Rozhovor s moldavským spisovatelem a publicistou Vitaliem Ciobanem
Vitalie Ciobanu je moldavským autorem poměrně úzce spjatým s Prahou, který se do Čech velmi rád vrací. V rozhovoru, který s ním vedla Libuše Valentová, hovoří kromě svých inspiračních zdrojů třeba i o vzájemné kooperaci tvorby krásné literatury a občanské angažovanosti.
Libuše Valentová: Jak byste charakterizoval postavení spisovatele v dnešní moldavské společnosti? Je vnímán jako významný strážce kulturních hodnot, jako „svědomí národa“, nebo jako neškodný estét, jehož tvorba zajímá jen úzkou vrstvu zasvěcených? A platí pro vás osobně stále výrok, jejž jste pronesl v roce 2008 na jednom kolokviu v Praze – „Žít v zemi odsouzené ke svému údělu znamená pro spisovatele současně výzvu i vzrušující zkušenost“?
Vitalie Ciobanu: Život v zemi jako Moldavsko je neustálá výzva, protože ani v případě spisovatelů nemůžeme mluvit o normálních podmínkách. Dokonce se tu útočí i na jazyk, jímž píšu – na rumunštinu. V Ústavě Moldavské republiky totiž přetrvává formulace, podle níž je oficiálním jazykem státu fiktivní „moldavština“ vymyšlená Stalinem ve snaze ospravedlnit okupaci Besarábie v roce 1940. Moldavská republika bohužel ani dvacet let po vyhlášení nezávislosti roku 1991 nevyřešila svou krizi identity. Naše ekonomická, ale i politická závislost na Rusku (mj. kvůli separatistickému Podněstří) je stále příliš silná. Kromě toho u nás v Moldavsku se všechno myslitelné může ze dne na den zvrátit ve svůj vlastní opak. Současná vláda dává najevo své proevropské zaměření, ale pokud by padla koalice a nastoupili by znovu komunisté plní zášti vůči Rumunsku a Západu, snažili by se nás připojit ke smutně proslulému rusko-běloruskému spolku.
Pokud jde o postavení spisovatelů, za nadvlády mafiánů a korupčníků ztratili spisovatelé svůj nimbus „svědomí národa“ a byli vytlačeni na okraj společnosti. Ano, nejčastěji se spokojujeme s psaním pro úzkou vrstvu „zasvěcených“ a přejeme si jenom, aby jich nebylo příliš málo. Národní kultura strádá nedostatkem finančních prostředků, politici však mají jiné priority.
LV: Spisovatelé v Besarábii se často v názorech i poetice svých děl liší podle generační příslušnosti. Mohl byste jako představitel postmoderní generace říci, jaký je váš vztah a vztah vašich vrstevníků ke „generaci národních tribunů“?
Vit. C.: Žijeme v postmoderní době a já patřím ke generaci, která se v 80. letech při vstupu do literárního života jasně zřekla jak socialistického realismu, tak i domácí nacionalisticko-paséistické estetiky a otevřeně se přihlásila ke kritickému duchu a k evropanství. Polemiky jsou nepochybně užitečné, jsou solí literárního dění, neměly by však přerůstat do nenávistných osobních útoků. Naše vztahy s „národními tribuny“ již nejsou tak bouřlivé jako dříve, neboť kulturní prostředí mezitím vyspělo a už není náchylné k manipulacím. V konzervativním národoveckém tisku z doby před pěti šesti lety bychom však ještě našli ždanovovské kampaně proti údajné „pornografii“ postmodernistů a proti jejich „znevažování národního dědictví“. Jsou to samozřejmě nesmyslná obvinění, jež měla kamuflovat strach z odlišnosti a plurality. „Tribunové“ zdědili sovětský způsob vyjadřování a nesnášenlivost vůči všem, kdo uvažují jinak. Na druhé straně však prokazují neobyčejnou schopnost, jak profitovat ze společenských změn: díky podpoře „apolitických“ přátel z Bukurešti se stali členy Rumunské akademie, rozdělili si ceny, řády a medaile…
V každém případě se však domnívám, že kvůli odlišným estetickým názorům nemusíme být nepřáteli a že je možné pokračovat v dialogu, zejména když obě strany zmírní svou rétoriku a přejdou do věcného tónu.
LV: Zdá se, že jedním z nejpříznačnějších rysů mladé spisovatelské generace v Moldavsku je snaha synchronizovat besarabskou literaturu s rumunskou. Lze říci, že dvacet let po rozpadu SSSR a po dvou desetiletích sbližování Besarábie s Rumunskem dosáhla už tato snaha svého naplnění?
