Alkohol v překladech slavné novely Venědikta Jerofejeva Moskva–Petuški

Iva Dvořáková
 

Já je čet, tak to vím. Pili jako divý! Všichni čestný lidi Ruska! A proč pili? Ze zoufalství pili, protože byli čestný, protože nedokázali ulehčit lidu jeho osud! [1]

Moskva–Petuški je dílo alkoholickými nápoji protkané (až by se chtělo říci prosáklé), avšak Biblí alkoholiků, jak byla tato novela označena na přebalu vydání jednoho z překladů, bychom ji rozhodně nenazvali. [2] Jakkoli nelze popřít, že onen až existenciální rozměr, jakého alkohol v ruském národě i literatuře nabývá, postihuje fenomenálně. Konečně proto také vznikla i tato drobná stať věnovaná překladům „alkoholů“, reálii par excellence, jež je absolutně neoddělitelně spjata s prostředím, zvyklostmi, dějinnou epochou i jazykem toho kterého národa, a proto se někdy „prostému“ převodu vzpírá.

Ve vlasti měla novela společně s Jerofejevem trpký osud a dlouho jí trvalo, než spatřila světlo světa doma. Autor sám novelu datuje k podzimu 1969. Mezi lid se pak sice rozšířila v roce 1970, ale pouze ve strojopisných kopiích; oficiálně vyjít nemohla. Byla ovšem dostupná pro čtenáře v zahraničí, neboť se jí záhy chopili překladatelé, takže byla k mání hned v pěti šesti jazycích. V SSSR vyšla až koncem 80. let, navíc ve verzi, jež byla pro vydání ve vlasti „upravována“. [3] Poprvé byl text v ruštině oficiálně vydán mimo Rusko, a to nejprve roku 1973 v Jeruzalémě a poté roku 1977 v Paříži. [4]

Česky máme novelu k dispozici ve čtyřech verzích. Dva překlady (resp. dvě varianty překladu) Milana Dvořáka a po jednom textu Leoše Suchařípy a Libora Konvičky. Položíme-li si překlady na časovou osu, započne řada časopiseckým překladem Milana Dvořáka, publikovaným v roce 1990 v Sovětské literatuře, následovat ji vzápětí bude knižně vydaný překlad Libora Konvičky (poprvé uveřejněný v roce 1992, podruhé v roce 2005), po několikaleté pauze (přesně v roce 1999) se připojí nový převod, tentokrát herce Leoše Suchařípy, a konečně v závěru bude stát opět text Milana Dvořáka (upravená verze jeho prvního překladu, jež nyní čeká na vydání v nakladatelství Argo). [5]

Alkohol v překladech

Alkohol je jako každá jiná reálie silně zakořeněn v prostředí a pojí se s ním celá řada kulturních a společenských souvislostí. V každé zemi se pije jiný druh alkoholu (proto třeba i naše konotace s týmiž druhy nápojů jsou či mohou být jiné), váží se k němu odlišné zvyky, dílem se pije při jiných příležitostech, a tím pádem jsou různé například i stavy či různé „alkoholové periody“, jež se dostavují po jeho požití. Příležitosti spojené s konzumací alkoholu jsou zachycovány specifickou slovní zásobou, která se obtížně převádí do jazyka jiného národa, jenž právě takové zvyklosti nemá a v jehož slovní zásobě se zase odrážejí zvyklosti domácí. A proto jakkoli zní téma alkohol v překladech ryze zábavně, není tomu tak – i (či právě) toto téma může poukázat na problém obecnější.

Úloha překladatele je samozřejmě jasná: všechny tyto informace co nejadekvátněji zprostředkovat. Někdy to jde snadno, jindy je třeba hledat náhrady, kompenzace či vnitřní vysvětlivky… Případně může překladatel čtenáře nechat, aby se dovtípil sám. Podle čeho se ale překladatelé rozhodují?

My se společně podíváme na několik „alkoholových“ tematických oblastí, jež všechny spájí táž otázka (v mnoha různých formách): má překladatel pouze „překládat“, nebo i vysvětlovat? A lze pouze překládat? Kdy je třeba vložit vnitřní vysvětlivku? Kdy kompenzovat? A je to třeba? Existují nějaká objektivnější kritéria?

