějším rozdělení na Západ a Východ, zpracování minulosti, literárních zobrazeních jinakosti, vykreslení nerovnosti v mezilidských vztazích a společnosti a taktéž o beletrizaci nemoci. Poučné bylo nejen porovnávat, jak rozdílně pozvaní hosté přistupují k tvůrčímu procesu, rešerším, jež jejich psaní někdy předcházejí, či jazykovým a narativním výzvám svých textů, ale také se pokoušet vystopovat, co tvůrce napříč zeměmi a jazyky spojuje. V tomto smyslu nejspíše nepřekvapí, že se do řady debutových textů promítají životní osudy či osobní zkušenosti pisatelky či pisatele. Pro mnohé debutanty je prvotní inspirací konkrétní impuls z jejich bezprostředního okolí, případně v širším slova smyslu téma, které sami dobře znají. A tím může být cokoliv od transsexuální zkušenosti přes rozpad manželství až po smrt mladšího sourozence.
Hned ve dvou panelech se diskuse stočila k otázce, zda by literatura měla být politicky či společensky angažovaná, respektive zda je vůbec možné psát apolitickou či společensky nezúčastněnou literaturu. Hosté se vesměs shodli na tom, že ani dílo na první pohled společensky neutrální nelze zcela vytrhnout z kontextu, v němž vzniká, současně se ale ošívali při představě, že by literatura měla být vnímána jako agitace či hlásná trouba nějaké názorové skupiny. Prvoplánová či křiklavě aktivistická literatura, i když je dlážděná dobrými úmysly, je příslovečnou cestou do pekel, vyplynulo z diskusí. Patrný byl v tomto kontextu rozdíl mezi jednotlivými zeměmi. Zatímco v postsocialistických státech, kde v sobě myšlenka diktátu literárních témat shora nese ještě dosti silnou pachuť, se podobné výkřiky zatím tolik neobjevují, v západní Evropě je jemný tlak nakladatelství či obecně literární obce na autorky a autory na vzestupu. Německá spisovatelka Miku Sophie Kümel se například ušklíbla nad výtkou jednoho liberálního kritika, že se v její čerstvě vydané knize Triskele (Triskelion, 2022) už neobjevují homosexuální muži středního věku, jako tomu bylo v úspěšném komorním debutu Kintsugi (Kincugi, 2019). Irka Fióna Scarlett zase připomněla situaci svých severních sousedů, od nichž se často očekává zpracování severoirských traumat.
Ale teď už konkrétněji: Zmíněná Fióna Scarlett představila svůj debut Boys Don’t Cry (Kluci nepláčou, 2021) v závěrečné diskusi věnované zobrazení nemoci a mentálního zdraví. V románu zasazeném do prostředí dublinské working class nechává ke čtenáři promlouvat dva bratry, dvanáctiletého Finna umírajícího na rakovinu a jeho sedmnáctiletého staršího bratra Joea, který touží po dráze výtvarníka, okolí jej však už vidí kráčet ve šlépějích otce, hromotluka a dealera pracujícího pro místního mafiánského bosse. Autorka během diskuse prozradila, že román měl být svědeckou výpovědí umírajícího syna a jeho matky, postava staršího bratra Joea se však natolik drala do popředí, že nakonec musela původní koncept pozměnit.
Smrt či nemoc stály v pozadí vzniku i dalších románů tohoto tematického bloku. Rumunská básnířka a prozaička Diana Bădica se kupříkladu při psaní románu Părinți (Rodiče, 2019) vrátila do vlastního dětství a tím i k smrti svého tehdy tříletého bratra. V knize se s toutéž situací potýká dívka Ioana žijící s rodiči kdesi na rumunském venkově. Jak nicméně autorka zdůraznila, román se neomezuje pouze na převyprávění rodinné tragédie, ale souběžně mapuje i proměny rumunské postkomunistické společnosti.
Do rozsáhlé rešerše sanatorií, léčebných metod, ale i hovorů, které se na podobných místech vedou, se pro potřeby své debutové prózy Zdrój (Léčebna, 2019) pustila zavedená polská básnířka Barbara Klicka. Její mladá vypravěčka přijíždí na léčebný pobyt do polského letoviska Ciechocinek, kde je konfrontována se specifickou lázeňskou kulturou a poněkud neprůhlednými tradicemi. Klicka v diskusi připomněla, že lázně a léčebny nejsou v literatuře jen místem velmi konkrétním, ale často také silně metaforicky zbarveným, a ve věci literárních sanatorií se dovolávala odkazu Thomase Manna či krajana Bruna Schulze.
V téže sekci dále vystoupily Francesca Valente z Itálie, která svůj text Altro nulla da segnalare (Nic dalšího k nahlášení, 2022) vystavěla na příbězích pacientů turínské psychiatrické kliniky, jak je zaznamenávají oficiální zápisky zdravotních sester, a česká zástupkyně Klára Vlasáková, která do Budapešti přivezla ukázku ze „sci-fi“ debutu Praskliny (2020), v němž zkoumá rozdílné reakce veřejnosti na nevysvětlitelný dárek z kosmu.
Méně uvolněná, třebaže veskrze přívětivá atmosféra vládla v sále během diskuse věnované tématu jinakosti. Defenzivně se k pokusům o prezentaci své knihy De geschiedenis van mijn seksualiteit (Příběh mé sexuality, 2021) v tomto kontextu stavěl mladý Holanďan Tobi Lakmaker, dříve publikující novinářské sloupky pod rodným jménem Sofie. Próza se zjevnými autobiografickými rysy líčí příběh dospívající dívky Sofie, která hledá cestu sama k sobě a svému skutečnému já. Jednou z předností textu je podle všeho odlehčené vykreslení tématu s řadou vtipných anekdot. K napětí v sále tak dost možná přispělo velice seriózní pojetí diskuse, v němž se humorný rozměr Lakmakerovy knihy mohl trochu ztrácet.
O tom, že rozkoly v rodině či život na okraji společnosti stále mohou být plodnými literárními tématy, se pak přesvědčili posluchači diskusního bloku, v němž k jednomu stolu zasedli maďarská prozaička Rita Halász, Slovenka Barbora Hrínová, Švýcar Demian Lienhard, Nor Lars Svisdal a vlámsky píšící Belgičanka Femke Vindevogel. Posledně jmenovaná přivezla slibně znějící debut Confituurwijk (Džemová čtvrť, 2019), jehož hrdinka se po smrti otce přestěhuje do sousedství nechvalné pověsti, kde musí prakticky začít žít úplně nanovo. Román tak vyzývá protagonistku a s ní i čtenáře, aby upustili od příliš černobílého vidění světa.
Reportáž přirozeně nedokáže pokrýt celý program, ze zbývajících hostů festivalu, jejichž jména dosud nezazněla, tak alespoň telegraficky zmiňme oceňovanou portugalskou novinářku Catarinu Gomes, pro niž je sice román Terrinhas (Malé země, 2022) beletristickou prvotinou, na kontě už má ale trojici knih faktu reportážního charakteru, slovinského vyslance Klemena Kordeže nebo Chorvatku Kristinu Gavran.
Evropský festival románových prvotin je akce komorního charakteru, během níž se zjevně nerozhoduje o vydání knih přítomných hostů v dalších jazycích. Může být ale užitečným indikátorem jmen, která se časem na evropském trhu skutečně prosadí. Ostatně v minulých letech se jej zúčastnili mj. Martyna Bunda (2019), Weronika Gogola (2018) či Olivier Bourdeaut (2017), jejichž knihy se objevily i v českém překladu.