Vit. C.: Když jsme v roce 1994 zahájili vydávání literární revue Contrafort, vyhlásili jsme jako svůj program právě synchronizaci s rumunskou (post)modernistickou literaturou. Besarabští spisovatelé se mohou prosadit v kontextu jiných kultur jedině tehdy, když se plně začlení do rumunské literatury a přijmou její hodnotová kritéria. I když Západ vůči nám v současné době vystupuje poněkud vstřícněji, přece jen „jízdenku do Evropy“ nám zajišťuje předchozí úspěch v Rumunsku.
Bohužel kritický duch v Moldavsku stále ještě pořádně nefunguje a zdejší stupnice hodnot jsou v důsledku sovětského neokolonialismu často pokřivené. Navzdory různým patetickým prohlášením lze jen o jistém omezeném počtu našich spisovatelů říci, že se již stali nedílnou součástí rumunské literatury. Jsou to především spisovatelé z generace 80. let, soustředění kolem časopisů Contrafort, Sud-Est cultural a Semn (vydávaný v Bălţi): Vasile Gârneţ, Grigore Chiper, Teo Chiriac, Nicolae Leahu, Maria Şleahtiţchiová, Emilian Galaicu-Păun, Mircea V. Ciobanu, Irina Nechitová, Ghenadie Nicu, Constantin Cheianu, Nicolae Popa, Val Butnaru, Anatol Moraru. V tomto směru jsou úspěšní i spisovatelé mladších ročníků jako Tamara Cărăuşová, Vasile Ernu, Iulian Ciocan (do češtiny byl přeložen jeho povídkový soubor Než zemřel Brežněv), Adrian Ciubotaru či Alex Cosmescu. Samozřejmě nesmím zapomenout na několik starších kolegů, kterým se v Rumunsku dostalo velmi dobrého přijetí, jako jsou Leo Butnaru, Arcadie Suceveanu, Eugen Lungu, Valentina Tazlauanová, Nicolae Rusu (v českém překladu vyšel nedávno jeho románový diptych Krysiáda a Silvestr na vraku), Vasile Romanciuc či Nicolae Negru. A také nelze pominout „veterány” jako jsou Vladimir Beşleagă (česky vyšel jeho román Spálená křídla) a Aureliu Busuioc (s nímž se čeští čtenáři seznámili díky překladu románu Paktování s ďáblem).
LV: Domníváte se, že rumunští kritici a literáti už konečně vnímají literaturu psanou rumunsky jako nedílný celek – jednu národní literaturu, nebo se stále ještě udržuje geografické a politické rozlišování na literaturu rumunskou, moldavskou a exilovou?
Vit. C.: Ani dnes ještě nemůžeme tvrdit, že sdílíme společný kulturní prostor a vizi, která nezná hranice. Rumunská kultura si bohužel velmi často vystačí sama se sebou. Ve větší míře do ní byli znovu začleněni exiloví spisovatelé. Není divu: většina z nich prchla z Rumunska v letech Ceaušeskovy diktatury a Rumuni nevnímali, že by se emigranti něčím lišili, kromě odvahy vzbouřit se a odejít. Naproti tomu besarabští spisovatelé chyběli v rumunském kulturním životě po celé poválečné období a Besarábie se Rumunům jevila jako ztracená končina, kde je marné pouštět se do hledání kulturních pokladů. Nevýhodou Besarábců bylo, že se museli po dlouhá desetiletí vyjadřovat zanedbanou rumunštinou, navíc sevřenou do svěrací kazajky ruského pravopisu. Dovedete si v této souvislosti představit, jak by vypadala třeba italština psaná azbukou? Recepce besarabské literatury závisí především na literárních kriticích, kteří ji posuzují. Někteří z nich se k ní staví bez předsudků, jiní se snaží o „pozitivní diskriminaci“ určitých spisovatelů z Moldavska. V některých případech vítězí nikoli umělecká hodnota, nýbrž příslušnost k jisté ideologii nebo k určité skupině. Občas se setkáváme s povrchním a nespravedlivým hodnocením literárních děl vzniklých na území mezi Prutem a Dněstrem v literárněhistorických pracích, jež před časem vydali kritikové Alex Stefănescu (Dějiny současné rumunské literatury, 2005), Nicolae Manolescu (Kritické dějiny rumunské literatury, 2008) aj. Stále však platí, že stejně jako si rumunští spisovatelé přejí proniknout do Evropy, tak se besarabští spisovatelé musí napřed prosadit v Rumunsku.
LV: Působíte jako šéfredaktor modernisticky a proevropsky zaměřeného literárního časopisu Contrafort, publikujete kulturněpolitické eseje v moldavském i rumunském tisku a píšete prózu. Lze předpokládat, že kdyby Moldavsko žilo v klidu a prosperitě, věnoval byste se raději psaní povídek a románů než občanské a umělecké angažovanosti?