Míry a váhy

Nejčastější a snad i nejznámější ruské slovo z oblasti alkoholu je pro nás Čechy asi „stakan“. Zatímco v ruském prostředí se substantivum stakan (tj. sklenička o objemu 200–250 ml) nepojí nutně s alkoholem, ale i s vodou, čajem atp., u nás se naopak užívá výhradně jako ruská reálie v souvislosti s konzumací tvrdého alkoholu. A většina z nás (a právě /i/ ti, kteří o Rusku nic nevědí a vůbec se o něj nezajímají) si pravděpodobně ve spojení se stakanem (ovšem zřejmě i bez něj) představí ruské „šílence“, kteří do sebe obracejí dvě deci vodky, jednu za druhou, tedy stakan za stakanem. [6] Už toto ale znamená, že stakan je u nás významově zatížen – oproti svému domovskému jazyku. Proto i my začněme zde: u stakanu, v našem případě stakanu zubrovky. [7]

Originál

Я как только вышел на Савеловском, выпил для начала стакан зубровки, потому что по опыту знаю, что в качестве утреннего декохта люди ничего лучшего еще не придумали.

Так. Стакан зубровки. А потом – на Каляевской – другой стакан, только уже не зубровки, а кориандровой… (147)

Překlad č. 1 – LK

Hned jak jsem vystoupil na Savojlovském, dal sem si pro začátek stakan zubrovky, protože ze zkušenosti vím, že na ranní vykloktání nebylo ještě nic lepšího vynalezeno.

Tak. Stakan zubrovky. A pak na Kaljajevské druhý, jenže ne zubrovky, ale koriandrovky. (9)

Překlad č. 2 – MD I.

Jak jsem na Savjolovským vystoupil, kopnul jsem tam pro začátek panáka zubrovky, protože ze zkušenosti vím, že jako ranního rozjížďáka lidi dosud nic lepšího nevymysleli.

Tak to máme panáka zubrovky. A potom na Kaljajevský dalšího panáka, jenže už ne zubrovky, ale koriandrovky. (3)

Překlad č. 3 – MD II.

beze změny

Překlad č. 4 – LS

Já, jen jsem vyšel na Savjolovském, vypil jsem pro začátek jednu zubrovku, protože vím ze zkušenosti, že lidi ještě jako ranní vyprošťovák nic lepšího nevymysleli.

Tak. Jednu zubrovku. A potom na Kaljajevské druhou, jenomže to už nebyla zubrovka, nýbrž koriandrovka. (7)

Suchařípa (překlad č. 4) se v první výpovědi stakanu velmi umně vyhnul vhodným českým řešením – jednu zubrovku – analogicky k jednomu rumu či vodce atp. A pokud by text nepokračoval tak, jak pokračoval, bylo by to řešení elegantní a odpovídající češtině. Vzhledem k tomu, že však následuje „panák“ (a to už jsme doma) jiného alkoholu a vnitřně se odkazuje k prvnímu, nebylo toto rozhodnutí ideální, neboť ženský rod implicitně odkazuje na zubrovku, nikoli na panáka v podtextu. „Jednu zubrovku. A potom druhou…“ Čímž byl překladatel nucen k následné, ne příliš ústrojné, vysvětlivce.

Konvička (č. 1) ponechal ruský stakan, Dvořák (č. 3 a 4) zvolil českého panáka. Oba překlady mají své opodstatnění, víme však, co si s sebou nesou. My Češi pijeme vodku, jakož i ostatní tvrdý alkohol, na panáky, Rusové – minimálně v literatuře stále ještě – na zmiňované stakany, tedy „dvoudecky“ (viz následující ukázka). Pro nás Čechy je ale „dvoudecka“ jednoznačně vinná míra, panák je zase mnohem menší. Co je tedy „objektivně“ vhodnější?

Převažující česká překladatelská poetika stanoví zhruba toto: Není-li v danou chvíli až tak podstatná míra (je ovšem otázkou, zda z charakterizačního hlediska není podstatná vždycky), zaměňujeme v překladech často stakan za panáka, aby příliš častý stakan nebil českého čtenáře do očí, a pouze tam, kde nelze jinak a situaci by to výrazně zkreslilo, se užije ruského termínu stakan… My se (subjektivně) mírně kloníme k panáku, ale v případě díla takto „alkoholového“ nelze ani volbu stakan (implikující větší množství tekutiny) objektivně a priori zamítnout.

