Míla Janišová

Louis, Édouard. Kdo zabil mého otce.
Z francouzského originálu
Qui a tué mon père (2018) přeložila Sára Vybíralová.
1. vydání. Praha: Paseka, 2021. 76 stran.

Louis, Édouard. Boje a proměny jedné ženy.
Z francouzského originálu
Combats et métamorphoses d’une femme (2021) přeložila Sára Vybíralová.
1. vydání. Praha: Paseka, 2022. 112 stran.

 

Édouard Louis (* 1992) vtrhl na francouzskou literární scénu v roce 2014 doslova jako enfant terrible autobiografickým románem Skoncovat s Eddym B. (č. 2017). V něm i ve všech následujících literárních počinech se na pozadí nejrůznějších forem sociálního násilí poznamenávajícího životy obyvatel zchudlých oblastí Francie zabývá radikální proměnou sebe sama. Zatímco první dva Louisovy romány – Skoncovat s Eddym B.Dějiny násilí (2016, č. 2019) – se výrazně soustředí na osud protagonisty, další dva texty – Kdo zabil mého otceBoje a proměny jedné ženy – zdánlivě obracejí pozornost k jeho rodičům. Naposledy vydaná autobiografie Changer: Méthode (Proměna: Metoda, 2022) pak stáčí světla kamer zpět k příběhu mladého muže.

Dva krátké texty věnované rodičům tvoří jakýsi pandán a vzájemně doplňují rodinnou historii z autorových předchozích, do sebe zahleděných a na sebe zaměřených románů. Zapadají tak do autorova tvůrčího konceptu, jímž usiluje prolomit ticho obestírající sociální vyloučení. Nemožnost vyslovit určitý typ bolesti a nemožnost porozumění představují spolu se selháním jazyka jedno z klíčových témat obou textů. Otec i matka, vždy hluční a schopní zraňovat slovy stejně hluboce jako fackou, teď najednou mlčí, ani jeden z nich nedostane prostor se vyjádřit a je na synovi, aby nalezl jazyk, jímž o nich bude promlouvat. Oba texty zprvu působí jako obžaloba, autor jako by toužil vykřičet všechnu svou frustraci a ponížení zažívané během prvních patnácti let života. Jako by se chtěl pomstít za hanbu, kterou mu neustále vmetali do tváře. Vlastními slovy však čím dál přesněji ohraničuje to, co nedokázal a ani nyní nedokáže vyjádřit: „Zapomněl jsem skoro všechno, co jsem ti řekl, když jsem tě byl navštívit naposledy, ale vzpomínám si na všechno, co jsem ti neřekl. Vůbec když myslím na minulost a na náš společný život, vybavuju si hlavně to, co jsem ti neřekl, mám vzpomínky na to, co se nestalo.“

Jenže jazyk selhává v možnosti podat o druhých zprávu, vytvořit jejich obraz. Zatímco v prvních dvou románech je obětí tohoto selhání sám vypravěč, slova, která o něm říkají druzí, neodpovídají tomu, kým on se cítí být, zde se jazyk obrací proti rodičům. I jejich obraz je nutně pokřivený, zdeformovaný, z násilí jazyka nevznikne nic jiného než karikatura. A čtenář se tak podobně jako otec a matka stává rukojmím odsouzeným k cestě zrcadlovým bludištěm.

Orientaci ve vzájemných vztazích navíc ztěžují i útržky vypravěčovy empatie rodící se z jakéhosi odstupu, z pozorování fotografií, z vyprávění druhých, v jejichž podloží se krom jiného ukrývá také další leitmotiv – téma proměny. Teprve v okamžicích dočasného prozření protagonista nahlíží, že rodiče možná bývali někým jiným, snili o jiném životě, o štěstí. Jejich mládí a sny jim však proklouzly mezi prsty, kdysi asi dokázali krást chvilky radosti, pak je převálcoval neustálý nedostatek, prekarita, bída, násilí, až už jim ani na to nezbývaly síly. „Všechno jsi to prožil co nejintenzivněji a nejagresivněji, protože jsi měl pocit, že je to něco, co kradeš – to je ono, k tomu jsem se chtěl dostat: jsou lidé, kterým je mládí dáno, a jiní, kterým nezbývá, než se ho zoufale snažit ukrást,“ adresuje otci, zatímco u matky pozoruje „radost, že tenhle okamžik prožívá, že se ocitla v tomhle chrámu luxusu, a že tedy krade život, který jí neměl patřit.“ I proměna je v případě rodičů zahalena mlčením, o minulosti nabízející promarněnou možnost být někým jiným se nemluví. A o čem se nemluví, jako by se nikdy nestalo.

Kniha Kdo zabil mého otce vyúsťuje v politický pamflet, název odkazuje k filmu kanadského režiséra Xaviera Dolana Zabil jsem svou matku (2009), jemuž je také text věnovaný. Z devastace životů Louis viní nejen systém, ale především konkrétní politiky a jejich zcela konkrétní rozhodnutí. Matce se podařilo z všudypřítomné dominance vyváznout, zbavit se otce a začít nový život. Možná proto je vypravěčův pohled na ni smířlivější.