Vit. C.: V demokratickém a prosperujícím Moldavsku bych se nejraději plně věnoval literární tvorbě. Kdybych však čekal na to, až v naší zemi nastanou normální poměry, promrhal bych šanci být spisovatelem. Čekání na „lepší časy“ je jen výmluva, nikoli omluva; spisovatel může psát za jakýchkoli okolností, pokud si je vědom svého poslání. Navíc musím uznat, že mé četné veřejné aktivity (jsem mj. předsedou moldavského PEN klubu) mi pomáhají lépe se orientovat v době, v níž žiji; bez nich bych byl nepochybně někým jiným. Má angažovanost do jisté míry ovlivňuje i moje literární projekty.
LV: V románu Výměna stráží (1991) jste se inspiroval moldavskou historií, konkrétně událostmi 18. století. V rozhovorech a v esejistice se často zmiňujete o své rodině, o vzpomínkách z dětství, o minulých a současných osudech svých příbuzných. Lze z toho usuzovat, že váš příští román bude zaměřen spíše autobiograficky? Mohl byste naznačit, jaké jsou vaše další literární plány?
Vit. C.: Dětství a rodina jsou velkým tématem pro každého spisovatele. Začal jsem psát román, v němž se vracím do minulosti své rodiny a do svých studentských let za sovětského režimu, kdy jsem se věnoval mimo jiné hudbě jako houslista folklorního orchestru kišiněvské univerzity. Román nazvaný Zámek v Carraře začíná pohnutým obdobím druhé světové války, kdy se italští vojáci během válečného tažení na východ po boku německých a rumunských jednotek přesunovali na bicyklech přes patriarchální Besarábii. Další děj se odehrává v Itálii koncem 80. let a točí se kolem oživlých renesančních záhad, ale také kolem teroru „rudých brigád“. Zdá se však, že předtím, než dokončím román, odevzdám do tisku povídky, které pro mě byly nutným „cvičením v próze“ po letech zabývání se jinými věcmi. V povídkovém souboru Dny po Orestovi jsem chtěl vylíčit Besarábii po pádu komunismu a využít k tomu různých lidských typů, s nimiž se běžně setkáváme: obyčejných i bizarních, činorodých i zoufalých, směšných i tragických.
LV: Několikrát jste navštívil Českou republiku, podílel jste se na grantech týkajících se české a středoevropské kultury, s kolegy z Prahy jste spolupracoval na Slovníku rumunských spisovatelů (2001). Co vás nejvíc zaujalo v české kultuře? Máte nějakého oblíbeného českého spisovatele?
Vit. C.: Vaše země mě vždycky přitahovala tím, že má v Evropě svébytné, nezaměnitelné místo. Jsem také velkým obdivovatelem Franze Kafky, a ten je neoddělitelně spojen s Prahou. V Česku mám několik vzácných přátel: kromě vás je to docent Univerzity Karlovy Jiří Felix, překladatel Jiří Našinec a jeho manželka Lidia, překladatelka Jitka Lukešová, diplomatka Olga Chojnacka (s níž se nyní vídám v Kišiněvě, kde působí na českém konzulátě). Všichni zasluhují vděčnost jako velice kompetentní a obětaví propagátoři rumunské literatury a kultury v českém prostředí. Nedávno jsem měl příležitost seznámit se s editorkou a spisovatelkou Markétou Hejkalovou, místopředsedkyní českého PEN klubu; rozhovor s ní vyšel v časopise Contrafort v rámci projektu Literární Praha, jehož prostřednictvím představujeme našim čtenářům současné české autory. Kdykoli jsem navštívil Prahu, byl jsem okouzlen její tajuplností a inspirativní atmosférou. Uveřejnil jsem pár stránek pražských postřehů a v zásobě mám další. Sním o tom, že bych jednou v této pohádkové metropoli pobýval delší dobu a napsal tam román.
Pokud jde o české spisovatele, dva z nich – Václav Havel a Milan Kundera – se pro mě stali lidským i uměleckým vzorem. Na Havlovi obdivuji jeho odvahu, je pro mě zářným příkladem intelektuála spjatého s osudy své země. Jeho odchod z tohoto světa jsem prožíval jako osobní ztrátu… Kundery si vážím pro jeho mimořádný talent a proto, že svým osudem a svým psaním obohatil celou evropskou kulturu. Se zájmem jsem četl „klasické“ romány Ivana Klímy i postmodernistickou prózu Jáchyma Topola, ale zároveň vím, že v české literatuře mi zbývá ještě hodně k objevování.