Druhým specifikem ruské konzumace alkoholu vůči kultuře české je to, že ruština objednává (pokud se neužije jiné, lexikalizované míry, pak víno i tvrdý alkohol) na gramy. Tento fakt však vzali v následující ukázce Suchařípa a Konvička v potaz jen částečně.

Originál

А сердце на это: „Ну ладно, Веничка, ладно. Много пить не надо, не надо напиваться как сука; а выпей четыреста грамм и завязывай“. „Никаких грамм! – отчеканивал рассудок. – Если уж без этого нельзя, поди и выпей три кружки пива; а о граммах своих, Ерофеев, и помнить забудь“. А сердце заныло: „Ну хоть двести грамм. Ну… Реутово – Никольское… ну, хоть сто пятьдесят…“ И тогда рассудок: „Ну хорошо, Веня, – сказал, – хорошо, выпей сто пятьдесят, только никуда не ходи, сиди дома…“ (168–169)

Překlad č. 1 – LK

Srdce na to: dobrá, Béďo, dobrá. Moc pít nemusíš, netřeba se ožrat jako prase; dej si čtyři deci, zbytečně se nenalejvej – a domů. Ani deci, odsekával rozum. Když už se bez toho nemůžeš obejít, dej si tři piva a na to, cos říkal, zapomeň. A srdce zanylo: aspoň dvě deci. No, … Reutovo–Nikolskoje… No alespoň jedenapůl… A rozum na to: no dobře, dobře, Béďo, dej si půldruhého deci, ale seď doma a nikam nechoď. (32)

Překlad č. 2 – MD I.

A srdce na to: „No dobrá, Veněčko, dobrá, nemusíš teda pít hodně, nemusíš se ožrat jako prase. Hoď do sebe takovejch osm panáků – a dobrý.“ „Žádný panáky!“ odsekával rozum řízně. „Když už teda bez toho nemůžeš bejt, tak jdi a dej si tři piva. Ale na ty svý panáky, Jerofejeve, na ty zapomeň!“ A srdce zakvílelo: „No tak aspoň čtyři panáky, no REUTOVO–NIKOLSKOJE… tak aspoň tři…“ A rozum povídá: „Tak dobře, Veňo,“ povídá, „dobře, dej si tři panáky, ale nikam nechoď, seď doma…“ (21)

Překlad č. 3 – MD II.

A srdce na to: „No dobrá, Veněčko, dobrá, nemusíš teda pít hodně, nemusíš se ožrat jako prase. Hoď do sebe takovejch osm panáků – a dobrý.“ „Žádný panáky!“ odsekával rozum řízně. „Když už teda bez toho nemůžeš bejt, tak jdi a dej si tři piva. Ale na ty svý panáky, Jerofejeve, na ty koukej zapomenout!“ A srdce zakvílelo: „No tak aspoň čtyři panáky, no REUTOVO–NIKOLSKOJE… tak aspoň tři…“ A rozum povídá: „Tak dobře, Veňo,“ povídá, „dobře, dej si tři panáky, ale nikam nechoď, seď doma…“

Překlad č. 4 – LS

A mé srdce na to: „No dobře, Veničko, dobře, moc toho nepij, nemusíš se opít jako kráva, ale vypij čtyři deci a dost.“ „Žádné deci! – řekl úsečně rozum. – Když se bez toho nemůžeš obejít, jdi a vypij tři velká piva a na své deci, Jerofejeve, zapomeň. A srdce začalo fňukat: „Tak aspoň dvě deci. No… REUTOVO–NIKOLSKOJE… no, aspoň deci a půl…“ A rozum na to: „No, dobře, Veňo, – řekl – dobře, vypij deci a půl, ale nikam nechoď, seď pěkně doma…“ (40–41)

Suchařípa i Konvička věděli, že je ruské gramy třeba převést. Převedli je však na míru, jak už jsme zmiňovali, implicitně vinnou. Nehledě na to, že kromě běžných čtyř deci či deci přistoupili i ke snad téměř nemožným spojením jako deci a půl (č. 4 – LS) či půldruhého deci (č. 1 – LK). Převod na deci tu však nemá opodstatnění, neboť šlo bezesporu o tvrdý alkohol. Věnička v ukázce vede vnitřní diskusi, v níž se jeho srdce sváří s povinností a rozumem o tom, kolik toho může nebo nemůže vypít: a rozum srdci jednoznačně nabízí, že když už musí pít, tak raději pivo, ne tvrdý alkohol. Dvořákův (č. 2 a 3) přepočet gramů na odpovídající počet panáků proto považujeme za správný a pro českého čtenáře a český jazyk zcela bezpříznakový, odpovídající naší mateřštině.

