Tereza Riedlbauchová
Galmiche, Xavier. Vladimír Holan, bibliotekář Boha (Praha 1905–1980).
Z francouzského originálu přeložila Lucie Koryntová.
1. vydání. Praha: Akropolis, 2012. 232 strany.
V této recenzi na monografii Vladimír Holan, bibliotekář Boha francouzského bohemisty Xaviera Galmiche se zaměřujeme zejména na originál určený pro francouzské čtenáře. [1] Vyšla také její česká, upravená verze, o níž se zmiňujeme stručně v závěru.
Název publikace pochází z Holanovy básnické skladby Noc s Hamletem, v níž se Shakespeare stává bibliotekářem Boha zkoumajícím stvoření, vědění a existenci. Kromě této monografie byl v roce 2009 ve Francii otištěn rovněž sborník z holanovské konference, uspořádané Xavierem Galmichem, Janem Rubešem a Petrou James, L’Antre des mots (Autour de la poésie de Vladimír Holan) (Jeskyně slov (Stran poezie Vladimíra Holana)), který recenzujeme v České literatuře 4/2013.
Galmiche byl postaven před nelehký úkol přinést nový pohled na básníka, jemuž se věnovala již řada českých badatelů a filosofů (Zdeněk Kožmín, Jiří Opelík, Jan Patočka ad.), ale také zprostředkovat jeho dílo zahraničním badatelům, a to i těm, již nejsou příliš obeznámeni s českou literaturou a historií, majíce k ruce Holanovo dílo přeložené do francouzštiny jen z části. Dvě třetiny své práce tedy věnoval ukázkám z Holanova díla, které překládá sám do francouzštiny a doprovází komentářem. Jeho komentáře, založené na tezi, antitezi a syntéze, částečně vycházejí z francouzské formy commentaire composé (komponovaný komentář). Tato forma je stejně jako česká interpretace založena v první řadě na podrobném rozboru metra, figur, tropů apod., ale výrazně se liší v druhém plánu, kdy jistý motiv či myšlenka slouží k úvaze o ideologickém, intertextovém, historickém, politickém či filosofickém obsahu básně. Galmiche se této formy nedrží slepě, zejména z kompletní analýzy jednotlivých prvků básně vybírá jen to, co je následně nosné pro její reflexi. Svou práci Galmiche rozvrhl do dvou kapitol s rozsáhlým úvodem, v němž je Holanův život představen v sepětí s českou historií 20. století. Dále se v úvodu snaží korigovat některé holanovské mýty, jakož i problém geneze Holanova díla. Básník neuchovával náčrty a pracovní verze, zkoumat vznik jednotlivých textů je proto obtížné a do vývoje jeho díla vnesly chaos spisy, které komponoval s Vladimírem Justlem. Ty výrazně porušují chronologii díla a více se opírají o ideově-žánrové pojetí sbírek a skladeb. Tyto spisy však natolik zafixovaly vnímání Holanova díla, že je těžké se od nich odpoutat. Galmiche proto klade otázku, zda bylo vhodné dělat reedici těchto spisů (vydaných v nakladatelství Paseka) a zda by bývalo nebylo nosnější pokusit se o sestavení spisů nových. Oceňuje i přípravu Holanových německých spisů (péčí Urse Heftricha a Michaela Špirita), které jsou jedinou kritickou edicí Holanova díla a které jsou postaveny na žánrové koncepci (9 sv. lyrické poezie, 3 sv. epické poezie a 2 sv. básnických próz).
Galmiche se v návaznosti na Holanovské nápovědy Jiřího Opelíka (Praha: Thyrsus, 2004) pokouší chronologickou a žánrovou koncepci v členění Holanova díla propojit, což se mu daří v Holanově raném díle, v pozdějším období se ale neubrání paralelnosti jednotlivých kapitol. Je si toho sám vědom a už v úvodu říká, že některé žánry jsou u Holana spojeny s určitým obdobím (poezie psaná okolo roku 1930 – část A a epická poezie, psaná od konce 30. let do začátku 60. let – část D), jiné žánry píše Holan průběžně po celý život (deníková poezie, nejvýraznější v jeho posledních sbírkách – část B, poezie svědectví – část C a poezie velkého syntetického žánru – část E). Těchto pět oddílů v první kapitole charakterizuje a ve druhé komentuje pomocí jednotlivých ukázek.