„To, čemu říkáme Dějiny, není nic jiného než příběh opakování stejných emocí, stejných radostí napříč těly a časem…,“ sděluje vypravěč monologu věnovaného otci. Dosavadní literární dílo stále velmi mladého, třicetiletého autora evokuje snahu se právě vůči takovým Dějinám vzbouřit, vymanit se z jejich vlivu a stvořit jimi nepodmíněné impérium vlastního života. I on se mění, jen si místo pádu a ponížení ordinuje úspěch – napříč všemi díly sledujeme příběh revolty vůči predestinaci a sociální reprodukci. Ač nevybaven kulturním a sociálním kapitálem, odešel z nenáviděné vesnice, vystudoval prestižní vysokou školu a coby třídní přeběhlík je dnes miláčkem médií i sociálních sítí. A o své minulosti i o tom, koho stvořil, mluví a píše víc než ochotně.

Sociologické pojmy neužíváme v předchozím odstavci náhodou – Édouard Louis byl žákem a je blízkým přítelem Didiera Eribona, významného francouzského sociologa a rovněž autora autobiografického románu Návrat do Remeše (2009, č. 2019; viz recenzePlavu 5/2020), a jako editor připravil oceňovanou publikaci o Pierru Bourdieuovi. Se zarputilostí a přesvědčivostí velkých divadelních režisérů inscenuje a jako novodobý Pygmalion modeluje svůj život, dřívější i ten nový, nejen skrze literární dílo, ale právě také jako mediální obraz. V rozhovorech vědomě popírá distanci mezi sebou coby fyzickým, reálným autorem a vypravěčem-postavou, o kterém zásadně mluví v první osobě singuláru. Například v rozhovoru pro kulturní časopis Diakritik v souvislosti s románem Dějiny násilí pronesl: „Když Reda vytáhne svůj revolver a ohrožuje mě, nikdy neodejdu, neopouštím prostor toho pokoje o šestnácti metrech čtverečních, i když si říkám, že objektivně mám možnost to udělat. Zůstávám proti Redovi, uklidňuju ho.“

Tuto mizanscénu podporují také autentické rodinné fotografie tvořící nedílnou součást textů. Nakladatelství Paseka se navíc rozhodlo ji umocnit tím, že umístilo autorovy stylizované fotografické portréty i na obálky všech přeložených knih.

V souvislosti s tím se pak nastoluje otázka, co tedy Édouard Louis vlastně píše. Literaturu? Svědectví? Autobiografii? V rozhovoru pro Livres Hebdo na to konto uvedl: „V té knize není jediná fikční věta, všechno je pravda, včetně jména chlapce, jeho původu.“ Potřebujeme však vědět, zda obsah románu odpovídá skutečnosti? Jaká je role literatury a co ještě je a co už není literatura? „Říkali mi, že literatura se nikdy nemá snažit vysvětlovat, že má jen znázorňovat skutečnost, a já píšu, abych vysvětlil a pochopil život. Říkali mi, že literatura se nikdy nemá opakovat, a já chci psát znovu a pořád jen tentýž příběh, vracet se k němu, dokud skrze něj nepůjdou zahlédnout útržky pravdy, hloubit v něm jednu díru za druhou, dokud to, co se skrývá za ním, nezačne prosakovat. (…) Protože teď už to vím: oni tu takzvanou literaturu vystavěli proti životům a tělům jako to její. Protože teď už vím, že psát o ní a jejím životě znamená psát proti literatuře.“ Tak Louis formuluje svoje autorské krédo, když se chystá přednést monolog k matce. Zároveň jej však všemožně porušuje – text, stejně jako autorův život, je pečlivě inscenován. Působí jednoduše, čtenářsky vstřícně, plynule. Louis nicméně důsledně stylizuje i texty a deklarované psaní proti literatuře tím popírá. Má smysl pro scénografii, členění, rafinovaně pracuje s poznámkami pod čarou, základní font narušuje kurzívou, opakují se celé pasáže. Oba texty věnované rodičům jsou důmyslně vyklenuté do oblouku, začátky a závěry se propojují. Autor sám sebe neustále vysvětluje, doplňuje. Pro nedourčenost nezbývá prostor.

Édouard Louis jako jeden z prvních francouzských autorů na sociálních sítích gratuloval Annie Ernaux k Nobelově ceně za literaturu. Není divu, má jí za co děkovat – jeho účtování s rodiči ani vyrovnávání se se svým milieu není nové. Ernaux podobně laděné a stejně strukturované texty napsala už v osmdesátých letech 20. století, Místo (1983, č. 1995) věnované otci i Obyčejná žena (1988, č. 1995) poskytly zjevnou inspiraci, stejně jako sociologicky orientované, fragmentované psaní. Édouard Louis pokračuje v linii literatury zprostředkující sociální zkušenost. Jenže zatímco tehdy takové sebeodhalující psaní o sobě a svých blízkých vyžadovalo určitou odvahu, dnes exploatace vlastního života překvapuje výrazně méně. Je tedy otázkou, jak dlouho bude Louisovi stačit k tomu, aby se vyhříval na výsluní.

Zpět na číslo