Vyprošťovák

Poněkud na okraj kapitolky o mírách, ale zcela v duchu otázky, kterou se zde zabýváme, si dovolujeme uvést ještě (do našich kategorií) nezařaditelný a v Rusku neobvyklý výraz декохт, který se nám objevil v první ukázce. Opět totiž z jiné strany velmi pěkně ilustruje, jak obtížné je reálii (již lze jako pojem chápat i velmi široce ve smyslu prvku, který je v důsledku obeznámenosti s kulturou srozumitelný čtenáři originálu, ovšem čtenáři překladu při absenci znalostí o cizí kultuře nikoliv) adekvátně přeložit. Překladatel zde v konečném důsledku vyvažuje podobně jako u stakanu, pouze jej čekají kompenzace spíše rázu stylistického.

Декохт, resp. декокт (z lat. decoctum), původně označoval léčebný odvar (objevuje se např. v díle Dostojevského). [8] Konvička (č. 1) zvolil nejtěsnější překlad vykloktání, Dvořák (č. 2 a 3) ne příliš častý výraz rozjížďák a Suchařípa (č. 4) známý vyprošťovák. Konvičkovo vykloktání je sice původnímu významu blízké, jde ovšem o slovo podstatně běžnější (v ruštině není slovo декохт běžně rozšířené ani jako „kloktání“ ani jako „vyprošťovák“), přesto však působí rušivě (a tady samozřejmě opět narážíme na subjektivitu – nejen překladatele – ale i čtenáře). Vybírat ale můžeme ještě mezi Dvořákovým neologismem rozjížďák, který je v daném kontextu obsahově adekvátní a přitom podobně jako v ruštině (téměř) neznámý (a tudíž také velmi výrazný), a Suchařípovým vyprošťovákem, který je sice dostatečně známý, a tak není pro českého čtenáře nikterak zvlášť hoden povšimnutí (což není nutně vždy dobře), ale zase ztrácí jeden z rysů originálního slůvka декохт, a to je neobvyklost. Nejvíce znaků originálu a současně přirozenost nese rozjížďák. V zásadě však asi není objektivního důvodu nesáhnout po vyprošťováku a díl neobvyklosti kompenzovat jinde.

„Alkoholy“ v čase a prostoru

Přes věhlas Věničkových koktejlů [9] se budeme nyní věnovat alkoholu převážně jednodruhovému, neboť přeložit přísady do koktejlů je v tomto případě nesrovnatelně snazší. Zaprvé přísady do koktejlu nejsou, jde-li o slovní zásobu jednotlivých jazyků, nijak osobité – parfém, prostředek proti pocení nohou či odlakovač najdeme všude –, zadruhé jednodruhové alkoholy z Moskvy–Petušek, a tedy i doby komunismu, mají tu nevýhodu, že dnes už mnohé z nich nejsou jako zboží k dostání ani v Rusku, a nelze tedy očekávat, že by zejména mladší generace českých čtenářů znala příslušné překladové ekvivalenty.

Překladatelé se v této části – na rozdíl od mnoha jiných pasáží novely – poměrně shodují. Zubrovka, koriandrovka nebo stoličná v zásadě těžkosti nečinily. Zato druhy alkoholu jako aльб-де-дессерт, портвейн, херес, oхотничья nebo ерш už začaly překlad komplikovat.

A nyní ke konkrétním problémům: zavádějící je podle nás český termín myslivecká (Konvička, Dvořák), neboť ruská охотничья je vodka, čehož se přidržel pouze Suchařípa, ovšem jeho lovecká vodka zní zase českému uchu dosti cize. V případě Suchařípova překladu výrazu портвейн jako portského jsme naopak schopni adekvátnost hodnotit poměrně objektivně. Портвейн nebylo dozajista portské, neboť toto víno bylo levné dezertní víno (tedy vlastně „portského typu“), podle pamětníků však velmi špatné. Dvořák i Konvička se snažili svými variantami (hořčák a čučo) přiblížit kvalitu a typ alkoholu druhem, jenž se tehdy pil u nás. Dále vnímáme jako trochu zploštělý Suchařípův překlad dezertního vína херес jako červeného (a zase Konvičkovo řešení s ruským názvem cheres je pro Čecha jakékoli generace neprůhledné). Drobné nepřesnosti se pak Konvička dopustil ještě v případě nejprostšího ruského koktejlu (v Konvičkově překladu pouze řezaný pivo), jenž se nazývá ерш a obsahuje oproti českému řezanému nejen pivo, ale také vodku.