V prvním oddíle (část A) Galmiche pojednává o Holanově rané tvorbě: jak se Holan vyrovnával s poetismem (Blouznivý vějíř; částečně Triumf smrti) a následně pod vlivem Rilka s neosymbolismem (Vanutí; Oblouk; Kameni, přicházíš). V druhém oddíle se věnuje systematizaci poetického deníku a gnómické poezie, pro niž je podle něho typický binární princip (Bez názvu; Na postupu; Bolest; Na sotnách; Asklépiovi kohouta; Předposlední; Sbohem?) a dále básnickým deníkům (Kolury; Lemura; Hadry, kosti, kůže). Do třetího oddílu spadají texty implicitní a angažované se snahou dokumentovat historické události (Odpověď Francii; Dík sovětskému svazu; Rudoarmějci atd.). Čtvrtý oddíl zachycuje epickou poezii 40. let, krátké i delší skladby shrnuté do svazku Příběhy a pátý oddíl rozsáhlé skladby jako Noc s Hamletem a Noc s Ofélií. Ty Galmiche hodnotí jako poezii simulaker, to znamená, že každý motiv v sobě nese spojnici k motivu či příběhu jinému, a to na způsob paralely. Jejich struktura nazvaná „krab“ směřuje do mnoha stran a obsahuje prvky lyriky, epiky, dramatu a prózy a tvoří syntézu všech předchozích období Holanovy tvorby. Galmichova práce přináší řadu nových termínů, např. court-circuit – „zkrat“, což je estetický proces spočívající ve spojování elementů, jejichž nesourodost vyvolává u čtenáře šok, dále citace řady holanovských prací, komparace holanovského díla s českou a světovou literaturou. Za vrchol Holanovy tvorby Galmiche považuje texty pojednané ve čtvrtém a pátém oddíle, které hlouběji analyzuje po historické a filosofické stránce. V takto vystavěném vrcholu holanovské tvorby však žánrové pojetí opět vítězí nad chronologií.
Xavier Galmiche francouzskou verzi lehce upravil pro české vydání, z této přepracované verze vychází překlad Lucie Koryntové, který Galmiche následně redigoval. Nejvýrazněji je zkrácen úvod, kde jsou vynechány pasáže týkající se obecné české historie 20. století a možná ke škodě textu zmizely rovněž překlady Holanových básní do francouzštiny a interpretace básně Smrt umírajícího na sadě, napsané Lucií Koryntovou speciálně pro francouzské vydání. Další změny drobného charakteru najdeme v jednotlivých formulacích či výjimečně v názvu kapitol.
Překlad Lucie Koryntové je velmi čtivý, vyznačuje se lehkostí stylu a netrpí přenosem francouzské syntaxe do češtiny. Za zmínku by však stály některé problematické překlady pojmů. Např. francouzské spojení poésie qui raconte neboli „poezie, která vypráví“ je přeloženo poněkud zatemňujícím a archaickým termínem rozpravná poezie, přičemž „rozprávět“ má určitě blíže k „rozšafnému planému řečnění“ než ke skutečnému bohatému „vyprávění“. Správně přeložené slovo court-circuit slovem zkrat ochuzuje Galmichem nově zavedený termín, který má ve francouzštině – s doslovným překladem „zkrácený okruh“ – bohatší konotace. Otázkou tedy zůstává, zda se v tomto případě držet slovníkového překladu či zda nezvolit překlad doslovný. Výraz poésie narrative je přeložen jako narativní poezie, přičemž ten se vyskytuje v názvu kapitoly, ale dále v textu je používán termín epická poezie (a to jak v české, tak ve francouzské verzi). To však již překračuje problematiku překladu a směřuje spíše k otázce na autora, zda by neměl upřesnit, jak tyto termíny chápe (synonymně?, či „narativní“ jako pojem nadřazený „epickému“?). Je-li to zřejmé pro francouzského čtenáře, je to problematičtější pro čtenáře českého. V případě užití termínu „narativní“ jako pojmu nadřazeného by bylo dobré zdůraznit, že zahrnuje jak Holanovu epickou tvorbu 40. let, tak poezii tzv. velkého formátu pozdějšího období. Zacházíme zde však do detailů, které lze vzhledem k celku považovat za marginální.
Galmichova monografie, ač neobsahuje či jen okrajově zpracovává Holanovy překlady, korespondenci a zejména světový literární kontext, pro Holanovo dílo nesmírně důležitý, a to jak v rovině inspirací, tak v rovině paralel s velkými světovými básníky 20. století, patří nesporně k nejlepším pracím, které kdy Holanovi, tomuto „bibliotekáři Boha“, byly věnovány.
Poznámky:
1. Galmiche, Xavier. Vladimír Holan, le bibliothécaire du Dieu (Prague 1905–1980). 1.vydání. Paříž: Institut d’Etudes slaves. 2009. 244 strany. Edice Clefs pour… [Zpět]