Pozitivně v případě překladu alkoholů vnímáme celkový přístup Dvořákův. Obecně se nejvíce snažil alkohol přiblížit domácím poměrům. Názvy jako raketa (pro херес), tesavela (pro aльб-де-дессерт) nebo hořčák (pro портвейн) byly svého času chutí i kvalitou (nízkou) vhodnými ekvivalenty českými. Nakolik je tomu tak dnes, si již nejsme zcela jisti, neboť tyto druhy alkoholu nejsou mladší generaci známy. A není si bezpochyby jist ani překladatel, když tesavelu pro nové vydání nahradil sice méně přesnou, ale známější griotkou.

Konečně jako poslední zmiňme ještě jeden alkohol, velmi běžný a zpravidla bezproblémový, a tím je červené víno. Chceme tu však prezentovat i dílem jiný překladatelský problém. Ve variantách překladů stojí prosté červené (víno) proti deminutivnímu červeňoučkému (nová verze Dvořákova překladu); v originále je красное též v deminutivním tvaru красненькое. (Konvička i Suchařípa zde překládali červené, stejně jako Dvořák v první verzi.) Jakkoli jsme v ostatních případech Dvořákovu změnu v pojmenování alkoholu (v úpravách pro nové vydání překladu) považovali vzhledem k současnější konkretizaci za žádoucí, v tomto případě jsme na vážkách. V češtině mají deminutiva trochu jiné postavení než v ruštině. Zatímco pokud jde o formální deminutiva již v zásadě s neutrálním významem, je jim čeština nakloněna více než ruština a používá je poměrně často, v případech, jako je tento, je naopak v ruštině deminutivum daleko méně příznakové než v češtině. Vyjadřuje tu osobní zainteresovanost, kladný vztah k věci, ale pro češtinu je překlad deminutivem snad až příliš výrazný. V deminutivním tvaru by se teoreticky, hodilo-li by se, dalo užít substantivum typu vínko, vínečko, pivko (která již ve slovní zásobě fungují tak, jak jsme si popsali o pár řádků výše); Dvořákovo červeňoučké v druhém překladu proto považujeme za řešení sporné. Je pravda, že červené se zdá být ve srovnání s originálem obráno o onen osobní vztah – ten však běžně do jazyka vkládáme i na úrovni zvukové, tj. intonací. A samozřejmě také slovosledem a za pomoci částic, což Dvořák také udělal (překlad č. 2: pěkně studený, to se ví, překlad č. 3: bodejťže studeňoučký).

Závěr

Shrňme si, jak překladatelé nakonec volili. V oblasti měr a vah se objektivně nejlépe dařilo organicky převádět množství vypitého alkoholu Dvořákovi, poněkud méně Konvičkovi i Suchařípovi (za problematické považujeme zejména deci v případě tvrdého alkoholu; což už v konečném důsledku není otázka míry, ale správného rozklíčování originálu a záměny jeho prostředků adekvátními prostředky druhého jazyka). A stejně tak v případě překladů jednotlivých druhů alkoholu nám v celkovém součtu vycházejí jako nejvhodnější překlady Dvořákovy, byť v případě červeňoučkého vína se kloníme naopak k variantě Konvičkově, Suchařípově a rovněž první Dvořákově. Celkově se však Dvořák prokazatelně nejvíce snažil nalézt ekvivalenty, které budou českému čtenáři známé a přitom funkčně originálu co nejbližší.

I zde je ovšem otázkou, zda už jsme se opět neposunuli o generaci dále a známost alkoholů známých překladateli není již v obecném povědomí mladších generací malá. Překlad zkrátka stárne s překladatelem – to platí obecně a u jazyka, který se neustále vyvíjí takovou měrou jako čeština a který má tak specifickou stratifikaci (spisovná vs. obecná čeština), obzvlášť.

A co můžeme na základě zjištěných skutečností říci k naší obecnější otázce? Vysvětlovat zřejmě překladatel nutně nemusí (ani varianty jako stakan jsme nezavrhli), ale přibližovat „realitu“ by asi měl (kladně jsme ohodnotili Dvořákovy snahy). K tomu ovšem nestačí jen bezpečné zvládnutí cizí řeči; zapotřebí je také dobré povědomí o prostředí, kultuře, o životě „na straně originálu i překladu“ a schopnost přetavit sdělované z jednoho systému do druhého se vším všudy. A právě osobní znalost tohoto typu jistě velmi pomohla i Dvořákovi, který má pro tento úkol ostatně ze všech českých překladatelů novely Moskva–Petuški nejlepší předpoklady, neboť je jako jediný z nich překladatel-profesionál.

Výběr z literatury

Богомолов, Николай Алексеевич. „Блоковский пласт в ‚Москве–Петушках‘“. Новое литературное обозрение 44 (2000).

Богомолов, Николай Алексеевич. „‚Москва–Петушки‘: историко-литературный и актуальный контекст“. Новое литературное обозрение 38 (1999). 1. 5. 2012 <http://magazines.russ.ru/nlo/1999/38/bogomol.html>.

Hausenblas, Karel. Výstavba jazykových projevů a styl. Praha: UK, 1971.

Levý, Jiří. Umění překladu. Praha: Ivo Železný, 1998.

Machoninová, Alena. „Veněčkovo pozměněné vidění“. A2 1. března 2006. 15. června 2009 <http://www.advojka.cz/archiv/2006/9/veneckovo-pozmenene-videni>.

Муравьев, В. „Высоких зрелищ зритель“. Ерофеев, Венедикт. Со дна души. Москва: Вагриус, 2003.

Ryčlová, Ivana. „Venedikt Jerofejev jako klíč k pochopení duše Ruska“. Ruské dilema. Brno: CDK, 2006. 179–193.

Čechová, Marie et al. Stylistika současné češtiny. Praha: ISV, 1997.

Власов, Эдуард. Бессмертная поема Венедикта Ерофеева „Москва–Петушки“: Спутник писателя. Sapporo: Hokkaido University, Slavic Research Center, 1998.

Poznámky:

1. Překlad Milana Dvořáka (rkp., Argo). [Zpět]
2. Jerofejev, Venedikt. Moskva Petušky. Přel. Leoš Suchařípa. Brno: Větrné mlýny, 1999. [Zpět]
3. Muravjov, 2003. 5. [Zpět]
4. <http://www.moskva-petushki.ru/bio/biografija>. Vlasov, 1998. Muravjov, 2003. Originál citujeme z vydání: Ерофеев, Венедикт. „Москва–Петушки“. Со дна души. Москва: Вагриус, 2003. Dále u citátů uvádíme pouze číslo strany, nikoli celý bibliografický údaj. [Zpět]
5. Citujeme z těchto vydání překladů: Jerofejev, Benedikt. Moskva Petuški zpáteční. Přel. Libor Konvička. Praha: Pragma, 1992.; Jerofejev, Venědikt. Moskva–Petušky. Přel. Milan Dvořák. Sovětská literatura 1990, č. 9, 10.; Jerofejev, Venědikt. Moskva–Petušky. Přel. Milan Dvořák. Rukopis, připraven k vydání v nakladatelství Argo.; Jerofejev, Venedikt. Moskva Petušky. Přel. Leoš Suchařípa. Brno: Větrné mlýny, 1999. Dále u citátů uvádíme pouze číslo strany, nikoli celý bibliografický údaj. [Zpět]
6. Čímž samozřejmě nechceme říci, že Češi jsou abstinenti, pouze zvyklosti jsou jiné; naše kultura je přece jen spíše „pivní“, ev. na Moravě „vinná“. [Zpět]
7. Výrazy, jimiž se budeme dále zabývat, jsou v ukázkách originálu i překladů zvýrazněny kurzívou. [Zpět]
8. Vlasov, 1998. 5. [Zpět]
9. Jedná se o koktejly jako Chananský balzám, Čubčí pajšl či Slzy komsomolky atd., které významně podtrhují Jerofejevovo mistrovství ironie a estétství. [Zpět]



Zpět na číslo